Zpráva z tisku: „Nikdy jsem k nikomu nepociťoval nenávist, ale nejsem ještě připraven odpouštět. Necítím k tobě nenávist, možná ti odpustím, za měsíc, za rok, ale ne teď,“ odpověděl Otello Lorentini osmatřicetiletému Terence Wilsonovi se zarudlýma očima, který dokázal jen drmolit „I´m so sorry, I´m so sorry, I´m so sorry...“
Terry byl mezi anglickými rowdies, kteří se před dvaceti lety vrhli na příznivce Juventusu Turín. Po jejich útoku zůstalo na místě 39 ubitých a ušlapaných obětí, mezi jinými i syn Otella Lorentiniho. Na závěr setkání si však bývalý chuligán a šéf sdružení pozůstalých pohlédli do očí a podali si ruce.
Tento případ mi vyprávěl fotoreportér Dan Krzywoň, který už šestnáct let fotí v podstatě všechny zápasy Baníku v Ostravě. „Dodnes si nemohu zvyknout na ten svět násilí a vulgarit, který žije sám pro sebe a se sportem nemá vůbec nic společného,“ říká. „Projevy takových fanoušků vůbec nesouvisí se samotných fotbalem, oni se prostě přišli vyřvat na vzdálenost dvou set metrů a vyvztekat na zařízení stadionu, případně na lidech. V žádném případě nehážu všechny do jednoho pytle, těch skutečných gaunerů je sotva jedno procento, ale vzbuzují hrůzu u všech ostatních a dokáží otrávit celou atmosféru.“
Kde jsou ty doby, kdy zástupci fanoušků soupeře byli na hřišti vítáni jako vzácní hosté a kdy na fotbal mohli rodiče se svými dětmi, protože se jim nejen nic nestalo, ale nebyly slyšet ani sprosté nadávky. „Dnes bych svého kluka na fotbal nevzal,“ prohlašuje Dan Krzywoň a dodává: „Je tady ještě jeden velký paradox. V antických dobách zápasili gladiátoři v aréně pro pobavení bohatých patriciů. Dnes milionáři na hřišti baví chudinu, která se přichází do kotle vyřvat a vyvztekat.“
Jiří Muladi
Zítra přineseme rozhovor s dlouholetým sportovním redaktorem Jaroslavem Ostrčilíkem na téma - Co se děje, když fandové nezvládají své emoce a potřebují se někde brutálně vybít.
