Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je na tak namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na jedno zajímavé nakupování :-)
A» pánové prominou
Tak nevím dìvèata, ale nìkde se nejspíš stala chyba. Na druhé stranì, kdyby se nastala, o èem bych teï vlastnì psala? Nevím jak u vás, ale u nás jít nakupovat s pantátou je velký zá¾itek. Tomuto úkonu pøedchází zjištìní, ¾e v domì není co jíst.
Bum, bum, bouchnou dveøe lednièky.
„Matièko, zase jsme tu jako u snìdeného krámu. Kdypak pùjdeš nakupovat?“
„To pøece nemyslíš vá¾nì? Mù¾eš si vzít chleba se sádlem a s èesnekem. Ten je dobrý na sklerózu.“
„Mám tomu snad rozumìt jako tak, ¾e jsem sklerotický?“
„Bùh chraò, to by mnì ani ve snu nenapadlo nìco takového nectného o tobì øíct.“
„Ještì¾e jsi to upøesnila, u¾ jsem si myslel…“
„Nebo chleba s máslem a sýrem, nebo marmeládou, nebo s medem. Ten je dobrý na celkové zklidnìní.“
„A já jsem snad neklidný? Jedinej nervák, kterej tu je, seš ty.“
„A to ti teda pìknì dìkuju, seš milej.“
„To já rád.“
„Nikam nepùjdu, øíkals, ¾e budeme šetøit.“
„Víš ty co, tak já pùjdu s tebou, abys nekupovala blbiny. Já tì budu usmìròovat. Já su hroznej chudák. Furt abych na tebe dohlí¾el.“
Tiše si pro sebe brblám:„To jsem to s ním teda vytrhla, ale aspoò se projdeme.“
Hlavním zámìrem tohoto výletu je ovšem fakt, ¾e chce koupit husu na vánoèní stùl a má strach, ¾e to dopadne jako loni. Tenkrát se uvolil, ¾e tento úkol zajistí sám, kdy¾ já jsem plnì vytí¾ená loupáním oøechù. Po návratu mne radostnì ujiš»oval, jak senzaènì pochodil. A proto¾e ti ptáci byli menší ne¾ jindy, koupil radìji hned dva. Kouknu do kabele a øíkám: „Na to, ¾e jsou to dvì kachny, to není ¾ádná výhra. A víš, ¾e kachny moc nemusím. Není z nich skoro ¾ádné sádlo a ani masem pøíliš neoplývají. To není jako za dob, kdy jsme si pìstovali svoje kachny a pøed zabitím jsme je pilnì krmili napabìrkovanou kukuøicí.“
Jdu se obléknout. Nemohu jít pøece s takovým elegánem jako šupák. Ta»ka se nafintí, do ruky nedbale svine igelitku, zatím co já za sebou táhnu kabelu na koleèkách. Jde obyèejnì kus pøede mnou, aby vynikl jeho bezvadný vzhled. Do obchodu vejdeme spoleènì. U¾ nìkolik let husy jako takové neprodávají. Jenom husokachny, které jsou v celkem slušné velikosti. Ty tam jsou doby, kdy pro husy chodila maminka na trh a chtìla v¾dy krátkou a tlustou, nejradìji maïarskou, krmenou kukuøicí. Byli v¾dy krásnì ¾lu»ouèké, kula»ouèké a po upeèení se jen rozplývaly na jazyku. Kdy¾ jsem mnohem pozdìji pronesla tuto formulku u našeho øezníka, vyjevenì se na mnì podíval a pak se dal do náramného smíchu. „Bo¾e dìvèe, kdypak je ta vaše maminka kupovala. To muselo být u¾ hodnì dávno.“
Vezmeme husokachnu a jdeme do Kauflandu. Kabelu táhnu já, ta»ka jde dva kroky pøede mnou. „Matko, ty se vleèeš jako šnek, pøidej trochu, a» ještì nìco doma udìláme.“
Pøidám do kroku. V Kauflandu bere vozík, já táhnu kabelu. „Nelelkuj nikde, spìcháme.“ „Poèkej, chci si vzít pár hroznù, to bez tìch zubù zvládnu.“
Dává si do vozíku banány. Ty já u¾ mnoho let nejím. Je mnì po nich šílenì špatnì od ¾aludku, témìø na umøení. Mozek se mnì halí do bílé mlhy. „Spìcháme, spìcháme, pospìš si!“ Já potøebuji na nákup klid. Musím si všechno prohlédnout, oèichat, pøeèíst slo¾ení (i kdy¾ zaèínám u¾ špatnì vidìt na blízko) a pak se rozhodnout. Papírek nepotøebuji, pamatuji si co chci koupit, ale jen do okam¾iku, ne¾ jdu nakupovat s pantátou. V jeho pøítomnosti pomalu ani nevím, jak se jmenuji. ®ene mne jako nadmutou kozu. Naštìstí je jeho zájem o nakupování velmi labilní.
Poslat ho na nákup s cedulkou také nelze. „Matièko, ty nemáš rozum. Copak mù¾u vytáhnout v obchodì papírek? Co by si lidi vo mnì pomysleli?“ Donese si jedno pivo, ètyøi rohlíky a banány. „A kde máš zbytek?“ „Tys nìco chtìla?“
V tomto ohledu byl naprostou jednièkou mùj tatínek. Nejen¾e nakoupil v èase, kdy u¾ jeho ¾ena mìla zdravotní potí¾e, ale byl schopen i uvaøit. V dobì kdy ještì pracoval, si nechával peníze, které si vydìlal jako technický kresliè – brigádník. Pokud nìco vidìl ve mìstì, co by se mojí mamince hodilo, nebo co mìla ráda, koupil to.
Svištíme po obchodì. „Poèkej, chci nìjaký zrající sýr na chleba a ty si vyber nìjakého uzenáèe.“ Poté mizí v dáli. Odevzdanì táhnu kabelu a pod pa¾i vkládám potraviny, na které si náhodou vzpomenu. Tvaroh, zakysanou smetanu, máslo – za chvíli tu budou vánoce, tak a» mám nìjaký tuk na peèení, toaletní papír… Jo a málem bych zapomnìla, nìjaké masíèko pro Pepíèka. Hrozinky…
Bylo by toho ještì hodnì, ale kde je sakra ten táta s tím vozíkem. Vìci mnì padají z ruky. V dálce vidím známou siluetu. Aha, u¾ tam zase oblbuje nìjakou sleènu. ®e by mnì šel naproti ho ani nenapadne. Dobíhám ho celá zapocená. „Teda matièko, ty seš hrozná. Couráš se a furt abych na tebe èekal.“
Klademe vìci na posuvný pás.
„Sleèno pokladní, my máme v té kabele husokachnu. ®ena jí upeèe na Vánoce. Máte také ráda husy?“
„Hele, nech paní pokladní dejchat a nezdr¾uj jí.
„Pane, já vám to pøeji, ale nemusíte mnì to zdùvodòovat.“
„Ale to já vám rád zdùvodním, je tøeba všechno uvést na pravou míru.“
„Hele, nevybavuj se tu furt a dìlej, kdy¾ jsi mìl tolik naspìch.“
„To je najednou òákej velkej kvalt, dy» u¾ du. Matièko, naskládej si to do kabele, já si musím odskoèit.“ Odchází…
Po jeho návratu táhnu vozík k autobusu. Ta»ka si nese igelitku s peèivem. Ještì¾e pøijel nízkopodla¾ní autobus. Vystupujeme na Gajdošce u kostela. Ta»ka chmatne vozík a utíká k domu. Jednak aby všichni vidìli jak je obìtavej a pozornej man¾el a jednak, aby jeho milovaná Cony dlouho netesknila.
Zvolna se ubírám k domovu. Jen ¾ádnej kvalt…
Øíkával mùj tatínek: „Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“
Irena Atzlerová