Kní¾ka, o které zde mluvíme se jmenuje RONNIE a napsal ji Ronnie O´Sullivan ve spolupráci se Simonem Hattenstonem, co¾ je novináø pùsobící v anglických novinách The Guardian.
Proto¾e tato kniha nebyla pøelo¾ena do èeštiny a Zdena není pøekladatelka, rozhodla se knihu RONNIE pøevyprávìt. Nìkteré citace pøelo¾ila doslova, jiné èásti zestruènila nebo vynechala. Jejím cílem bylo seznámit vás s obsahem a pøedstavit vám jednoho z nejoblíbenìjších snookerových hráèù souèasnosti.
Ronnie vyhrál svùj první turnaj, kdy¾ mu bylo 9 let. Byl to jen malý turnaj v místním klubu, vítìz mìl získat trofej a volné hodiny u stolu. Bohu¾el øekli, ¾e ¾ádnou trofej nemají. Ale slíbili, ¾e jí dají udìlat.
Píše:„A já èekal a èekal. Trvalo to 2 mìsíce, u¾ jsem nevìøil, ¾e nìkdy pøijde. Poøád jsem se ptal a oni jen slibovali. A¾ jednoho dne, sedìli jsme v klubu a ta mizerná, malá trofej dorazila. Jeden ze starších hráèù mi øekl, kdy¾ dostanu trofej, musím ji políbit. A ukázal mi jak. Smál jsem se, nikdy se mi to nelíbilo a nyní to dìlám jen kvùli fotografùm a snímkùm. Ale miluji trofej dr¾et, zvednout ji, dotýkat se jí a dívat se na ni. V¾dycky jsem byl do trofejí blázen. A byly pro mì dùle¾itìjší ne¾ peníze. O pár let pozdìji, kdy¾ mi bylo 14, vyhrál jsem 500 liber na turnaji v Leedsu. A opìt, nedali mi trofej. Stál jsem tam rozzlobený a myslel si kde je nìco, co by mi toto vítìzství pøipomínalo? Peníze utratím, ale chci nìco na památku. Pøišel jsem domù na pokraji slz a kvílel jsem - mami, oni mi nedali trofej. Vyhrával jsem první turnaje, ale moje chování se nezlepšovalo. Míval jsem špatné nálady a kdy¾ nebyl otec pøítomen, nadával jsem a sakroval, kdy¾ jsem minul kouli. Samozøejmì mu øekli, ¾e není mo¾né, aby se tak malý kluk takhle vyjadøoval. Pøed nimi mi nic neøekl. Ale kdy¾ jsme jeli v autì domù øekl - pøíštì kdy¾ pøijdu do klubu, nechci podle výrazu tvé tváøe poznat, jestli vyhráváš, nebo prohráváš. Budeš mít na tváøi "mrtvý" výraz. Samozøejmì mìl pravdu, poslechl jsem ho. Zlepšoval jsem svùj postoj. Musel jsem se nauèit sedìt tam, soustøedit se, zatímco mùj soupeø byl u stolu. Vyvarovat se ukázat mu, jak jsem rozèilený. Dnes je moje chování sotva nejlepší na svìtì, ale je tisíckrát lepší, ne¾ bývalo. Kdy¾ prohraju, èasto øeknu nìco hloupého, ale zjistil jsem, ¾e ka¾dý, kdo miluje hru stejnì jako já, dìlá tento druh poznámek. Ale mùj temperament se projevoval jenom ve snookrové hale. Ve škole jsem byl docela plachý. A nenávidìl jsem školu. Nenávidìl jsem ráno vstát, obléknou se a jít tam, proto¾e jsem vìdìl, ¾e tam stejnì nic dìlat nebudu. Jenom mì zdr¾ovala od snookeru. Jediné co mì zajímalo, byla práce se døevem. Nicménì, jakkoli jsem školu nenávidìl, nikdy jsem si nedovolil jít za školu. Vìdìl jsem, kdyby se to táta dozvìdìl, následoval by tvrdý výprask.
Kdy¾ jsem dospíval a lidé øíkali, ¾e mohu být snookrovým šampionem, nikdy jsem nemyslel na peníze za vítìzství. Hlavnì jsem chtìl být v televizi. Chtìl jsem jít po ulici a slyšet lidi šeptat " podívejte, to je ten snookerový hráè" a pøišli by ke mnì a potøásli mi rukou. Snil jsem o èase, kdy odejdu ze školy a budu moci jít do noèního klubu a dìvèata mì budou obdivovat.
Pøijdou ke mì a øeknou "Ó, ty jsi ten Ronnie O´Sullivan, a co budeš dìlat zítra a pùjdeme spolu na veèeøi?" Snil jsem o situaci, kdy nebudu muset dìlat první krok a øíkat hlouposti. To je dùvod, proè jsem chtìl být slavný. Proto¾e jsem nebyl dost dobrý v komunikaci s lidmi a myslel si, ¾e tak by to mohlo být snazší“.