Èekání na jaro
Dosud se u nás traduje pranostika: Na svatého Øehoøe, èáp letí za moøe. Tudí¾ myšleno – k nám. Na tuhle otázku u nás zná témìø ka¾dý odpovìï, kdy¾ pohlédne k Interlignu na komín. Na bytelné èapí hnízdo, pro které vysoký sto¾ár vybudovali milovníci pøírody, kdy¾ pùvodní hnízdo z komína museli strhnout. Zplodiny z komína èápùm neprospívaly. Na hnízdì stojí jeden èáp. Sám, samotinký. Kdy pøilétl? Devatenáctého, na Josefa, má ka¾dý pohotovou odpovìï. Taková odpovìï ¾ádného nepotìší. Èápice vìtšinou pøilétá za pìt dnù, a tohle je u¾ dlouhá doba. Ké¾ by se jí doèkal.
A jak se dny pøipoèítávají, všichni sledují èapí hnízdo èastìji. Ne u¾ ka¾dý den, ale ka¾dou hodinu. A èápice stále nikde. Mnozí pøemýšlejí, co se jí mohlo stát, cesta je daleká. Tisíce kilometrù. Tisíce jedincù ve velkých hejnech ve stoupavých termálních proudech. Snad a¾ z Afriky.
A nìkterý vnouèek se babièky zeptá: A proè vùbec neodlétají a nepøilétají spolu?
Co na to má babièka odpovìdìt, ne¾: Tak to zaøídila pøíroda. S tím èlovìk nic nespraví. Od nás odlétají koncem srpna nebo zaèátkem záøí a vrací se na jaøe do svých hnízd. Ví bùh, jak si zapamatují cestu, jak své hnízdo poznají. Ví bùh, jak si cestou poradí se silným vìtrem, dlouhotrvajícím deštìm nebo bouøkou. Nám se to zdá nemo¾né, ale oni si s tím zøejmì hlavu nelámou. Je to jeden ze zázrakù pøírody. Nìkterá hnízda jsou obsazená stovky let tými¾ potomky.
A babièko, proè nezùstanou v té teplé cizinì celý rok? Však oni dobøe vìdí proè. Je to pro nì výhodnìjší vyvézt mláïata a našem mírném podnebí. Nevím, proè stále chodím k oknu, proè zklamanì upírám oèi na hnízdo, kdy¾ vím, ¾e èápi jsou témìø nìmí. Jakmile se èápice objeví na obzoru, èáp u¾ z ní nespustí oèi. Ona naklání køídla, aby ztratila výšku, a dosedne pøesnì k nìmu na svoje hnízdo. Zaène radostné vítání, radostné klapání zobákù, které je slyšet v celém okolí. Ké¾ bych to u¾ slyšela. Ty tiché dny jsou pro nás smutné. Je to s nimi jako s našimi dìtmi. Nekoneèné èekání. Teï se pøehnala snìhová pøeháòka a on stojí na hnízdì sám, jako maják uprostøed pøíboje. Celý zmoklý èelí plískanici, chudák. U¾ to nevidím dobøe.
Jaro postupuje a stále mnì kamarádky volají: U¾ pøiletìla? Kdepak, øíkám, kdepak. Ani si nedovedu domyslet, jak by tomu chudákovi bylo, kdyby se nedoèkal. Ne, ne, ještì ne, ještì tu není, opakuji, ale jak pøiletí, hned vám zavolám.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky