Jan Evangelista Purkynì
* 17. 12. 1787 Libochovice
+ 28. 7. 1869 Praha
„Úkolem lékaøovým je ¾ivot ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udr¾eti... Ale chrániti a k vrcholu obdivuhodné dokonalosti a krásy pøivádìti… K zachování a podporování fyzického blaha národa lékaøství musí být uèinìno zájmem veøejným, aby tak kladouc si za cíl zdraví a tìlesnou zdatnost celého národa a pøisvojujíc si autoritu i výkonnou moc veøejnou, dokázalo to, oè by se marnì pokoušely rozptýlené snahy jednotlivcù.“
Narodil se pouhé dva roky pøed pádem Bastily a zemøel zhruba dva roky pøed vyhlášením Paøí¾ské komuny. Pøesto¾e od jeho narození u¾ uplynulo více jak dvì století pøece nám v mnohém pøipadá jako náš souèasník. Èím to, ¾e se Purkyòùv odkaz stále zpøítomòuje a pøemáhá èas i prostor?
„Vyvedu nìco znamenitého v pøírodovìdì“
Purkynì pøesahuje svou dobu hlavnì svým vìdeckým dílem. Ve svém ¾ivotì, z nìho¾ prvních pìtatøicet let trávil v èeských zemích, dalších sedmadvacet v polské Vratislavi a posledních devatenáct opìt doma, se rozmáchl do obdivuhodné šiøe. Bohatì se v nìm naplnilo, co Pyrkynì pocítil u¾ na poèátku své vìdecké dráhy: „Ano se ve mnì vzbudilo hluboké tušení, ¾e vyvedu nìco znamenitého v pøírodovìdì.“
Skuteènì – „vyvedl“ toho víc ne¾ dost. Je a¾ neuvìøitelné, kolika vìdeckými problémy se zabýval – a prakticky všechny jeho práce pøinesly také vynikající, v mnohém dodnes platné výsledky.
Postupnì studoval zvukové vlny, subjektivní zrakové vjemy, ko¾ní povrch, závra», dr¾ení tìla a rovnováhu, následky poranìní mozku, úèinky lékù, fyziologii sluchu a øeèi, skladbu tkání, øasinkový pohyb, trávení, obìh krve a dýchání, fyziologický podklad bdìní a spánku a tak dále – svým pronikavým géniem zasáhl do více ne¾ dvou desítek oblastí. Právem je dne pova¾ován za „otce“ moderní fyziologie, platí i za pionýra farmakologie, morfologie a psychologie, ale také daktyloskopie, mikroskopické techniky a objektivního vyšetøování v oèním lékaøství. Ovlivnil i antropologii, botaniku, zoologii a další obory.
Není divu, ¾e jeho jméno – nejèastìji v podobì Purkinje – trvale ¾ije v èetných odborných pojmech a názvech u¾ívaných v celém svìtì. Existují „Purkyòovy obrázky“ vznikající odrazem na lomených plochách oka, „Purkyòùv jev“ spoèívající ve zmìnì pomìrné svìtelnosti barev pøi adaptaci oka na tmu. Známe „jeho“ zákon závrati a „jeho“ Zárodeèný mìchýøek v ptaèím vejci. Výsledky mikroskopického studia tkání ¾ijí v pojmech „Purkyòovy buòky v mozeèku“, „Purkyòùv osový válec“ v nervových vláknech (døíve pova¾ovaných za dutá) a „Purkyòova vlákna“ na povrchu srdce.
Snad právì v souvislosti s posledním objevem (1839) se jeho jméno vyslovuje dnes nejèastìji. Tato vlákna tvoøí èást tzv. pøevodního systému srdce, po nìm¾ putují vzruchy k rytmické srdeèní èinnosti. A metla souèasné doby, ischemická choroba srdeèní, narušuje èasto právì tento systém, zpùsobuje poruchy rytmu srdce a vy¾aduje jejich léèbu, vèetnì pou¾ití tzv. kardiostimulátorù.
Purkynì byl také prùkopník nových metod ve fyziologii, zejména pozorování a pokusù. Kdy¾ v roce 1913 hodnotil P. Barányi jeho práce o závrati, napsal:“Lidé ve støedovìku skoro úplnì odvykli pozorovat. Kdo psal knihu, studoval spisy svých pøedchùdcù a napsal s malými zmìnami, co u¾ bylo øeèeno pøed ním… První, kdo o tom provedl vlastní pozorování, byl Purkynì.“
Taková pozorování a pokusy, které provádìl i na sobì, mu èasto pøinášely nepøíjemnosti, nìkdy i nebezpeèí. Tak tøeba pøi zkoušení úèinkù kafru upadl Purkynì na pùl hodiny do úplného bezvìdomí. Ke studiu závratí vyu¾íval kolotoèù a houpaèek v zábavním parku na Štvanici a tam, kde se jiní bavili – nìkdy mo¾ná i na jeho úèet – si sám pùsobil nevolnost, bolesti hlavy a jiné potí¾e.
Kdy¾ studoval vývoj a skladbu ptaèího vejce, odnesla to dokonce celá rodina. Na tyto pokusy padlo dvaadvacet slepic a tøi mìsíce tvrdé práce. U Purkyòù bìhem té doby hlavu rodiny skoro nevidìli, zato slepièino masa mìli všichni a¾ po krk. Nicménì výsledky stály za to. Purkynì jako první spatøil na místì, kde všichni pøedtím vidìli jen drobný otvor, køiš»álovì èirý zárodeèný mìchýøek (vesicula Purkinji). Vyèerpal tuto tematiku do té míry, ¾e jiný autor musel o nìkolik let pozdìji uvést svùj spis o vývoji ¾ivoèichù slovy: “Podávám-li zde tak málo vlastních nálezù, není tím vinen nikdo jiný ne¾ Purkynì, který mi nechal tak malou mo¾nost øíci a nalézt nìco nového.“
Jestli¾e s takovým úspìchem objevoval Purkynì nové vìci pozorováním prostým okem èi jednoduchou lupou, o to vìtší zázrak pro nìj znamenal mikroskop. “Tím byla mnì pøíle¾itost dána, ano jakás povinnost ulo¾ena, dobrým u¾itím tak vzácného prostøedku vìdì i uèení prospìchu získati.“ Plnì ji také vyu¾il. S ohromnou dychtivostí zkoumal vše, co mu pøišlo do rukou, a skoro ka¾dý den pøináší nové objevy. Svými pracemi pøispìl k formulaci moderních pøedstav o skladbì nervstva, ¾láz, srdce, kostí, kù¾e, chrupavek, zubù atd. A pøedevším – polo¾il základní kameny bunìèné teorie, její¾ myšlenky vyslovil ještì pøed Schwannem.
Další oblastí, v ní¾ pøeklenul Purkynì dobu delší sta let je organizace vìdeckého bádání. Sotva kdo jiný tak pøesnì pochopil v jeho dobì skuteèný význam vìdy jako on. Pøišel s originální myšlenkou na zøízení akademie jako organizaèní a hmotné základny vìdecké práce, promyslel její strukturu, organizaci i úkoly. Akademie v jeho pojetí mìla mít rozsáhlou autonomii, znaèný vliv ve spoleènosti, velkou pravomoc v kultuøe i politice a pøedevším – vlastní velmi dobøe vybavené vìdecké ústavy. Purkynì snil o akademii jako o „produktu celého národa“, o „stálém vojsku vìdeckém“, bojujícím za uskuteènìní všech národních ambicí. Ani jeden z tìchto Purkyòových projektù se z rùzných pøíèin neuskuteènil, ale myšlenky z jeho stati Akademie uveøejnìné v jim zalo¾eném èasopise ®iva nezapadly.
„Lékaøství musí býti uèinìno zájmem veøejným„
Prorocká slova uvedená v záhlaví tohoto èlánku napsal Purkynì v úvodu své vratislavské disertace. „Je pøekvapující,“ vyjádøil se o této práci jeden z Purkyòových souèasníkù, „kolik neznámých skuteèností, z nich¾ nìkteré se zdají neuvìøitelné, lze nalézt v této drobné kní¾ce.“ Patøí k nim jistì i onen citát.
Co jiného tu Purkynì formuloval ne¾ program státem øízeného zdravotnictví zamìøeného na prevenci, jaký opìt uskuteèòuje a¾ naše doba? Odmyslíme-li si dobový slovník a stylistiku, není k Purkyòovì definici co dodat. Aèkoli se sám praktickou medicínou nezabýval (k jejímu studiu se rozhodl jen proto, ¾e to byla v jeho dobì jediná cesta k hlubšímu pøírodovìdeckému vzdìlání), vidìl její mo¾nosti a meze jasnìji ne¾ kdokoli jiný. Cítil, ¾e se lékaø musí spoléhat jen na vìdecké poznatky, a nikoli na tzv. nadání od pøírody.
Prosazoval myšlenku, ¾e prevence je stejnì dùle¾itá jako léèebná péèe – a nìkdy i dùle¾itìjší. A koneènì správnì pochopil, ¾e ke splnìní obou tìchto cílù se musí zdravotnictví stát vìcí celé spoleènosti.
On sám mohl tenkrát uèinit jen o málo víc ne¾ publikovat své myšlenky. I tak pøispìl k rozmachu odborné práce v lékaøství svým vlastním dílem i organizátorskou prací.
Purkynì zaèal vìdecky pracovat v dobì, kdy se teprve pracnì obnovovaly tradice èeské vzdìlanosti a kultury. Snahy o pìstování èeské vìdy se tehdy podobaly pokusu o odbornou sebevra¾du, o èeské terminologii snilo jen nìkolik osvícených. Patøil k nim i Purkynì.
„Od prvního poèátku své pøírodovìdecké èinnosti nepøestával jsem tou¾it, aby nìkdy v mé èeské vlasti ta doba nastala, kde¾to by i náš národ v duchovním vìdeckém ¾ivobytí, ve vlastním jemu pøirozených formách (míním øeè i písmo) tak daleko pokroèil, aby uèenec jsoucí jeho èlenem, èeho by vlastní zkušeností nebo dùvtipem vydobyl neb èeho od jiných národù se pøiuèil, i svému jeho vlastní...
Jaroslav Hoøejší, Pøemo¾itelé èasu