Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Jeden pohled na lidské pøátelství právì nabízíme…
Mým kamarádkám s láskou
Nemohu øíct, ¾e bych ve svém dìtství byla pøíliš zatí¾ená na holky. Samozøejmì jsem mìla nìkolik tzv. hodných kamarádek, ale bylo i dost tìch, které mnì s radostí ubli¾ovaly a neustále mne poni¾ovaly. Od první tøídy jsem byla nejvìtší z celé tøídy, ale kdekdo si na mne troufl, nebo» jsem mìla od rodièù zakázané se prát, a ani jsem to neumìla. Kolikrát jsem pøišla domù s brekem a odøenými koleny, špinavým kabátem a utrhanými knoflíky. Nepamatuji si, ¾e by rodièe nìkdy bì¾eli do školy a øešili tyto dìtské šarvátky s tøídním uèitelem, nebo dokonce s øeditelem školy. Jednou mì jedna spolu¾aèka hnala pøes silnici a v polovinì mne strhla za ucho školní tašky, kterou jsem nosila na zádech, na zem. Projí¾dìjící øidiè naštìstí vèas zastavil, zvedl mì a odvedl na chodník. V té dobì hlavní silnící projelo bìhem dne jen sem tam nìjaké auto.
V páté tøídì nás pøeøadili do jiné èásti školy a doplnili nás o dvanáct klukù. Brzy jsem s nimi zaèala kamarádit. Pomáhala jsem jim s uèením, obèas jsem s nimi hrála kopanou a diskutovala s nimi na témata, která zajímala i mne. Kdy¾ mi holky ubli¾ovaly, bránili mne a nakonec se rozhodli, ¾e mì nauèí se prát. V té dobì jsem chodila obèas domù se zelenými koleny od trávy, pøípadnì s roztr¾enou sukní (kalhoty v té dobì holky ještì moc nenosily. Jen kdy¾ se šlo na pochoïák, nebo v tìlocviku tepláky.) Èasto jsme nìkde na plácku procvièovali mrštnost, strategii boje, úhybné manévry, tvrdost pìstí a rychlost reakce pøi napadení. Nìkdy jsem mìla modré oko, nebo pøekousnutý jazyk, ale nikdy nebyl tento boj zákeøný, ani vyvolaný za úèelem ublí¾it. Jenom kdy¾ nás napadli cizí kluci, prali jsme se hlava nehlava. V tom pøípadì jsem si ani já nebrala servítky.
Jednou, asi v sedmé tøídì, mì napadla spolu¾aèka, a aèkoliv jsem nad ní hravì zvítìzila, na závìr mne pokousala a poškrábala v oblièeji neuvìøitelnì dlouhými nehty. Ten konflikt vznikl hlavnì proto, ¾e pøi té rvaèce mnì vypadly z halenky dva kapesníky, kterými jsem zvýrazòovala své do té doby nepøíliš výrazné ¾enství. Aè nerada, musím pøiznat, ¾e rvaèky se mi velmi líbily, proto¾e jsem mìla pocit, ¾e jsou ty tam doby, kdy si musím nechat všechno líbit. A taky mi obèas nìjaká kamarádka øekla, ¾e v mé pøítomnosti se cítí jako za vìtrem, a ¾e se nebojí se mnou kamkoliv jít. A to byl vítr do mých plachet. Rvaèky jsem zámìrnì nevyvolávala, ale dokázala jsem bránit sebe i další.
Tato deformace mne provázela urèitì do dospìlosti. Pamatuji si na jeden trapas, kdy¾ jsem byla s kolegy z práce na nìjaké chatì slavit narozeniny. Víno teklo proudem, jídla bylo pro všechny víc ne¾ dost a nálada výborná. Jeden z našich in¾enýrù u¾ mìl pìknou opièku a jeho povaha se zmìnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z pøíjemného, uhlazeného mladého mu¾e se rázem stal neodbytný a domýšlivý donchuán. Zaèal obtì¾ovat moji starší kolegyni. Ta ho nejprve se smíchem odstrkovala, pak pøed ním zaèala utíkat a nakonec volala o pomoc. To úpìnlivé volání - i kdy¾ ovínìna - jsem nedokázala nechat bez povšimnutí.
Vyskoèila jsem a zavrèela: „Vypadni odtud, nebo uvidíš, co jich schytáš!“
Zasmál se jízlivì a odsekl: „Víš co ty mnì tak mù¾eš….?“
Vlo¾ila jsem do toho úderu všechnu sílu, co ve mì ještì zbyla. Slo¾il se mi k nohám jako pod»atý strom, syèel na mnì jako hroznýš a tøel si bolavou èelist. Všichni ho zaèali obskakovat, litovat a zkoumat velikost boule, která se mu zaèala zvolna rozlézat na bradì. Stáhl se do ústraní a já se cítila jako král. Bohu¾el jenom do té doby, ne¾ na mnì zaèala syèet ona ohro¾ená kolegynì.
„No to ses teda Irèo, vyznamenala. Já jsem se tìšila, ¾e si nìco u¾iju s mladým, a ty jsi ho tak zpacifikovala.“
„Jak to, v¾dy» jsi volala o pomoc?“
„No a co? To si snad myslíš, ¾e jsem nìjaká hej, poèkej, ¾e pùjdu s chlapem hned na první zavolání?“
Spadla mi èelist zklamáním. Zaøekla jsem se, ¾e to byl poslední boj v mém ¾ivotì, a ¾e i kdyby nevím co, povìsím toto umìní na høebíèek. A skuteènì. U¾ se neperu. No a dnes to došlo tak daleko, ¾e kdybych byla napadena, nejen¾e neuteèu, ale ani nepraštím, díky oteklým kloubùm na rukách, ze kterých u¾ dávno zmizela všechna síla. Dnes u¾ nedoká¾u rukou ani otevøít PET láhev. A pak rozumìjte ¾enskejm.
V souèasné dobì chodím s partou ¾en u¾ nìkolik let do klubu, který mi vynahrazuje všechny ty rozpaèité postoje k ¾enám. Nejen¾e si s nimi výbornì rozumím, ale necítím se v jejich pøítomnosti ani ohro¾ená. Nikdo se nad nikoho nevyvyšuje, nikdo nikoho nepomlouvá, neshazuje. Není dùle¾itá tøídní hierarchie, vzájemný respekt je nedílnou souèástí tìchto setkávání. Spolu se uèíme novým vìcem, rádi se smìjeme, zpíváme a s naší skvìlou vedoucí pro¾íváme radostná úterní dopoledne. Ne, ¾e bych na chlapy zanevøela, jsou zpestøením našeho ¾ivota, ale nìjak jsem jim pøestala rozumìt. Jejich myšlení se v dùchodovém vìku posunulo nìkam mimo rámec mého chápání. Jsem ráda, ¾e jsem na své ¾ivotní pouti potkala takové lidi, se kterými je mi fajn.
Irena Atzlerová