Příběhy zemské atmosféry – aneb
Za vše může klima nebo počasí (2)
Stvoření světa
Aby mohla vzniknout naše zemská atmosféra, musel napřed vzniknout Vesmír, v něm pak naše Galaxie, v ní sluneční soustava kolem našeho Slunce a včetně naší Země.
Buďme tolerantní a nepreferujme ani teorii Velkého třesku, ani biblické stvoření světa za šest dní. Jen tak mimochodem – vypočítat stáří „světa“ na základě biblických údajů se pokoušeli takoví velikáni vědy jako Kepler a Newton a dávno už se zapomnělo na to, že v roce 1658 se našel troufalec, který určil božské stvoření světa s přesností na hodinu! Byl to irský arcibiskup James Ussher. A nebyl to žádný lajdák, neboť si dal tu práci a sčítáním věků starozákonních postav až k Adamovi vypočetl, že Bůh stvořil svět v neděli 23. října roku 4004 př.n.l. v devět hodin dopoledne!
Při troše přehánění se dá říci, že celou naši Zemi tvořila z počátku jakási „praatmosféra“, neboť to byl jeden mohutný chuchvalec žhavých plynů a plazmy. Asi před čtyři a půl miliardou let se na jejím povrchu začaly vytvářet první pevné kry zemské kůry, které samozřejmě ještě často praskaly a tvořily se i první horniny. Pro nás je ale nejdůležitější, že z mezihvězdné směsi plynů postupně vznikalo několik plynných obalů naší planety. Ten obsahoval vodík, helium, methan a čpavek, z prasklin v čerstvé zemské kůře pak soptily sirné páry – z dnešního pohledu tedy pěkný sajrajt! Zmrzlou vodu přinášely na zemský povrch meteority, pří šílené teplotě se led okamžitě měnil na vodní páru, a tak se nad jen velmi pomalu chladnoucím povrchem tvořily první těžké mraky. Naše teprve se rodící planeta si však tuto první poměrně těžkou atmosféru ještě neudržela.
“Zanedlouho“ si pak o naši Zemi pravděpodobně „škrtlo“ těleso o hmotnosti téměř Marsu, jakýsi „Praměsíc“! Při této náhlé katastrofě se uvolnilo pro nás naprosto nepředstavitelné množství kinetické energie. To způsobilo roztavení a vypaření „Praměsíce“ i značné části zemského pláště. Z plynného prstence kolem Země pak zkondenzoval náš Měsíc už přibližně v dnešní podobě, ale v podstatně menší vzdálenosti od Země. Ten nový Měsíc se od Země postupně vzdaloval, a souběžně se brzdila rotace Země kolem své osy z původních asi osmi hodin na současnou hodnotu 24 hodiny za den. Důležité pak také je, že ten tečný náraz „Praměsíce“ způsobil, že se zemská rotační osa naklonila šikmo k oběžné rovině, což se posléze projevilo střídáním ročních dob v mírných i vysokých zeměpisných šířkách.
Druhá atmosféra, kterou už si naše Země udržela, vznikla asi za dalších 600 milionů let. Protože teplota této atmosféry byla stále velmi vysoká, byla složena asi ze ¾ z vodní páry, dále z dusíku a už i z postrachu dnešní doby - z oxidu uhličitého. Pochopitelně stále ještě obsahovala i oxid siřičitý a uhelnatý, opět methan, čpavek i vodík, a dokonce i kyselinu chlorovodíkovou. Po pro člověka naprosto nezbytném kyslíku však stále nebylo v ovzduší ani vidu, ani slechu a ani čichu.
Protože zemský povrch postupně ochladl pod 100°C., většina vody zůstala na zemi, v ovzduší zbyla jen nepatrná část vodní páry a ta začala být důležitým jazýčkem na vahách při tvorbě počasí. Ochlazování povrchu pokračovalo, pak se začaly rozpadat horniny, vytvářela se půda a mohly se vyvinout první zelené rostliny, které začaly dodávat do ovzduší životně důležitý kyslík. A tak trvalo ještě nějaký ten pátek, než se směs původních atmosférických plynů proměnila a naše zemské ovzduší dostalo podobu plynné směsi, v níž převládá dusík a kyslík.
Na tvorbě klimatu a počasí a na všem, co se v našem zemském ovzduší odehrávalo a odehrává, se tedy zpočátku podílela hlavně chemie, která správně rozložila různé sloučeniny a spojila různé prvky v našem ovzduší se vyskytující. Pak nastoupila fyzika, a to jak pozemská, tak i vesmírná. Ta pozemská, dodala naší atmosféře celou řadu sil fyzikálních, tedy gravitace, odstředivou sílu, sílu tření atd. Nezanedbatelný byl jistě zejména zpočátku i energetický příspěvek žhavého zemského jádra, které bylo podstatně větší a také mnohem žhavější, než je dnes. Fysika vesmírná pak dodala a stále dodává nejdůležitější zdroj energie – záření našeho Slunce. To si nás samozřejmě pevně připoutalo na svou oběžnou dráhu, která měla a má také co říci při tvorbě a proměnách našeho klimatu.
Ve všech geologických epochách se střídala klimatická období velmi teplá a velmi studená a změny byly pro nás nepředstavitelné. V dobách ledových často značně narůstaly kontinentální ledovce, v dobách meziledových pak někdy pravděpodobně zmizely i polární ledovcové čepice! Rozdíly v globálních průměrných teplotách byly více než deseti stupňové, hladina světových oceánů klesala a stoupala o desítky a ojediněle snad i o sto metrů. Teplá i studená období mohla být jak vlhká, tak i suchá. A každá klimatická změna přinesla výraznou změnu jak do vývoje rostlinstva, tak i živočichů. Je známo, že na vymření druhohorních dinosaurů měla velký podíl právě klimatická změna. Ta se nejprve zasloužila o změnu skladby rostlin a přirozený boj o potravu s dalšími tvory dinosauři prohráli. Klimatické změny se samozřejmě podílely i na vývoji živočicha druhu homo až po člověka. A to nejen na jeho tělesné schránce, ale i na vývoji jeho mozku. Stačí si představit, jak se musel ohánět a co vše musel vymyslet pračlověk, aby přežil poslední dobu ledovou. Však to také přírodě brzo bohužel začal vracet, když se – jistě z nutnosti – rozhodl, opatřit si další půdu pro zemědělské plodiny vypalováním lesů. Po delším čase se tím stal dalším klimatotvorným činitelem a začal sám přispívat ke změně klimatu. Málokdy to ale bylo ku prospěchu přírody…
Ale také je třeba připomenout, že vlastně právě z těch největších klimatických změn těžíme dodnes. Vděčíme jim totiž jak za naše zásoby černého i hnědého uhlí, tak i za zásoby ropy a zemního plynu. Všechny tyto současné zdroje energie přece vznikly z vyhynulých rostlin, stromů a živočichů. Dá se tedy bez nadsázky říci, že opravdu díky klimatickým změnám máme na Zemi stále celkem slušné zásoby energie. I když samozřejmě nejsou nevyčerpatelné!
Vraťme se ale ještě na chvíli do dob biblických. Samozřejmě se už dávno přišlo na to, že první dny božského tvoření byly zcela určitě podstatně delší než naše dnešní, vždyť i ten čas se teprve tvořil. A když jen trochu přimhouříme oči, tak slušný chronologický soulad s vědeckými teoriemi nacházíme v tom, že na Zemi byly nejdříve rostliny, že život vznikl v moři, a i když podle Bible ptáci svůj příchod na svět trochu uspíšili, člověk se objevil podle všech teorií opět docela správně na závěr „tvoření“. Dokonce se zdá, že právě my človíčkové jsme se přírodě ani Pánu Bohu moc nepovedli, neboť už dávno nejsme k obrazu jeho, a že by možná bylo lépe, kdyby si Bůh dal „leháro“ už šestého dne a stvořil Adama až po slušném odpočinku, na který měl jistě právo! Po smutných tisíciletých zkušenostech víme, že by možná bylo dokonce lépe, kdyby tehdy jako první byla stvořena Eva, čímž by se předešlo mnoha lidským komplikacím. Klidně je možné, že i zde se při přepisování Bible něco popletlo a někdo to trochu zpřeházel. Prostě se dnes ukazuje, že zcela jednoznačnou „čísi“chybou bylo, že vývoj člověka a lidstva byl ponechán svému osudu. A tak na to doplácíme nejen my současníci, ale bude na to doplácet zřejmě i mnoho dalších generací. Doufám, že tyto mé „objevné“ závěry nebudou považovány za trestuhodné rouhání.