a právì s jejím svátkem je spojen zvyk øezat tøešòové a višòové vìtvièky, kterým se øíká Barborky. Øíká se také, ¾e dívka, které vìtvièka do Štìdrého dne rozkvete, se do roka vdá.
Tato pøedpovìï nebývá v¾dy zcela spolehlivá, co¾ je tøeba pøipsat na vrub mnohdy neodbornému pøístupu nìkterých dívek k tomuto vìšteckému procesu. Má-li být odhad pøesný, musí se podle tradice vìtvièka trhat po setmìní a navíc zuby! Vdavekchtivá sleèna by ji pak mìla zalévat vlastními ústy. Na kterou stranu se vìtvièka otoèí, z té strany pøijde ¾enich. Ale i kdy¾ ¾enicha nepotøebujete pak vám rozkvetlé „barborky“ poslou¾í jako krásná a pøedevším ¾ivá dekorace.
„Barborky“ se øe¾ou ze zlatice, trnky, okrasných slivoní, tøešní, jabloní, višní, mandlonì, vilínu, lýkovce ale i magnólie. Vìtvièky by mìly být pøešlé mrazem, který odbourává blokaèní látky v kvìtních pupenech. Konce vìtvièek seøíznìte co nejšikmìji a na chvilku ponoøte do vody teplé a¾ 60 °C. Poté je dobré celé proutky vlo¾it tøeba do vany a nechat minimálnì šest hodin v teplé lázni o teplotì 35-40 °C. Potom je naaran¾ujeme do vázy s vla¾nou vodou, do které je dobøe pøidat èajovou l¾ièku cukru, a umístit je na svìtlé místo. Vodu nejménì tøikrát týdnì vymìòujeme a pøípadnì opìt lehce seøízneme spodní konce vìtvièek, aby nic nebránilo pøíjmu vody. V bytech s ústøedním topením se vyplatí proutky opakovanì celé ponoøit do vody èi ml¾it, aby se pøedešlo zasychání pupenù. Za takovouto péèi se nám „barborky“ urèitì bohatì odmìní svým kouzlem a krásou.
A proè se mají vìtvièky støíhat právì na Barboru?
Legenda o svaté Barboøe praví, ¾e svatá Barbora byla ctnostná panna, kterou její otec zavøel do vì¾e, aby údajnì nepodlehla svodùm svìta. Proto¾e se mu to ani pøes toto opatøení nepodaøilo, nechal svou dceru popravit meèem. Cestou na popravu prý vzala do ruky vìtvièku, která potom uprostøed zimy rozkvetla. A tak ¾ivé kvítky uprostøed mrazivé zimy symbolizují jakousi nezlomnou moc lidské lásky a jsou pøíslibem nadìje a štìstí.