Západ potøeboval pohlavek, aby se probudil ze snu
K rozhovoru se v¾dy nachází øada témat, nìkterá aktuální, jiná nadèasová. U¾ pár dní mì láká zastavit se u událostí, které právì probíhají na Ukrajinì, resp. na Krymu a jejich konsekvencích. Mo¾ná to bude trochu pøipomínat nošení døíví do lesa, kdy¾ èlánkù, komentáøù, úvah a všeho podobného jsou na internetu desítky a stovky, ale pøesto by mì zajímal ještì jeden pohled, toti¾ ten Váš, pane Frýborte. Jak vnímáte dìní na Ukrajinì – èi spíše – dìní kolem Ukrajiny, jeliko¾ tì¾ištì vývoje se posunulo u¾ trochu dál od Kyjeva…?
Zprostøedkovaný pohled je mezerovitý pohled a Ukrajina je jedna z nìkolika evropských zemí, je¾ jsem dosud vlastní zkušeností nepoznal. Mám jen svùj dojem; a ten je spíš skeptický. Nejen¾e ruskou agresi bude obtí¾né zastavit, ale nedal bych mnoho ani za morální sílu samotných Ukrajincù. Obrázky z Majdanu mohou mýlit: tak ú¾asné vypìtí vùle a vzdoru je v¾dy vìcí urèitého výbìru. K obìtem ochotní idealisté sotva kdy tvoøí vìtšinu, zvláš» ve spoleènosti, mající za sebou bezmála u¾ sto let morálního rozkladu. Jak se i projevilo: u¾ jednou mìly reformní síly situaci v rukou, a to pevnìji i legálnìji ne¾ dnes; pøesto si nakonec ukrajinská veøejnost svobodnì a demokraticky na sebe zvolila Janukovyèe. Co¾ lze pøi jisté znalosti postkomunistické mentality pochopit. Svoboda, demokracie jsou krásné vìci, ale kdy¾ ono z moskevského patronátu kyne o nìco vyšší krajíc chleba, o nìco vyšší platy a dùchody… to pak jde idealismus stranou. Snad by pomohlo, kdyby se Ukrajina zøekla svých ruskojazyèných oblastí – nevím, proè se poøád všichni té pøedstavy tolik dìsí – morální deficit však, lze se obávati, se bude narovnávat jen velmi ztuha, pakli vùbec. Však i my v Èechách jsme se mýlili: domnívali jsme se bláhovì, ¾e postkomunismus je pøechodný mezistupeò na cestì k plnohodnotné demokracii a funkèní obèanské spoleèností, ètvrt století vývoje ale ukázalo, ¾e jde o systém stabilizovaný, na nìm¾ se bude u¾ ztì¾ka nìco mìnit; a kdy¾, pak jen velmi zvolna a dej Bùh, aby ¾ádoucím smìrem.
Nevím, zda oznaèit druhou otázku pøízviskem slo¾itá, nebo se Vám naopak slova do odpovìdi budou hledat jednoduše, ale jaký bude další vývoj? Kdybychom zkusili pøedjímat budoucnost, èi si naopak vezmeme na pomoc a¾ nepøíjemnì podobné pøíbìhy minulosti…
Musím se zeptat man¾elky, kam mi zase dala tu zatracenou køiš»álovou kouli, ale snad bych se mohl odvá¾it èásteèné prognózy i bez ní. Souèasné dìní je výsledkem kombinace dvou jevù: vìkovitého ruského mesianismu, jak jej dokumentoval svým výrokem F. M. Dostojevskij: Rus vpraví nové prvky do evropské civilizace, které ji nav¾dy z koøene pøemìní a vykoupí lidstvo… a dìjinného archetypu, jen¾ se s delšími èi kratšími pøestávkami v¾dy znovu vrací. Je jím dobyvatel z pøesvìdèení, jemu¾ je prostor jeho u¾ tak dost rozsáhlé øíše malý: Alexandr zvaný Veliký, Traianus a jiní císaøové øímští, Atilla a D¾ingischán, v novìjší dobì Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler, no, a teï zrovna jistý Vladimír Putin. Po racionálních pohnutkách svìta dobyvatelù se neptejme; snad i sám gospodar Putin ví, ¾e velikost øíše neznamená nic; ¾e bohatší, spokojenìjší ¾ivobytí lze nalézt v malièkém Lucembursku ne¾ na Veliké Rusi, i kdyby se po všech polednících a rovnobì¾kách svìta rozprostøela. Spíš se Napoleonùm v urèité ¾ivotní fázi nìco zvrtne v hlavì. Omámeni dosavadními úspìchy propadnou pøedstavì vlastní slávy a velkosti, pojme je touha vstoupit do dìjin co vládce, jakého svìt dosud nepoznal, i jmou se dobývat zemì nalevo i napravo, a» jim jsou k nìjakému u¾itku nebo nejsou. Doká¾e-li napoleonský megaloman pobláznit kromì sebe i obyvatelstvo své zbìdované zemì, je tady malér jako vymalovaný. Naštìstí – lze-li v takových pøípadech mluvit o štìstí – dosud ¾ádný z velkých dobyvatelù svého cíle nedosáhl, co¾ je pøirozené: jak chce dosáhnout cíle ten, kdo neumí èi není ochoten stanovit jeho hranice. Shròme tedy: zlomyslné dìjiny na nás dopustily výron ruského mesianismu v kombinaci s alexandrovsko-napoleonskou reinkarnací v osobì pánì Putinovì, a mo¾ná vìdìly proè. Západ potøeboval svùj pohlavek, aby se probudil ze snu o vìèném míru, o svìtì, jeho¾ konflikty lze vyøešit diplomacií, kompromisem, ústupkem. Nikoliv. Zajisté pravil Pán: A udeøil-li by tebe kdo v líce, nastav mu i druhého. Pravil však také: Nepøišel» jsem, abyl pokoj uvedl, ale meè. To není protimluv, to je uznání reality: je èas ústupkù, je-li nadìje, ¾e povedou k pøijatelné dohodì. A je èas meèe, kdy¾ takové nadìje není. Ostatnì netøeba hned vytahovat meè, staèí jím vìrohodnì pohrozit.
Pøiznám se, ¾e minulost jsem nezmínil náhodou. U¾ nìkolikráte zaznìla slova, ¾e rétorika a chování Ruska pøipomíná Hitlera a obsazení Sudet 1938, já bych k tomu z vlastního bádání mohl pøipojit zkušenost s rétorikou obsazení Porýní Hitlerovským Nìmeckem ještì o dva roky døíve. A to jak ze strany agresora, tak i státù z druhé strany barikády. Novinové titulky, prohlášení politikù, komentáøe a vize tehdejších i dnešních elit a ¾urnalistù, vše se podobá, a¾ z toho mrazí, jen jména a letopoèty se mìní… Stane se tentokrát nìco, nebo se budeme neustále toèit ve spirále, stále se v lidských dìjinách budou opakovat ty samé vìci a naivnì si budeme lhát do kapsy, ¾e tentokrát u¾ je to urèitì naposledy, ¾e v budoucnosti se u¾ nic podobného opakovat nebude, proto¾e jsme se ji¾ dost spálili a pouèili?
Zaènu od konce: opakuje-li se nìco v lidských dìjinách v¾dy znovu a znovu, nelze se tìšit, ¾e tentokrát je to opravdu, ale opravdu naposledy, jeliko¾ se lidstvo pouèilo. Spíš jde o zákonitost vycházející z pradávných instinktù lidské smeèky, je¾ zmìnit je stejnì obtí¾né jako pøimìt tygra, aby se ¾ivil špenátem. Zanechme iluzí; pralo se to na svìtì, pere se a prát bude, dokud nevymizí z lidské duše pud k rozšiøování lovištì na úkor konkurenèních smeèek. Co se èasto uvádìných pøímìrù k Hitlerovi týèe, dovolil bych si jisté rozlišení. Nìmecký mesianismus (an deutschem Wesen wird die Welt genesen – nìmeckým zpùsobem se ozdraví svìt) mìl – zdùrazòuji, mìl – pùvod v prùmyslovo-politických úspìších v závìru devatenáctého století a nejpozdìji porá¾kou v druhé svìtové válce skonèil. Ruský, v starších instinktech zakotvený mesianismus je zbo¾í trvanlivìjší a na své Waterloo teprve èeká. Nicménì je v té vìci znát urèitý posun: ještì takový Napoleon necítil potøebu své výboje zdùvodòovat. Nechám namašírovat své regimenty do Španìlska èi dosadím brášku Josefa na trùn neapolský, proto¾e chci, a basta. Hitler u¾ pro svùj zábor Sudet potøeboval nejen zdùvodnìní, nýbr¾ i schválení velmocemi; a Putin si záminky sice vymýšlí, na jejich základì jedná, v nìjakou mnichovskou dohodu však nemù¾e doufat. I lze z toho vyvodit, ¾e svìt se uèí, zdráhavì a nerad, ale pøece jen uèí.
Kdy¾ jsme u té rétoriky, mù¾e vùbec nìkdo „pomáhat“ nebo „chránit“ tu èi onu skupinu navzdory suverenitì jiného tìlesa? Nemìla by v takovém krajním pøípadì – kdy¾ u¾ tu mo¾nost pøipustíme – zasáhnout nìjaká mezinárodní, nezávislá síla? Proto¾e uzurpuje-li si takové právo jeden, inu, pak se v¾dycky mù¾e najít skupinka utlaèovaných nebo¾ákù, která poprosí o pomoc velkého bratra…
S tou suverenitou bych byl opatrný; jsou na tom bo¾ím svìtì suverenity, jich¾ by nebyla škoda, kdyby je vzal èert. Jiná vìc je, má-li èi nemá v pøípadì bezohledné agrese zasáhnout, jak píšete, nezávislá mezinárodní síla. Pominu-li skuteènost, ¾e takováto síla stì¾í mù¾e být nezávislá… to bych sakra øekl, ¾e má! A víc ne¾ to: mezinárodní… upøesnìme: západní spoleèenství by mìlo uvìdomit potenciálního dobyvatele o své pøipravenosti pøispìt napadenému na pomoc, a to konkrétnì: tolik a tolik amerických divizí, tolik a tolik polských, tolik nìmeckých èi dánských stíhaèek, a tøeba i všech sedmnáct (nebo kolik) èeských tankù. A to hned, jakmile zaène jevit osvoboditelské choutky, rozdávat ruské pasy èi cokoli podobného. Zaèít spisovat rezoluce a vyhro¾ovat sankcemi, kdy¾ u¾ klec spadla, je houby platné, co¾ by západní státnictvo po tolikerém pouèení snad u¾ mohlo vìdìt. K tomu chránìní a pomáhání: rozlišujme. Jsou pøípady, které si o zásah øíkají; nikdo nebìdoval nad porušením suverenity, kdy¾ francouzské jednotky pøispìchaly potlaèit vládu islamistického teroru v pouštních oblastech Mali. A jsou i pøípady, kdy veškerý údajný útlak spoèívá v tom, ¾e by se menšina ráda stala rozhodujícím elementem státu a neu¾ilá vìtšina jí toho nechce dopøát. Mrazí mì toti¾ drobátko pøi pohledu na mapu: mám velmi pozitivní, z pøímé zkušenosti vzešlý vztah k baltickým zemím; a obávám se velice, ¾e snadno mohou pøijít na øadu po Ukrajinì. Také v nich ¾ijí poèetné ruskojazyèné menšiny (v Lotyšsku více ne¾ tøetina obyvatelstva), pro megalomanského vládce vší Rusi jistì lákavá výzva. ®e jsou v Evropské unii a v Nato… ještì jestli se toho vládce Putin zalekne nebo pøijde vyzkoušet, zaè ty dvì záruky stojí. Kdyby všechen západní odpor mìl sestávat z opatrných sankcí, vyluèování z fotbalových mistrovství a podobných smìšností, mohla by jako tøetí u¾ opravdu pøijít na øadu Aljaška, nebo Bùh nedopus», samotné Karlovyje Vary. A jestli pøeháním, pak ne o mnoho.
Ptám se sám sebe, jak èlovìk nemá propadnout skepsi ze souèasného vývoje, a teï se neomezujme pouze na kauzu Ukrajiny, staèí si vzpomenout na náš pøedchozí rozhovor. Jednomu by se chtìlo vìøit, ¾e na poèátku 21. století není státní hranice a suverenita – alespoò v Evropì – pojem, který lze jednoduše zrušit hrubou silou. To skoro vypadá, ¾e od dob starovìkých státù se v tomto ohledu lidstvo neposunulo pøíliš kupøedu…
Jejej, jejej. Hrubá síla… vyrá¾ejí mi pupínky na poko¾ce pøi vzpomínce na srpen 1968, kdy se také øíkalo a psalo, ¾e hrubá síla pøece nemù¾e… A mohla. Hrubá síla mù¾e tam, kde není vùle k obranì; a jsou-li prostøedky napadeného nedostaèující, kde není vùle pøispìt mu na pomoc zbraní. Nebo aspoò, jak ji¾ zmínìno, jí vìrohodnì pohrozit. Potenciální útoèníci nebývají takoví gerojové, jak se dìlají; mnohý malér mohl být odvrácen vèasnou demonstrací pøipravenosti. Osmièkové letopoèty 1938, 1948 a 1968 mohly zanechat jinou stopu v èeských dìjinách, kdyby si Hitler, Bre¾nìv i Gottwald nebyli jisti, ¾e pøijdou ke koøisti zadarmo.
Jak ukrajinská krize a chování Ruska ovlivní vztahy a budoucnost ve svìtì? Jak mù¾e zasáhnout, resp. zasáhne Èeskou republiku?
Svým zpùsobem pøíznivì: souèasné vzrušení pochopitelnì opadne, bude-li gospodar Putin dost moudrý, aby s pøíští ochranou utlaèovaných Rusù rok nebo dva poèkal, bezmezná dùvìøivost Západu je ale nadlouho ta tam. Koneènì ustaly øeèi o ruské demokracii, která má, no dobøe, ještì nìjaké ty chybièky, jistì ale všechno dohoní, o køiš»álovì èistém demokratu Putinovi (nezapomenutelný výrok nìmeckého kancléøe Gerharda Schrödera), o nezbytném partnerovi, jeho¾ zájmy nesmíme pøehlí¾et, a podobných ¾vástù více. Jak si mù¾e v té situaci poèínat Èeská republika… pøedevším si dávat dobrý pozor na svou poèetnou a vlivnou pátou kolonu. Dvacetiprocentní menšina oplakávaèù komunistických jistot je dìdictví, s ním¾ pro nejbli¾ší budoucnost mnoho nenadìláme, nezakrývanému rusofilství, sahajícímu do nejvyšších pater politiky a obchodu, však pøivøít vrátka mo¾né je. Konají se èas od èasu volby; i netøeba zkoumat, který z partajních pánù navrší košatìjší hromadu slibù, z nich¾ pak kromì dluhù beztak nic nebývá, ale sledovat, který jeví náchylnost k východnímu dubisku èi hovoøí nadšenì o mo¾nosti výteèných obchodù s tímté¾ dubiskem, a okam¾itì mu odebrat svou pøízeò, volièskou i všechnu ostatní. Kdyby nìkomu vynechávala pamì», lze mu pøipomenout slova Karla Havlíèka-Borovského: Kdo chce o politice ruského cára dobré ponìtí míti, musí si pøedevším jiným pomysliti, ¾e ještì jak¾iv nikdo z ní nic dobrého nezakusil, ¾e tato politika u sebe zaèíná a u sebe konèí a pøi všem jen sebe na zøeteli má, a ¾e komu pomáhá, o toho také ji¾ smýšlí. K tomu není co dodávat.
Jdou komentáøe, ¾e souèasné napìtí je nejvìtší krizí od konce studené války. Pøitom mì pøepadají myšlenky, jestli ona vùbec kdy skonèila? Jestli jen nepokraèuje v trochu jiném hávu s nevyhnutelnými kosmetickými zmìnami na povrchu, ovšem pod tím… Lidská povaha se ráda dívá na minulost jako na nìco uzavøeného, nìco, od èeho se mù¾eme distancovat, zvláš», nelíbí-li se jí to mnoho…
Mínil bych, ¾e souèasné napìtí není ani tak krizí, jako spíš návratem k normálu: studená válka neskonèila, jen vstoupila do další fáze. Nebudu teï srovnávat vojenské, hospodáøské i jiné aspekty, jen bych upozornil na jednu ponìkud opomíjenou skuteènost. Putinská øíše zdìdila po své sovìtské pøedchùdkyni obrovský, dokonale fungující, vše v tom oboru pøekonávající aparát infiltrace a dezinformace. Mù¾eme jen hádat, jaká èást postojù a nálad nemalého dílu veøejnosti (nejen èeské) má svùj pùvod v dílnách FBS, døíve KGB. Buïme tedy bdìlí a ostra¾ití; kdekoli zazní protiamerická, protievropská èi povšechnì protizápadní nota, èi zase blahovolné porozumìní pro kousky ruského cára, zkoumejme bedlivì, zda z nìj neèouhá èertùv chlup postsovìtské indoktrinace. Skoèit jí na špek jednou bylo snad omluvitelné. Opakovat toté¾ podruhé by byla trestuhodná, nezodpovìdná krátkozrakost v pøípadì nevìdomé naivity; v pøípadì vìdomé podpory, jakkoli nerad u¾ívám toho slova, lze mluvit o zradì v zájmu cizí mocnosti.
Ludìk Frýbort–Tomáš Záøecký
***
Pøíspìvek byl otištìn ve spolupráci s Luïkem Frýbortem a Tomášem Záøeckým
Zobrazit všechny èlánky autora Luïka Frýborta
Zobrazit všechny èlánky autora Tomáše Záøeckého