I takový je ¾ivot
U¾ jste se nìkdy zadívali na druhé lidi stejného vìku s tím divným pocitem:
Snad nevypadám tak staøe?
Jestli ano, tak toto povídání se vám bude urèitì líbit.
Sedìla jsem v èekárnì svého nového zubaøe a prohlí¾ela si to tam. Zahlédla jsem i vizitku, která uvádìla celé jméno mého nového pana doktora. Nejednou jsem si vzpomnìla – vysoký, hezký tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl – u¾ je to nìjakých ètyøicet let. ®e by to byl tentý¾ chlapík, na kterého jsem tehdy mìla tajný zálusk?
Kdy¾ jsem ho však uvidìla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila.
Tento témìø plešatý, prošedivìlý mu¾ s vrásèitým oblièejem, ten je pøíliš starý, ne¾ aby mohl tehdy být mým spolu¾ákem.
Nebo ¾e by ???
Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, zda náhodou nechodil na gymnasium Klementa Gottwalda v ……..
"Ano, ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších" zapýøil se.
"A kdy jste maturoval (?)" zeptala jsem se.
Odpovìdìl, ¾e v šedesátém šestém… "A proè se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé tøídì! Prohlásila jsem nadšenì."
Pozornì si mne zaèal prohlí¾et…
A pak se ten starý, hnusný, vrásèitý chlap zeptal: A co jste nás uèila?
Hana Kuchaøová