NEZVÌSTNÝ SYN
S Danielem jsme byli domluvení, ¾e nás 16. 2. 2016 ve ètyøi ráno odveze na autobusové nádra¾í, odkud nám odjí¾dí autobus do Sydney na letištì. V jedenáct dopoledne nám mìlo odlétat letadlo do hlavního mìsta Èile “Santiaga”. 15. 2. jsme si chtìli pouze ovìøit, jestli nabídka odvozu stále platí a o nic jiného tady v podstatì nešlo.
Kdy¾ však Vladimír toho patnáctého v 19:30 zavolal na jeho pevnou linku, nikdo to na druhé stranì nezvedal. Napsal mu tedy SMS zprávu na mobil a zase nic. Èekali jsme hodinu a zaèali ho støídavì vyvolávat na pevnou linku a na mobil. Bohu¾el, ani mobil nezvedal. Bylo nám to divné, má ho stále u sebe. Ve 20:30 u¾ o celé zále¾itosti vìdìla celá naše povedená rodina. Snacha Karmen, ¾ena druhorozeného syna, tvrdila, ¾e ho dnešního dne ve škole, kde ona uèí a on rozvá¾í poštu, nezahlédla.
Dcera Diana, spoleènì s námi zaèala panikaøit a dìlat drastické uzávìry. Co kdy¾ nìkde spadl, kdy¾ hledá ty kešky? Tøeba šel v nedìli veèer hledat? Je to jeho hobby pro zdraví. Mìl by nás však informovat, v¾dy» ani nevíme, kde to hledá? Pondìlí veèer a nikdo z rodiny ho od nedìlního odpoledne nevidìl, ani o nìm neslyšel.
Jedeme se podívat k nìmu domù, byl Vladimírùv návrh, ale proto¾e tam nestálo auto, jsme vìdìli, ¾e doma není. To u¾ Diana panikaøila natolik, ¾e zavolala na policii a pùl hodiny podávala informace o nezvìstném bratrovi. V podezøení na polici byl bratr David, kdy¾ Diana udávala jeho jako posledního, kdo s ním pøišel do styku. Tím musela podat informace i o Davidovi. Vladimír pro zmìnu volal do místní nemocnice, ale v seznamu pøijatých pacientù bìhem dvou dnù jeho jméno nezaznamenali. Jedna úleva, ale co se teda dìje, kde je?
Bombardovali jsme ho celá rodina na pøeskáèku esemeskami a telefonáty, ale ¾ádný ohlas jsme nemìli. Ve 22:10 se koneènì ozval - co je?
Co ho poøád všichni vyvoláváme, ¾e hraje tenis a telefonáty v tu dobu nepøijímá. Tenis??? No tìpic, to je prùšvih! Policajtka, která Dianu vyslýchala, moc nadšenì nereagovala, kdy¾ se dozvìdìla, ¾e bláznivá rodina ruší výzvu, nebo» bratr hraje tenis.
Kdy¾ dohrál, tak jsme si to všichni slízli, co dìláme za povyk a ostudu. Pár hodin ho nemù¾eme sehnat a voláme do nemocnice a policajtùm. Kdy u¾ si koneènì uvìdomíme, ¾e dávno není malý kluk a má nárok na svùj ¾ivot!!! Kdyby prý jsme necestovali, ani bychom nevìdìli, ¾e tenis ten veèer hraje. Byla to pravda, ale i starost o nìho. Probíhalo nám v hlavách, ¾e kdy¾ ho ten veèer pøed naším odjezdem nese¾eneme, nikam nepoletíme. Zlobil se hlavnì na mì v podezøení, ¾e jsem celou akci zpunktovala a rozrušila pro nic za nic celou rodinu, i kdy¾ moc dobøe vím, ¾e je na nìho spolehnutí a ráno ve ètyøi by byl u nás. Cítila jsem se ukøivdìná, nebo» celá rodina reagovala starostlivì na jeho nìkolikahodinové odmlèení.
Druhý den ráno nás podle domluvy odvá¾el k autobusu a celou cestu tam se auto natøásalo pod výbuchy smíchu, jaké doká¾eme vyprovokovat rodinné šílenství.