Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Můj kamarád Pirda
Každý máme nebo jsme měli v životě kamarády. Někdo jich měl hodně, někdo jenom malou hrstičku. K těm hrstičkářům patřím i já. Mirek, zvaný Pirda patří mezi těch pár kámošů, se kterými jsem prožil bezstarostné mládí. Pirdy si vážím jako člověka s nepokřivenou páteří, inteligentního kluka, který nepokazil legraci. Zkrátka príma chlap.
Jako úžasný matematik, který to v životě daleko dotáhnul, Pirda byl vždycky na štíru se slohem. Pirda může poděkovat sympatickému řediteli naší dvanáctiletky, že vůbec z češtiny odmaturoval. Prostě měl buňky na matiku. a ne na slohové práce. Mimochodem jsem mu také vděčný za to, že mě, propadlíkova právě z matiky, připravil na reparát, kterým jsem po prázdninách prolezl.
Vtloukal mně tenkrát v létě na Žlutých lázních základy této odporné vědy. Použitím jablíček mně názorně ukazoval že dvě a dvě jablíčka jsou přeci čtyři a ne pět, jak jsem byl tenkrát přesvědčen.
Ano, v emigraci jsem Pirdu hodně postrádal. Já, psavec, jsem neměl potíže mu posílat delší korespondenci. Mrzelo mne, že Pirda většinou zareagoval jednou, nejvýše dvěma větičkami s omluvou, že jak vím, tak že na psaní absolutně není a zvláště nyní, když již není právě zdráv, mu psaní děla veliké potíže. Ano, pochopil jsem to. To je asi jako by on mně posílal rovnice a žádal o vyřešení.
Jaké bylo pro mne veliké překvapení, když jsem nedávno od nepsavce Pirdy dostal jím napsanou nostalgickou vzpomínku z našich společných pololetních prázdninách na horách. Po pravdě řečeno mi to vyrazilo dech. Z ryzího technika, který měl problém sesmolit slohovou práci, se ve stáří vyklubal člověk, který, aniž by si to uvědomil, psát dovede. Nemusím zdůrazňovat jakou mně udělal radost. Konečně posuďte sami.
* * *
Lyžovačka v Krkonoších Pirda N.
Po úspěšném absolvování náročného půlročního studia jsme se s Ivanem rozhodli, že na druhou půlku potřebujeme nabrat síly na čerstvém vzduchu na horách, kde budou sjezdovky přeplněny krásnými dívkami ve slušivých kombinézách, se kterými si užijeme krásné pololetní prázdniny. Náš sen o týdnu na horách ve společnosti pohledných lyžařek jsme začali neprodleně uskutečňovat.
Prvním úkolem bylo najít vhodný dopravní prostředek, který by nás dopravil do vysněného ráje. Spojení bylo trochu krkolomné. Vlak odjížděl z Prahy v půl dvanácté v noci a po třech přestupech jsme v sedm ráno ve sluncem zalité Peci pod Sněžkou. Cestu, která je 160 km dlouhá jsme zvládli za sedm a půl hodiny.
To nás pochopitelně pořádně zmohlo. Naše okamžitá starost byla si sehnat střechu nad hlavou. Po marném obcházení místních hotelů a pensionů nám bylo vysvětleno, že jsou momentálně pololetní prázdniny a sehnat volné lůžko je po celých Krkonoších prakticky nemožné. Pozdě odpoledne jsme hladoví a nevyspalí zapadli do místní vyhlášené hospody Modrá Hvězda. Zde po pár pivech na nás padla naprostá beznaděj při představě, že noc budeme muset strávit ve sněhové závěji, kde nepochybně do rána umrzneme. Našeho žalu si všimla místní dobrá duše, kuchařka v dětské ozdravovně, kterou nám seslalo samo nebe. Po našem vysvětlení, že budeme muset spát v závěji, nám řekla, že jediná možnost v celé Peci je rozestavěný starý statek na druhé straně vesnice.
K smrti unavení a s těžkými ruksaky jsem se vydali hledat místo naší záchrany. Že se jednalo o nedostavěný statek nebylo sporu. Vedle neomítnutého stavení byly stáje a kozí chlívek. Po usilovném a dlouhém klepání na dveře se v nich objevila stařenka, která by mohla úspěšně hrát babu Jagu. Jednalo se ale o první dojem, protože měla dobré srdce a zavolala dědka, aby nám ustlal na půdě. To jsme kvitovali s nekonečnou radostí. To jsme ovšem ale netušili, co nás nahoře na půdě, kam jsme se vyškrábali po chatrném žebříku, čeká. Na dřevěné podlaze byl jeden velký slamník nacpaný loňským senem. Na něm se sušilo několik koňských houní a dek. Jediné okno bylo beze skla. Přesto jsme ale byli šťastni, že máme kde hlavu sklonit. Na noc jsme si oblékli všechny věci, které jsme sebou měli, jen abychom se alespoň trochu zahřáli. Po celodenní únavě jsme se k sobě přimáčkli, přikryli se smrdutými dekami a sladce jsme usnuli. Jaké bylo ale naše nemilé překvapení, když jsme se ráno probudili zapadáni sněhem, který na nás napadal rozbitým oknem. I voda v plechovém umyvadle byla zmrzlá na kost. Ale i tak jsme se shodli, že jsme se díky únavě a čerstvému horskému vzduchu krásně vyspali.
Ráno jsme se také chtěli dohodnout, jak pokračovat v pobytu dále. Ten nám kromě mrazu také znepříjemňoval hrůzu nahánějící zlý vlčák, okolo kterého jsme museli chodit. Po chatrném žebříku jsme sestoupili dolu a zdvořile jsme zaklepali na dveře. Když nikdo neotevřel, vešli jsme do světnice a zůstali jsme jako opaření. Babka, která nás očividně neslyšela, si pokojně ve stoje vykonávala svojí ranní potřebu, a to přímo do kyblíku skrytého pod zástěrou. A byl to přesně ten kyblík, ze kterého nám minulý večer podávala pití. To už i pro nás, otrlé studenty, bylo přece jenom trochu moc. Hbitě jsme se rozloučili a vydali se dále shánět místo pro přespání. Vyhledali jsme naší hodnou kuchařku a poprosili jí znova o pomoc. Štěstí nám bylo nakloněno. Domluvila se se sestřičkami z dětské ozdravovny, že do Pece přijeli dva sportovci z Prahy, kteří nemají kde spát. Sestřičky se nad námi slitovaly a pod slibem, že nebudeme budit podvyživené děti, nás v ozdravovně ubytovaly.
Od té chvíle nám začaly krásné časy. Kuchařky nám ve velkých plechovkách nosily znojemské okurky a večer, když zavřeli hospodu tak jsme si domu přinesli pivo natočené do skleněných koulích od lustrů. Prostě ráj na zemi. Celý den na sjezdovkách a bez starosti o nocleh, skutečná nádhera. Nakonec se nám poštěstilo ulovit i nějaké krasavice.
Jeden den, když jsme právě obědvali, tak se náhle ve dveřích objevila krásná víla. Tmavé, rozpuštěné vlasy, žlutý lyžařský svetr a nebesky modré padnoucí džínsy. V ten moment Ivan dostal křeč do obou rukou, ze kterých mu vypadly příbory do talíře s jeho oblíbeným vepřo, knedlo, zélem. To pro nás bylo impulsem, abychom okamžitě spustili naučenou frázi kontaktu s krásnou neznámou. Díky jí jsme se dozvěděli, že je ubytována na chatě, kde je na lyžařském kurzu. Nemůže ale lyžovat, protože má jenom jednu ledvinu a instruktor jí to zakázal. Jak se později ukázalo, tu jednu ledvinu si tenkrát vymyslela, aby nemusela lyžovat a spíše si užívat v restauraci. Tenkrát se mi podařilo získat přízeň této krásné víly Aleny. Ivan tenkrát ostrouhal mrkvičku až do chvíle, kdy se seznámil s jednou, neméně krásnou učitelkou. Ale to je na jiné vyprávěni.
Zbytek prázdnin proběhl naprosto kulantně. Přes den jsme oslňovali na svazích, večer pak v hospodě u piva a v noci…
Musím konstatovat, že i přesto, že jsem v životě lyžoval v nejluxusnějších lyžařských destinacích, týden v Peci pod Sněžkou s Ivanem patří pro mě mezi ty nejkrásnější. Teď zbývají jenom fantastické vzpomínky.