Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obyèejný chléb s máslem

Pes je zvíøe a v tom je taková nìjaká jistota.
Lidské city jsou takové nestálé…
Lásku, jakou umí projevit pes,
vám ¾ádný èlovìk dát nedoká¾e.
Vlastimil Brodský


Ka¾dé ráno potkávám nádherného psa, který venèí svého páníèka. Táhne ho za sebou. Smýká chudákem starým po chodníku a páníèek neustále hovoøí: „To víš, Alberte, projdeme to ještì aspoò dvakrát, v¾dy» já, brachu, vím, ¾e si chodíš zabìhat, ale nemù¾u tì pustit. Vyhláška, víš! To by mne zase pokutovali a na to já, brachu, nemám!“ Kdy¾ to slyším, usmívám se, proto¾e vím, ¾e ne vyhláška, ale temperament psa brání pánovi pustit ho z vodítka. Starý pán se usmívá, v jedné ruce vodítko, na jeho¾ konci je jeho všechno a v druhé ruce igelitový pytlík. Delší dobu jsem dumala, co v té igelitce v pùl sedmé ráno nese. A¾ jsem to odhalila. Chléb s máslem, obyèejný chléb s máslem. „Alberte, chceš papání? Tak poèkej, za rohem si dáme snídani!“ Albert strká èumák do igelitky tak úpìnlivì, ¾e se pán poddává, vytahuje chléb a láme na pùl. Ta jedna pùlka mizí v tom ohaøi okam¾itì, tu druhou pán ¾moulá, ale Albert ví, ¾e po nìkolika výskocích a pøesnì nacvièeném zaskuèením, bude také jeho.

Ráda je pozoruji. Souhra dvou osamìlých ¾ivoèichù, dvou navzájem se potøebujících tvorù. A vím, ¾e hodinu vycházky, její smìr i rychlost urèuje Albert. Kdy¾ jsem u¾ ani jednoho delší dobu nevidìla, bylo mi to divné, byli pøesní jako autobus, nìkdy i pøesnìjší.

Jednou jsem otevøela místní tisk a v rubrice „Útulek pro psy nabízí“ se na mne dívaly smutné oèi Alberta. Vyjadøovaly smutek, zoufalství a dívaly se pøímo na mne, vyèítavì. Vytoèila jsem èíslo útulku a ptala se na toho psa. „Jo, paní, toho jsme našli, jak zoufale pobíhá po mìstì. V¾dycky nastoupil do autobusu, po nìkolika zastávkách zase vystoupil a takhle jezdil asi nìkolik dnù, ne¾ jsme ho odchytili. Nemìl známku, byl bez vodítka. Èekáme, zda se o nìho nìkdo pøihlásí, ale pokud to nebude do mìsíce, dáme vám ho k dispozici. Je zdravý, oèkovaný, prošel veterinární prohlídkou, jen je smutný a ne¾ere. Chcete ho?“
Nastalo pátrání veskrze detektivní a úspìšné. Vyptávala jsem se lidi v okolí, sousedù a zjistila jsem, ¾e starý pán se jmenuje Lukášek, je po mrtvièce v nemocnici, a skuteènì nikoho nemìl, jen toho psa. Vydala jsem se do nemocnice v nadìji, ¾e pána potìším. Moc nemluvil, tì¾ko formuloval slova, ale jedno bylo zøetelné „Albert!“ Sestøièky netušily, kdo je Albert, já ano.

Ne¾ se pán Lukášek uzdravil, vzala jsem si Alberta k sobì. Nebylo to jednoduché. Odmítal stravu, ani na chléb s máslem jsem ho nenalákala. Podíval se, pak polo¾il hlavu na tlapky a koukal do prázdna s èumákem nasmìrovaným ke dveøím. Zašla jsem opìt do nemocnice, panu Lukáškovi se daøilo u¾ lépe a mìl radost, kdy¾ se dovìdìl, ¾e mám Alberta doma. Uprosit personál a pøivést psa do nemocnice se mi nepodaøilo, ale pak jsem dostala nápad. Po¾ádala jsem pan Lukáška, aby mi dal svùj kabát. Doma jsem z nìho udìlala pelíšek a Albert se mohl zbláznit radostí, le¾el na nìm poøád, nechal se jen krátce vyvenèit, a kdy¾ jsem pou¾ila metodu pana Lukáška a mluvila jsem a mluvila, zaèal i ¾rát.

Po pár týdnech se pan Lukášek vrátil domù. „Domù“ se vrátil i Albert, a ten den jsem vidìla dvì š»astné bytosti.

Nyní jsem jejich kamarádka, i kdy¾ pan Lukášek øíká, ¾e jsem jejich rodina. Albert? Tomu nosím ka¾dé ráno chléb s máslem. Oba u¾ èekají a vìru nevím, z kterých oèí je ke mnì vysíláno víc lásky. Nejvìtší radost a nejvìtší štìstí však cítím já, kdy¾ jdu ráno do práce a vidím, jak Albert vleèe starého pána u¾ ne køí¾em krá¾em ale rovnou a pøímo ke mnì. Pan Lukášek opìt vlaje za psem, ale Albert viditelnì zvolnil tempo. Ví, ¾e páníèek potøebuje klidnìjší pohyb a u¾ ho za sebou netáhne jako padák. Po pár metrech se v¾dy otoèí a kontroluje, zda mu jeho páníèek staèí. Staèí a opìt nìco brebentí na psa, a já u¾ dnes vím, ¾e mu Albert rozumí. I já jsem nìco pochopila a moc bych jim chtìla podìkovat za nádherný pocit, který v sobì mám.

 
Dagmar Jarošová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.05.2023  22:54
 Datum
Jméno
Téma
 18.05.  22:54 Vladimír Køi¾
 18.05.  12:19 Pøemek
 18.05.  10:56 Vesuviana
 18.05.  10:49 olga janíèková
 18.05.  09:30 Ivan
 18.05.  07:44 Von