SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Jak vzniklo vyprávění „Na kafíčku v Americe“

Co člověk, to zajímavý příběh, leckdy poutavý námět na knihu. Tak tomu je i v případě Jana Kůrky, který poskytl vyprávění „Na kafíčku v Americe“. Nabídl své vzpomínky, co všechno prožil za svého „studijního“ pobytu v Americe. Už samotný název jeho seriálu vypovídá o tom, že se jednalo o kratší návštěvu, při které autor stačil zaznamenat mnoho zajímavých postřehů a nabídnout je zajímavým způsobem, svým čtenářům. A tak pojďme pana Kůrku představit, co ho očekávalo po návratu z USA, a tak ještě více přiblížit osud člověka, který dokázal napsat tak zajímavé a poutavé povídání.

Redakce

* * *

Je tomu již několik let od mého tříměsíčního „výletu“. Za tu dobu se mnohé změnilo jak u nás, tak i ve Spojených státech.

Již po dvou letech po mém návratu se v naší republice začaly projevovat zásadní změny zejména v elektronice, což nasvědčovalo tomu, jak rychle to povídání stárne.

Pomocí počítače si mohl v roce 1998 můj švagr v USA večer zalistovat v českých novinách, které měly vycházet až ráno, nebo si nalézt známého kdekoliv na světě a komunikovat s ním – to v té době bylo v Čechách umožněno jen pár jedincům.

Za tu dobu se však mnohé změnilo ve světě i v mém životě.

Po návratu domů jsem ještě pár hodin prožíval v euforii a dělil se s rodinou o krásné vzpomínky. Přestože jsem následně prožil pár krušných let, nikdy mě za tu dobu nenapadlo si vyčítat návštěvu ve státě Wisconsin. Veškeré zážitky zůstaly dodnes ve mně hluboko zakořeněny. Za pár dní po přistání na pražském letišti jsem se dozvěděl, že majitel přenechal mé místo vedoucího restaurace svému synovi a já zůstal odkázán na státní podporu. Nalézt si práci v padesáti osmi letech v mém oboru, myšleno je tím vedoucího restaurace, nebo alespoň číšníka, bylo téměř nemožné.

Byli jsme nuceni si vypůjčovat od přátel peníze, abychom přežili ty měsíce, když jsem hledal práci.

A právě v těchto neutěšených dnech, diky povzbuzovaní mé sestry Dany, začalo vznikat toto dílko: …“piš, piš. Ty to dokážeš. Napiš vše, co jsi zde prožil…“ Napsal, ale nevydal. Obešel jsem s nabídkou mnoho vydavatelství, ale v té době byl veliký hlad po knihách líčící život celebrit, politiků a podobných osob známých našemu národu.

Nebylo moc zájemců číst knihy o zážitcích v Americe a jediný nakladatel, se kterým jsem šťastně podepsal k vydání smlouvu, v polovině roku zkrachoval. Moje knížka nakonec vydána byla, i když jen v nákladu pouhých 30 kusů (což stačilo alespoň pro potěšeni mojí rodiny). Musím především poděkovat své sestře a její známosti s nakladatelem panem Ing. Tůmou, jeho nakladatelství LIBERTAS. Panu Ing. Tůmovi patří můj velký dík.

Takže příjem do rodinného rozpočtu se opět rovnal nule. Zůstala mi jediná možnost – odejít do předčasného důchodu i za cenu přijatelné pokuty od státu – což v té době, vzhledem k mému věku, bylo bezproblémové.

Jako důchodci, s kterým byla smlouva sepsána vždy na rok a byla mu nabídnuta práce s nižším finančním ohodnocením, se mi podařilo nastoupit do zaměstnání. Bral jsem důchod a k tomu jsem si mohl ještě přivydělat jistou omezenou částku. Začal jsem slepovat skleněná akvária. Ano, šel jsem do toho, i když jsem takovouto práci nikdy nedělal.
„No co,“ říkal jsem si, „to přeci musíš dokázat, Kůrko. Naučil ses v životě zednické práce, zahradnické práce, tapetování a malování, natírání a koníčkem ti je vaření. Tak přeci slepit k sobě pár sklíček by neměl být problém“.

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si zpočátku myslel. Skla obrousit, očistit, pak opatrně slepovat, pak opět očistit a nakonec zabalit.
Za půl roku propustili druhého zaměstnance, neboť jsem stačil na veškerou práci sám. Po třech letech jsem skončil i tam. Firma se rozpadla – vytlačila ji konkurence, která zaplavila veškeré prodejny akvaristiky v Praze a okolí.

Začalo opět shánění práce a situace se opakovala. Nezbývalo než nastoupit opět na cokoliv. Naučil jsem se správně vytírat s hadrem – a nastoupil jsem na tříměsíční brigádu u České televize. Mýt podlahy a umývat záchody v obrovském areálu to byla moje pracovní denní náplň. Brigáda skončila a já byl opět „na dlažbě“. Za několik týdnů se naskytla možnost do pracovního poměru jako pracovník v úklidu ve firmě, kde novináři vytvářeli denní tisk. Byl jsem už zkušený “úklidový” pracovník, a tak celé patro kanceláří, chodeb a toalet mně nedělalo žádné problémy.

Pozdě

ji se mi naskytla možnost nastoupit jako brigádník číšník do restaurace-pizzerie. Byla to pouze denní výpomoc při roznášení obědů (do 14 h.) a večeří (od 18h do 23h). Po mnoha letech jsem se dostal zpět ke své profesi. Finanční situace se opět trochu zlepšila, což vneslo zase více optimismu a dobré nálady do rodiny. Díky fantastické povaze mé ženy, která ke své práci si ještě přibrala ranní úklidy (od 4.00 do 7,00h), abychom finančně nestrádali. A mně navíc stačila ještě psychicky podržet. „Neboj“, říkávala, „vše se zase v dobré obrátí“.

Tak jsem denně, kromě sobot a nedělí, běhal „po place“, což je slangově používaný výraz pro restaurační prostory. Protože mám za sebou přes třicet let zkušeností v restauračním oboru (několik let též jako manager) sledoval jsem s bolestí, jak zde zaměstnanci okrádají majitele.

Po třech letech získaných důkazů jsem majiteli pomohl odhalit tuto korupci a jeho velké finanční úniky. Následně jsem byl ustanoven do funkce vedoucího této pizzerie a plně jsem mohl uplatňovat své dlouholeté zkušenosti. Postupně jsem najal spolehlivé zaměstnance, zásadně změnil složení jídelního lístku, vymyslel nové receptury. Měl jsem radost, když začal stoupat zájem o tuto restauraci a zákazníci se rádi vraceli.

Touto dobou syn dělal přijímací zkoušky na průmyslovou školu a do maturity mu tedy zbývaly čtyři roky.
Moje nové zaměstnání vedoucího pizzerie - mám k disposici též mobil a firemní auto, nám umožnilo být s mojí ženou bez obav a finančně jsme nyní mohli zvládnout studium syna. Restaurace začala skutečně prosperovat.

Touto poslední větou jsem se prokousal až ke konci a nebývá nic jiného, než popřát čtenáři nad tímto povídáním prožití hezkých zážitků, jak jsem je prožíval já před lety.

Děkuji všem přátelům, s kterými jsem se setkal, za umožnění nahlédnout pod “pokličku života” prostého Američana, že jsem mohl zhlédnout velikou část státu Wisconsin a načerpat tolik poznatků a zážitků, abych pak mohl jimi naplnit tyto stránky.

Zvláště bych chtěl vyslovit dík své sestře a švagrovi Daniele a Antonínovi Mendlíkovým, jejich synům Davidovi a Pavlovi a jejich partnerkám, majiteli hotelu “New Glarus” Hansovi Lanzlingerovi a řediteli školy v New Glarus Peteru Etterovi.

Jan Kurka

* * *
Zobrazit všechny články autora