Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme se plavili do Benátek
 
První polovina sedmdesátých let. Právě jsme se vzali a plánovali se ženou družstevní byt, společné potomky a zatím i pár cest po světě. Oba jsme měli práci, která nás bavila a zatím nám nikdo nebránil ani trávit společné dovolené tam, kde jsme si přáli. Byli jsme mladí a jak se komunisté mylně domnívali, snad i dostatečně hloupí a perspektivní. V čemž se ovšem velmi mýlili, hlavně kádrovák a fanatický komunista Sedmera v jihlavském Okresním kulturním středisku, kde jsem byl metodikem pro mimoškolní vzdělávání.  
 
Později za mnou přišel soudruh Sedmera s nekompromisní nabídkou vstupu do jeho strany a výčtem výhod, které by mi to přineslo. Zatím to ale nehrozilo. A tak jsme s manželkou jednoho dne bez problémů obdrželi povolení k zájezdu do jugoslávské Rovině.
 
Autobus nás převezl přes hory do úplně jiného světa, jaký jsme dosud neznali, do země, která se svobodou svých obyvatel zcela lišila od jiných socialistických klecí, podřízených novodobému ruskému impériu Brežněva. Tady bylo Titovo ,,slobodno“, přestože pro nás tehdy omezené ponižujícími dohodami mezi vládami našich zemí. Aby našinci nemohli prchnout, nesměli vyjíždět na Západ.
 
Rovinj - Rovigno bylo krásné poloitalské město a my si vychutnávali koupání v moři i pobyt na nudistických plážích, potom jsme se navečer vraceli kolem malého autobusového nádraží, odkud co chvíli vyjížděly autobusy do italského Trieste.
Terst patřil kdysi Rakousko - Uhersku a žil tam náš Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu. Lístky byly levné a nebylo to daleko, jen pár kilometrů. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme.
 
Ale než jsme se dostali  k realizaci této zajímavé myšlenky, upoutaly nás plakáty místních cestovek, zvoucí k celodennímu výletu lodí do italských Benátek. Řekli jsme si s manželkou, že také zkusíme tohle!
 
Ženě zazářily oči. Nemuseli jsme si nic říkat. Hlavami nám proplouvaly gondoly, třpytil se Dožecí palác a hrbily se mosty nad kanály z Benátské maškarády pana Goldoniho. A tak jsme vyrazili do místních cestovek. V té první nás radostně uvítali, než uviděli naše československé pasy. „Litujeme, ale máme zákaz, nesmíme vás zařazovat do zájezdů. Vaše vláda si to nepřeje, poněvadž vaši lidé utíkají na Západ."
 
Obešli jsme všech 26 cestovních kanceláří a v té poslední mi došla trpělivost a vytáhl jsem z tašky jedno zapomenuté lejstro. Kopii mého dekretu čestného konzula australského knížectví Hutt River, kterou jsem dal svého času v Jihlavě ověřit notářem, opatřit kolky a razítky.Vypadalo to velkolepě a pracovnice cestovky s tím už neměly problém. Mohli jsme zaplatit a byli jsme zařazeni do zítřejšího zájezdu lodí do Benátek. Brzy ráno, aby nás neviděl náš průvodce, jsme se odebrali k přístavišti. Na bílý výletní parník vstupovali němečtí pasažéři, kteří jen nedbale mávli celníkům před nosy svými pasy. Mávli jsme i my svými československými zelenými s obrazem husitské pavézy a nastala pravá bouře.


 

Dožecí palác

„Čechoslováci! Ven z lodě!" my jsme nehodlali odejít a já k tomu ještě zamával diplomatickým dekretem australského knížete pána, se zázračným účinkem „Sezame, otevři se!" Policisté se rozlédli kolem po ostatních turistech, kteří na vše vyjeveně zírali. Potom se rychle rozhodli. Přeluštili v rychlosti mé lejstro a pak vydolovali z brašny knihu se seznamem všech států světa. Nakonec se nám omluvili, popřáli příjemnou cestu do Benátek a velitel políbil mé ženě ruku. Ta ji ještě chvíli z toho všeho držela překvapeně ve vzduchu. Pak  jsme vypluli šťastně do modrého Jadranu a k nám přišel sám kapitán, který nás velmi zdvořile přivítal na palubě svého parníku a pozval na prohlídku kapitánského můstku. Rádi jsme pozvání přijali. Po návratu na palubu se shlukli kolem nás ostatní výletníci, kteří se vyptávali na naše australské knížectví a žádali kapitána, aby je také vzal na prohlídku svého můstku. „Lituji panstvo, mé pozvání bylo zcela výjimečné a platilo pouze pro tyto dva diplomaty," odvětil kapitán, zasalutoval a vystoupal opět na svůj můstek. To už se blížily Benátky s gondolami, mostem Rialto a s vězením dobrodruha a svůdníka Giacomo Casanovy.
 
 
A my se vydali na půdu Itálie, nasávat dychtivě do sebe tu atmosféru dávných časů republiky svatého Marka a maškarád, gondol a starých paláců a mostu Rialto. Navečer jsme pozorovali pomalé rozsvěcení růžových luceren kolem paláců a před slavnou bazilikou.Vraceli jsme se zpět do Rovinje a mlčeli jsme. Byli jsme ještě plní dojmů z Benátek. Když naše loď přirazila k přístavišti v Rovinji, tak houf cestujících, který se chtěl vyhrnout z lodi, zadrželi policisté: „Počkat, počkat, první půjdou diplomaté!" Velitel přišel k nám, zasalutoval a pokynul nám směrem k můstku. Prošli jsme na břeh uličkou policistů a tleskajících západních turistů.
 
Naše pohádka definitivně skončila.                                                                  
 
Vladimír Kříž
* * *
Ilustrace https://www.tyzden.sk/ https://de.wikipedia.org/wiki  https://www.radynacestu.cz/

Zobrazit všechny články autora
 

 

Komentáře
Poslední komentář: 09.11.2023  08:28
 Datum
Jméno
Téma
 09.11.  08:28 Vladimír Kříž
 03.11.  12:53 Vesuviana
 03.11.  08:06 Von
 03.11.  07:20 Přemek