Babièka ráda vzpomíná, jak jsem jednou pøišel ze školy, z té vùbec nejprvnìjší tøídy, tøikrát bych se vešel do své aktovky a slo¾ku na sešity jsem mìl plnou èárek, jak jsem odpoèítával, kolik dnù ještì zbývá do prázdnin. Takového uèitele jsme mìli, hrùza pomyslet, za všechno hned byly trestné body, pìtky, poznámky, barevné èárky na nástìnné tabuli.
Jednou se to tak sešlo, ¾e jsem nasbíral tøi pìtky, ty dával náš milý soudruh i za zapomenuté úkoly a další prohøešky, k tomu nìkolik poznámek. Pøišel jsem ze školy s malou dušièkou. Nic nebylo horšího ne¾ vzít ¾ákovskou kní¾ku a pøedlo¾it ji mamince k podpisu. Ta byla toho dne navíc nìjaká nesvá. Tatínek byl toti¾ na vojenském cvièení a jí bylo smutno, o to smutnìji, ¾e mìla právì ten den svátek a nemohla ho s ním oslavit. A do toho já a tøi kule v ¾ákajdì.
Nepodepsala. Místo toho zaèala breèet. Zatímco se ji babièka sna¾ila utìšit, pøemýšlel jsem, jak z toho ven. Jestli zítra nepøijdu s podpisem, bude zle. Vypravil jsem se tedy za dìdou.
Sedìl v obývacím pokoji ve svém oblíbeném køesle u okna. Stálo mì hodnì úsilí, ne¾ se mi koneènì podaøilo promluvit.
„Dìdo, umíš napsat Èagánková?“ vyslovil jsem s malou dušièkou a ukázal mu to nadìlení.
Dìda umìl, ale nenapsal. Místo toho mi øekl o maminèinì svátku a o jejím smutku za tátou.
Nechal jsem ¾ákovskou kní¾ku ¾ákovskou kní¾kou, otevøel skøíòku se svými poklady, vyndal krabici s pohlednicemi, chvíli v ní lovil, a¾ jsem našel jednu èistou. Na èernobílé fotografii byly kvìtiny, to se hodilo. Ze školní brašny jsem vylovil inkoustové pero a napsal, jak nejkrasopisnìji jsem dovedl:
Milá maminko k tvému svátku ti pøeji vše nejlepší
Potom jsem to s malou dušièkou podal mamince. Znovu plakala, tentokrát dojetím. Pøivinula mì k sobì, div mì samou láskou nerozmaèkala.
Podepsala, a jak ráda. A já jsem byl také rád, ¾e se znovu usmívá.
Michal Èagánek
* * *
Ilustrace Katarína Sojková a Kvìtiny Jana Reichová