„Bude pršet, Lesan ¾ere trávu,“ øíkával dìda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu nìco kutili na zahradì a rozjívený vlèák ustal v radostném pobíhání a zaèal se popásat na svì¾í zeleni. Daleko víc ne¾ prostá zahradní tráva mu zachutnaly babièèiny kytièky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy. To potom skuteènì lítaly hromy a blesky.Nìkdy jsem to zkoušel po nìm. Ukusoval jsem stonek pampelišky a rozhlí¾el se po nebi, kdy se zaènou sbíhat mráèky. A opravdu, nìkdy skuteènì pršelo. Tu maminèin polibek, tu pohlavek, tu skuteèný déš». Poøád se nìco dìje v tom èase, který se jmenuje dìtství. Jede se s dìdeèkem, nalo¾en na vesele pískajícím vozíèku, na pole nebo se s maminkou šlape „za horu“ na èerstvé mlíèko pøímo z vemínka. S tatínkem je mo¾né vyrazit do lesa na houby nebo mu v gará¾i pomáhat nìco roztloukat, s babièkou je bájeèné plavání v bazénu na koupališti.
Také se sestøièkou se bájeènì plave, píská i roztlouká. Hned má kvoèna kuøata, nebo se to zaène hýbat ve sladké støídce králièího pelíšku ze samé maminèiny srsti.
Lesan se dá skvìle drezúrovat, na povel si sedne i lehne, také mohutnou tlapu ti podá do tvé malé tlapky. Ochotnì se nechá èesat kartáèem a, jsi-li ještì malièký, mù¾eš si na nìj vylézt jako na koníka. Pozdìji ho mù¾eš alespoò zapøáhnout do saní.
A pak se to stalo. Ne, nebojte se, ¾ádná pohroma se neøítí, to jenom Lesan zaèal pová¾livì tloustnout a zakulacovat se. U¾ ani nedovádìl jako døív, vìtšinu èasu prole¾el ve stínu pod starou tújí.
„Co je s tím psem?“ pøemýšleli jsme všichni, na nic kloudného jsme ale nepøišli.
A¾ jednou. Šel jsem s babièkou nakoupit, Lesan se plou¾il za námi. „Dobrý den vinšuji, na nákup, na nákup?“ dostihl nás zvuèný hlas a pokraèoval: „Kdy to èekáte? No, kdy budú štìòata? Jedno by sa nì zešlo.“ Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle nás pan Cimérka a pøátelsky drbal našeho Lesana.
„Jakápak štìòata, pane?“ pobouøila se babièka. „V¾dy» je to pes jako les!“
„Já vám øikám, ¾e je to fena jak dìlaná a co nevidìt bude rodit! Enem sa divím, ¾e to ten váš kohút starý nepozná.“
Pak se stal zázrak. ®ádná Panenka Maria se nezjevila, ani babièka nepøestala hubovat, zato našemu Lesánkovi se v boudì zjevilo pùl tuctu tìch nejsladších štìòátek. Vypadala doèista jako malí králíèci, také milion dalších vìcí pøipomínala, malá a slepá. No¾ièky je neposlouchaly a z hrdélek se jim místo radostného „Aleluja!“ dralo jen rozpaèité kòourání, kdy¾ se sna¾ila domoci maminèiných cecíèkù.
Tak jsme pøišli o hafana Lesana a získali feneèku Lesnìnku. ®ila s námi š»astnì svùj psí ¾ivot, dál se pásla na babièèiných kytièkách, chlemtala vodu z jezírka plného zlatých karasù, snášela naše rozpustilé dìtské dlanì, brala si z nich kousky jídla, olizovala nám tváøe, vodila nás na procházku. Štìkala na dìdu, kdy¾ vylézal ze záchoda. Pøitom staèila hlídat dùm, všude být a všechno vidìt, kdyby se snad, nedej bùh, mìlo pøihodit nìco zlého.
Jednou v noci usnula ve svém domeèku a místo toho, aby se ráno probudila a zaèala se svìtaznale procházet po dvorku, spala a spala a spala a spala...hlavu mìkce slo¾enou na pøedních tlapkách.
V zahradì pod smrkem jsme vykopali jámu a opatrnì do ní Lesnìnku ulo¾ili. Dìda byl toho dne bez vtipu, babièka plakala. Byla by ráda, kdyby jí zase spásala záhony. U¾ by Lesnìnce nedomlouvala, místo toho by ji hladila po hebké srsti.
Bráška byl ještì malièký, pøíliš tomu nerozumìl. Døepìl nad hrobem a kladl na Lesnìnku zavinutou do bílého plátna hrst granulí, kdyby tam snad mìla hlad, gumovou kachnièku, aby si mìla s èím hrát, a dopis. Vlastnì to byl obrázek, nìkolika tahy, èmrk sem, èmrk tam, zachytil svoji pøedstavu nebe.
Tak jsme tam stáli a naše hlavy byly svìšené stejnì jako vìtve smrku, jeho¾ stín jsme zvolili za místo posledního odpoèinku našich mazlíèkù. Svùj pøíbytek tu mìla vodní ¾elva i køeèek. Spala tu naše morèata a andulky, pestøe zbarvená rozela, stejnì jako malé, ještì neopeøené ptáèátko, které jsem našel le¾et mrtvé pod hnízdem.
Bylo ticho a nic je nerušilo. Babièce se poøád chtìlo plakat, tak plakala, dìdovi otrnulo a zaèal si z ní dìlat legraci, jestli bude stejnì „beèat“ aj na jeho pohøbu. Honzík pobíhal kolem hrobeèku a všemo¾nì ho upravoval.
Vtom mu poskoèila hlavièka. U plotu sousedovic zahrady se nìco tetelilo, hnìdo-èerno-bílý uzlíèek tlapièek, ocáskù a èumáèkù dorá¾el na plot. Honzík vyskoèil a uhánìl pryè. V okam¾iku byl zpìt s kapsami plnými granulí a zaèal je pøes plot nabízet pejskovi. Pejsek mu olizoval dlanì i tváø, Honzík ho hladil po ko¾íšku, oèi pøetékající štìstím. Babièka pøestala naøíkat a se zalíbením pøihlí¾ela tomu nenadálému pøedstavení, rozhodnuta vyslat dìdeèka pøi nejbli¾ší pøíle¾itosti koupit nového psa.
Pøíbìh však pokraèoval a s ním pøicházel, dlanì umazané od hlíny a obì kolena, jak kleèel v záhonech, pan Vrátek. Pøišel k plotu, podøepl k tìm dvìma drobeèkùm a, zatímco drbal pejska za uchem, øekl Honzovi: „Tak co, Honzo, chceš ho?“
To se ví, ¾e chtìl. Hned si pro nìho bì¾el a u¾ i jméno pro nìho mìl a celé srdíèko, kdy¾ volal: „Dìkuji ti, Lesnìnko! Dìkuji ti, Lesnìnko!“
Vìøil toti¾, ¾e mu Papínka jako náhradu za sebe poslala z nebe.