Pojïte se smát s èeským Fouskem Pepa Fousek byl jeden z prvních, kdo na mé po¾ádání obratem pøispìl svým povídáním do naši spoleèné kní¾ky „Kolja…to neznáte mého psa!“. Píši „naši“ proto, ¾e se tenkrát na stvoøení tohoto literárního dílka podílelo celkem na 46 autorù. Nezùstalo ale jen u jedné povídky a jako „nášup“ mi rád pøidal do knihy svou krásnou báseò „Blues hlídacího psa“. Kdo zná kladenského rebela Fouska, tak mi dá jistì zapravdu, ¾e je to dobrý rebel se srdéèkem na dlani, v jeho¾ spoleènosti se ka¾dý cítí moc dobøe. Pepa si toti¾ doká¾e v nìkolika minutách získat na svoji stranu témìø ka¾dého èlovìka, proto¾e z nìj vyzaøuje cosi, co má jen málokdo z nás: nepøekonatelné charisma.
Pøed mnoha lety jsem Pepovi v dopise napsal, ¾e je novodobý Havlíèek Borovský a ¾e kdybych byl ministrem školství, tak bych vydal zákon, aby se jeho básnì uèily dìti ve školách povinnì nazpamì». A kdybych byl pape¾em, dal bych pøíkaz, ¾e se jeho verše budou kázat ve všech kostelích – tak je jeho tvorba dobrá a našemu lidu potøebná. A dodnes jsem pøesvìdèen o tom, ¾e jsem mìl pravdu.
Jestli¾e se o post prezidenta se mohl ucházet také Karel Gott, sbìratel Zlatých slavíkù, tak proè by básnì našeho Pepy nemohl s klidem hlásat v pra¾ské katedrále sám kardinál.
S Pepou Fouskem jsem se pøi návštìvách Prahy sešel mohokrát a pøi jednom setkání jsem ho po¾ádal, jestli mohu pøi mé redaktorské èinnosti zveøejnovat jeho povídky i básnì. Pepa samozøejmì bez námitek souhlasil, nebo» by to ani nebyl ten vstøícný èeský Fousek, který málokdy doká¾e nìkomu nìco odøíct. Naše shledání byla v¾dy upøímnì radostná, jako kdy¾ se sejdou dva staøí pøátelé, kteøí se znají nejménì sto let a mají si poka¾dé co øíct.
Pro naše ètenáøe jsem vybral na ukázku povídku z jedné jeho nejlepších kní¾ek „Pojïte se smát“, vydanou nakladatelstvím Pragoline. Kdy¾ kdysi tato kniha vyšla, byla v cukuletu rozebrána, a dnes u¾ asi nebude nikde k dostání. Mohu ujistit všechny ètenáøe, kteøí knihu neèetli, a mají mo¾nost si ji nìkde opatøit, ¾e si pøijdou na své. Osobitý smysl Pepy Fouska pro humor naladí do optimismu ka¾dého a zcela urèitì poslou¾í jako zázraèný akumulátor dobré nálady a humoru po celý den. Ostatnì - posuïte sami.
Václav ®idek
***
FARAONI I.
Pana K…. jsem nemìl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, ka¾dému radil a navíc byl uèitel. Dával si malé pivo a vydr¾el pøi nìm diskutovat o katastrofální morálce národa dvì hodiny. Sedìl jsem mezi hosty u stolku pøed pivnicí. Sna¾il jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mnì jeho hlas pøilétal.
„Na mláde¾ by to chtìlo bièem! Rána nikomu neuškodí! Já kdybych mìl moc, já bych dal ty mláde¾níky do lajny!“
Zaèal si mnout ucho a nápadnì znervóznìl. Nevím, kde se vzala ta myšlenka.
„Pane K…. vidím, ¾e jste se stal také obìtí panelákové faraoepidemie,“ oslovil jsem s plnou vá¾ností pana K…. .
„Co tím myslíte?“ nechápal pan K….
„No, vidím, ¾e si ¾mouláte boltec ucha!“
„Svìdí mì,“ pøikývl, „jako bych tam mìl mravence. A v koneècích prstù to mám také. Jsou to asi nervy!“
„To nejsou nervy,“ poznamenal jsem jakoby pro sebe a kdy¾ zvedl nechápavì oboèí, dodal jsem:
„To je faraoepidemie! Dal bych za top hlavu!“
„Co to je? Jaká farao…?“
Pomalu a vá¾nì jsem panu K…. vysvìtloval:
„Nesmí se o tom moc mluvit,“ tajemnì jsem se odmlèel, „ale je toho v sídlištích plno!“
„Èeho?“ ptal se zøejmì vystrašený uèitel.
„Máte doma v paneláku faraony?“
„Také jsme je mìli. Kdo by je nemìl! V panelácích je mìli všichni!“
„A to je ta pøíèina!“ zvedl jsem objevnì prst. „Ka¾dý podnájemník, a» chtìl èi nechtìl nìjakou tu mravenèí potvùrku pozøel!“
„Jak – pozøel?“ divil se stále nervóznìjší K….
„Faraoni se nejradìji ¾iví chlebem nebo peèivem. Dostanou se všude. Není divu, ¾e ka¾dý z nás nìjakou tu potvùrku spolkne. Nic se nestane… vìtšinou, ale vy jste urèitì spolkl oplodnìnou faraonèí samièku. A tak nastalo to, co je typickým pøíznakem tohoto onemocnìní. Brnìní!“
Pan K…. zaèal propadat panice:
„Nerozumím, nerozumím,“ opakoval stále.
„Rád vám to vysvìtlím. Máte tu smùlu, ¾e jste spolkl faraonèí samièku. Vajíèka se za¾ívacím traktem dostala do ledvin, odtud do jater a posléze do krve. Tam uzrála a nová kolonie faraonù po nìjakém èase, bývá to asi týden, se s¾ila s novým prostøedím a koluje vám v cévách, v ¾ilním systému. Je vy¾ivována vlastnì vaší stravou.“ Mùj posluchaè zezelenal a zakoktal:
„Je to pravda?“
„Urèitì pøikývl jsem. „Seriózní noviny, jako je Rudé právo, pøece nel¾ou!“
„Já Právo odebírám dennì, ale tohle jsem pøehlíd,“ stì¾oval si smutnì mùj posluchaè. „Ale co teï?“
Vlídnì jsem mu pohladil ruku a s misionáøským úsmìvem jsem mu øíkal:
„Snad se to dá ještì zachránit! Navštivte interní oddìlení a promluvte s panem primáøem P. Øeknìte mu, ¾e jsem vás tam poslal. A pospìšte si,“ dodal jsem káravì, „mohli by vám ty potvory sníst všechnu krevní plazmu, a hlavnì èervené krvinky. To mají ty potvùrky nejradìji. Jak jsem èetl.“
Za týden se ozval telefon.
„Pane Fousku, prosím vás, vykašlete se na zdravotnictví a na medicínu vùbec. Byl tady pan K…., kterému jste zblbl hlavu. Zpoèátku jsme ho chtìli nechat na nervovém. Udìlali jsme mu testy, rentgeny, zkoušky krve. Na jeho pøání. Nechte faraony v Egyptì. Jó a ten pan…. chtìl vaši adresu. Sestra mu ji dala. Dávejte si pozor!“
Koupil jsem velkou kytici, láhev frankovky, bonboniéru a šel jsem se omluvit do Kroèehlav. Zazvonil jsem. Po dobrých deseti minutách vykoukla z okna paní K….
„Paní K…., nesu vám malý dárek. Vám a vašemu pánovi. Taky bych se chtìl omluvit,“ koktal jsem. Šedovlasá paní pokyvovala smutnì hlavou.
Tiše zašeptala:
„U¾ se nemusíte omlouvat. Mùj man¾el zemøel!“ ukázala prstem do pomyslného nebe.
Stál jsem ztuhlý jako rampouch. Bylo mi smutno a hlodaly mne výèitky.
„Co se mu stalo?“ hloupì jsem vykoktal. Paní K…. si utøela slzu, vysmrkla se do kapesníku a vyèítavì øekla „Faraoni mu se¾rali krevní plazmu a èervený krvinky!“
Polo¾il jsem kytici, bonboniéru a frankovku na zídku.
Za sebou jsem slyšel bláznivý smích man¾elù K….
Z knihy Josefa Fouska „Pojïte se smát“, vydalo nakladatelství Jindøich Kraus – PRAGOLINE.