Lesní mysl
S „Lesní myslí“ jsem zaèala odzadu. Od rozhovorù a pohledù ze svìta. S o to vìtší chutí jsem se pak pustila do ètení konceptu Lesní mysli, který vychází z finského vzoru péèe o sebe, duši, spojeného s výzkumem pøírody a duševního i fyzického zdraví. Les uzdravuje, les dýchá, les je tu pro vás, kdy¾ budete tiše naslouchat jeho tepu ¾ivota. A les je milován, co¾ byl ten dùle¾itý poznatek z konce knihy.
Z rozhovorù si odnesete spoustu rùzných informací, které jinde nenajdete ne¾ tu (a v èasopise Regenerace, v nìm¾ rozhovory postupnì vycházely), ovšem nejsilnìjší vjem byl ten, ¾e tu jsou lidi, kteøí neberou lesy jako spotøební prostor, který je tøeba vydrancovat, vlastnit, vyu¾ít k nìjakému konzumu. A to je jednoduše… nádhera.
Tato kniha je nádhera. Je jemná, zelená, uklidòující a vzdušná. Pøitom voní mechem, vlhkostí lesa a vìtrem.
To jsou mé mimoètenáøské, èistì emocionální dojmy. Ty ètenáøské pak jsou plné pøíjemného stylu autorky Martiny Holcové, která jasnì a struènì vysvìtluje tento princip vnímání lesa a doplòuje ho o své vlastní zkušenosti. Jednoduše øeèeno jde o plné vnímání toho, co v lese máme. Nejen v lese, ale v ka¾dém porostu zelenì, který se nám nabízí. A pak u¾ se rozbíhá èistì individuální cesta, sto lidí, sto zpùsobù.
„Jít do lesa je jako jet k moøi. Kdy¾ je vítr a èlovìk se zaposlouchá a tøeba ještì hledí vzhùru do korun stromù, jako by se ocitl v jiném svìtì. Staèí se jen zastavit a chvíli být, bez spìchu, bez cíle, bez chvátání. Dovolit si, i kdy¾ vše kolem klopýtá a pospíchá dopøedu, pádí, utíká, sice neznámo kam, ale pøesto se ¾ene s heslem „hlavnì nezpomalit, hlavnì se nezastavit“.
Pøemýšlení pod vlivem uklidnìné mysli je hladivé, pøináší zvìdavost, zvídavost a nové otázky. Není to týravé bièování mysli k nesmyslùm. A mo¾ná stejnì jako to cítila autorka, dostáváme se od slo¾itých otázek k tìm jednoduchým a k tìm jednoduchým a pravdivým odpovìdím. Mo¾ná toti¾ platí jediné v¾dy a všude: ¾ivot je nesmírnì jednoduchý, jen my si ho dìláme slo¾itým.
A tváøíme se u toho dùle¾itì. Les se netváøí dùle¾itì, les prostì je. Strom stojí a ¾ije to, co mu poèasí pøináší. Slunce, vodu, vítr. Odolává vichrùm, bleskùm, hostí ptactvo. V zimì se stahuje ke koøenùm a na jaøe se probouzí a voní. Mo¾ná i jen v tomto principu bychom našli podobenství s ¾ivotem, našimi vlastními otázkami… Aby mohlo nìco zaèít, je potøeba pøedtím jít ke koøenùm a vy¾ivit pupeny.
A pak mù¾ete zkusit tøeba cvièení k nalezení svého potenciálu: vybereme si kopec nebo vyvýšené místo. Máme si hrát s pøedstavou, ¾e jsme svou výzvu ji¾ zvládli, vracet se kopcem dolù a pøedstavovat si jednotlivé fáze. Uvìdomovat si, co umíme… co nabízíme.
A tehdy jsem si uvìdomila, ¾e jsem mìla podobnou stezku, kterou jsem celý podzim procházela v roce, ve kterém jsem napsala knihu. Dodnes si na té stezce vzpomenu na místa, která jsem mìla oddìlena keøíky, které znamenaly jednotlivé fáze této knihy. Vizualizace v pøírodì má jednu velkou výhodu: je v prostoru. Je na èerstvém vzduchu. Víme víc, vnímáme víc, pøijde k nám toho víc – èistší informace, naše vlastní, neovlivnìné. Tiché…