Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Úvaha o Vánocích
 
Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu! Prosíme vás, nezkoušejte nás!
 
Tato úpěnlivá prosba učitelům se každý rok pravidelně objevovala na tabuli poslední den školy před vánočními prázdninami. Zpravidla ukrutní kantoři málokdy dali na naši dobře míněnou prosbu o předvánoční shovívavost. Jen jednou, v maturitním ročníku, projevil matikář Říha neobvyklou dobrotu a místo logaritmů mně dal násobilku sedmi, kterou jsem k jeho konsternaci bez napovídaní celkem hravě zvládnul. Poprvé jsem tak přinesl rodičům nevšední dárek k Vánocům, radostnou zprávu, že jsem tentokráte z matiky nedostal kouli neboli pětku. To tatínkovi, který měl o mně utvrzenou představu, že to v životě dotáhnu tak nejspíš na metaře, vykouzlilo úsměv na tváři, dal mně pětikorunu a dovolil mně jít s kamarády na Pivo
 
Vánoční prázdniny byly naplněny napětím a radostným očekáváním příchodu Štědrého dne.
 
Dny před Ježíškem jsem obyčejně trávil neúnavným slíděním po dárcích, které přede mnou rodiče pečlivě ukrývali. To, co ze dne zbylo, jsem většinou promrhal pozorováním chlapíků, kteří v třeskutých mrazech jen tak holýma rukama vytahovali z kádí zlaté kapříky, které většinou na přání zákazníka obratným majznutím paličkou do hlavy sprovodili ze světa. Měl jsem pro tyto prodavače kaprů s rampouchy u vousů a věčnými nudlemi u nosu neutuchající obdiv. Ještě rok před maturitou, kdy moje budoucnost vypadala opravdu tak černě, že tatínek přes známého u Komunálních služeb hlavního města Prahy zařizoval tlačenku, abych se dostal na metaře, jsem měl neskonalou touhu vyučit se zrovna takovým prodavačem ryb. Líbilo se mi, že je lidé jako já pokládají za hrdiny, které neskolí mráz. Imponovalo mi, že jsou na ně před vánocemi dobře naladění zákazníci většinou příjemní a milí. To, že občas prodavačům zákazníci podstrčí i láhev rumu na zahřátí mělo pro mě neodolatelný půvab. Jako vnímavému jinochovi mně samozřejmě neušlo, že krasavice se na prodavače něžně usmívají, vrhají na ně vlahé pohledy a někdy se jim vymrzlých prodavačů tak zželí, že je zvou do svých kamrlíků a ložnic na horký čaj, aby pookřáli. A vždycky jsem snil o tom jak bych čaj zdvořile odmítl a místo něho se rychle sápal do měkkých duchen…    
 
Tatínek si myslel, že nás kdovíjak obveselí, když kapříka přinese domů živého a pak ho bude několik dnů držet ve vaně. My jsme nebohou rybku všemožně s bratrem pošťuchovali a nabádali jí plavat divíce se, že den ze dne očividně chřadla a plavala břichem vzhůru více než se sluší a patří. 
 
Na Štědrý den se tatínek, který by mimo mě normálně neublížil ani mouše, změnil v nemilosrdného surovce a vrahouna, když, nedaje nic na maminčiny úpěnlivé prosby doprovázené naším řvaním rybu ušetřit, polomrtvého kapříka usilovně klepal kladivem do hlavy tak dlouho, až zhebnul. A to všechno jenom proto, aby večer mohl skončit na vánočním talíři. Nám ale bylo kapříka tak líto, že jsme jak rybí polévku, tak i kapra samotného odmítali jíst. To tatínka většinou nadráždilo do té míry, že místo tradičního zpěvu koled jenom slabomyslně opakoval: “Třikrát denně řezat, jednou denně jíst”. 
 
Vánoční pohodu naštěstí vždycky zachránila maminka, která taktně tatínkovi vyložila, že na Štědrý den se nehodí být ukrutníkem, že naopak má být člověk shovívavý, plný lásky a umět odpouštět. Nakonec vždycky tatínek zjihnul. Bylo to zřejmě tím, že od nás pod stromeček většinou dostal tři páry bačkor, kapesníky a fusekle. Pamatuji, že jednou, když dostal neočekávaně červené trenýrky s lampasem, byl natolik na měkko, že byl schopen utrousit jenom jednu větu: ”Děkuji ti, maminko, to jsem si snad ani nezasloužil”.   
 
Dříve však, než jsme se vrhli na dárky, maminka nám připomněla ty členy rodiny, kteří bohužel s námi Štědrý den být nemohou, protože z tohoto světa odešli. To sice trošičku náladu pokazilo, zvláště pak, když maminka pofňukávala a tatínek začal popotahovat. Nicméně nad horečným rozbalováním dárků se na chmurné věci rychle zapomnělo.
 
V té době se ještě nedávaly tisíce nesmyslných dárků jako je tomu dnes. V době mého dětství jsem byl na vrcholu štěstí, když jsem pod stromeček dostal hokejku či knížku. A to jsem prosím musel pěknou dobu sekat dobrotu, abych si dárky zasloužil: pomáhat mamince utírat nádobí, nakupovat, nenosit poznámky v žákovské knížce a nekouřit tajně na záchodě. A proto byl Štědrý den vždycky očekáván v krajním napětí. “Co asi dnes přinese Ježíšek?” byla otázka, kterou jsem si kladl od samého rána.
 
Samozřejmě, že počasí mělo veliký podíl na vytvoření vánoční nálady. Přes noc napadaný čerstvý sníh, který obalil bíle stromy, ploty a krajinku kolem, bylo to nejkrásnější, co člověka mohlo na Vánoce potkat. Mráz vykouzlil pohádku na oknech a oslňující bílo narušoval jenom černý kos se svěšeným křídlem pod šedým oblakem.
 
Jak bylo krásné jít po štědrovečerní večeři chřupavým sněhem do kostela na půlnoční mši. V kostele, který voněl kadidlem jsem já, nezbedný chlapec, utrousil modlitbičku a v duchu se zapřísahal již nikdy netrápit rodiče. Většinou jsem svůj slib také pár dnů vydržel, což rodiče kvitovali s údivem a obavou, zda jsem zdráv.
 
Na Vánoce prožité v rodné zemi vzpomínám nostalgicky každý rok, když usedáme za šepotu klimatizace ke štědrovečerní večeři v Austrálii. Poezie Vánoc odešla s naším odchodem do ciziny. I když se snažíme tradici Vánoc udržovat a vštěpovat jí naším ratolestem, nějak to už není ono. Asi je to tím, že jsem se stal důchodcem, že není sníh, že děti zpívají české koledy tak strašně, že mě dohánějí k slabomyslnému vykřikování: “Třikrát denně řezat, jednou denně jíst”, že každý očekává sto a jeden dárek, pokud možno hrozně drahý, že k večeři není kapřík, protože tady je to strašná ryba… zkrátka, protože nejsme doma.
 
Kde jsou ty časy, kdy jsme Silvestr s kamarády oslavovali bezuzdným popíjením a křepčením do příštího dne. Trvalo několik dnů, kdy potom člověk chodil jako mátoha, bledý jako stěna s mokrým hadrem na hlavě a přísahal, že se alkoholu už v životě nedotkne. Málo kdy se tento slib dodržel…
 
Ještě do nedávna jsme s Máňou hrdinně byli vzhůru až do půlnoci, shlédli jsme ohňostroj a teprve potom se vrhli do peří. I toto však přestalo. Od minulého roku se chvíli díváme na nejapné silvestrovské pořady na televizi a vzhůru vydržíme tak nejdéle do půl jedenácté. Čert vem rachejtle a rámus s nima spojený, který snad vadí jen pejskům víc než nám. S trpkým konstatováním, že nový rok už snad nemůže být horší než tento, si popřejeme všechno nejlepší, dáme si pusinku a tím pro nás oslava končí. Nakonec co taky oslavovat, že ano?
 
Ivan Kolařík
* * *


Komentáře
Poslední komentář: 19.12.2023  23:55
 Datum
Jméno
Téma
 19.12.  23:55 Evussa
 19.12.  08:42 Ivan
 18.12.  09:09 EvaP
 17.12.  20:54 Přemek
 17.12.  12:42 Dušan
 17.12.  10:45 Vesuviana
 17.12.  09:26 Jana Reichová
 17.12.  08:49 Von