Kanárské semínko
„Řekni kanárské semínko a vyber to z webu,“ parafrázovala naše babička ve svém monologu staré české rčení o něčem, co je příliš těžké. Zamávala svým oblíbeným časopisem. "Představte si, že toto bude od tohoto roku existovat pouze na webu," řekla plná výsměchu. „Nemůžu si to přečíst v posteli? Bude to schované v této krabici?“ ukázala na PC. „Mám se tam vplížit? Zapadnu vůbec? Je tam kyslík?" Ukázalo, jaké fantastické představy o internetu tato laskavá duše skrývá a jak fantastické jí z těchto fantastických nápadů běhá mráz po zádech. "Tyhle kompy mě přivedou k šílenství," svěřila se. „Slyšel jsem od dětí, kolik do nich jde. Jaké množství informací!"
"A dezinformace," rozdmýchal jsem plameny jejího vzrušení.
„Je to plné zemí, domů, vesnic, nádraží, lokomotiv, náklaďáků, vrabců, kosatek, prezidentů, zločinců, umělců, vaječných hlav, medvědů, politiků, psů, koček, jehňat, žalobců a nyní i mě. Budu vyždímaný a zadýchaný. Teď už vím, proč to díky štíhlosti je snadné. Anorektičky budou snáze nasávány internetem. Tuky vyplňují více místa. A co když chytím nějakou infekci!?“ překřičela sama sebe. "Děti mi říkají, že to místo může být plné virů, které s Paralenem 500 neporazíte. Říkali, že viry požírají všechny zprávy, které tam jsou." Například kolik stromů roste na Šumavě a všechny příběhy, články a obrázky. Mohli by sníst i mě. Říkají, že bych musel utéct do jiných sítí. Dívám se na TV 2 a jsem ohromen, kolik sluncí je ve vesmíru. A kolik planet kolem nich pobíhá!“
"Země v běžeckých botách je pěkný nápad," směju se.
„Nějaké běžecké boty! Teď má každá Země podpatky vysoké jako Eiffelova věž,“ směje se babička. „Baťa by měl radost. Kdyby ve vesmíru byla nějaká legrace, ale zdá se tak vážný a tichý. Co myslíš?"
"Kdo ví, jestli se Marťané smějí k prasknutí, když jim smích dělá dovádění na břiše, nebo šíleně kopou do prostoru, když je něco sežere?" škádlím ji.
„Víš, co bych rád věděl? Jak tito planetáři vypadají. Ve škole nám řekli, že muž budoucnosti bude mít velké holohlavé teplo, poloslepé oči, obrácenou páteř, slabé malé ruce a pavoučí nohy. Nebude je moc potřebovat, protože bude sedět jen u počítače. Dokážu si představit každou planetu, kterou obývá holohlavý a ovládá všechny věci na internetu.“
Babiččin popis muže budoucnosti mě přiměl znovu prožít fotky lidských embryí, které jsem onehdy viděl v televizi. Pořídil je Dr. Jan Evangelista Jirásek ve Spojených státech: Velká plešatá hlava, pavoučí končetiny jako v prenatálním věku, sedící v plodové vodě u počítače… Moje konvoluce mě možná opustily, ale popisy byly tak stejné!
"A co když nějaká zlomyslná katastrofa způsobí, že se na Zemi objeví elektřina?" Babička pokračovala. „To vyvolá peklo! To bude konec! To bude pro ten shon vše. Nastane tma. Konec civilizace! Slyšte mě, jak se raduji." Přestala se smát. Odešla do kuchyně, aby se její karbanátky plněné parmazánem nepřipálily a jejich nádherná vůně se linula bytem, a vrátila se s varnou lžící a zvedla ji jako dirigentskou taktovku. Zachmuřila se. "Počkej chvíli! Pokud váš internet netiskne papír pro své časopisy, nepotřebuje tělo pro člověka. Nemůžeš obejmout toho, koho miluješ. Pošleš mu jen e-mail? Nebudou se lidé milovat? Jaká výhodná koupě — nápadník v počítači! Budeme jen duše. Těla odhozená na smetiště! Někomu pošlu e-mail. Adresát bude šílet radostí. Možná se to děje ve vesmíru už dlouho a my jsme jen předpotopní. S myší stíháme internet. Kéž by to byl alespoň tygr!" dodala s despektem. "Proto nikdy nepotkáte mimozemšťana," uzavřela. "Nemá tělo, ale žil by na síti navždy, kdyby tam byl." Ani kdyby tam už nebyl. A opravdu tam chce být? Možná je šťastný v Tartaru, domově duší. Jaký je vůbec pokrok? Mysli na to. Rodiče vynakládají veškerou svou energii jen na to, aby nakrmili své děti, aby byly zdravé a dobré ve škole. Děti je odmění. Budou vzdělaní a udělají spoustu neuvěřitelných vynálezů.
Víte, co je tak paradoxní? Jejich rodiče budou pozadu. A jejich prarodiče budou negramotní.“ Kéž by to byl alespoň tygr!" dodala s despektem. "Proto nikdy nepotkáte mimozemšťana," uzavřela. "Nemá tělo, ale žil by na síti navždy, kdyby tam byl." Ani kdyby tam už nebyl. A opravdu tam chce být? Možná je šťastný v Tartaru, domově duší. Jaký je vůbec pokrok? Mysli na to. Rodiče vynakládají veškerou svou energii jen na to, aby nakrmili své děti, aby byly zdravé a dobré ve škole. Děti je odmění. Budou vzdělaní a udělají spoustu neuvěřitelných vynálezů. Víte, co je tak paradoxní? Jejich rodiče budou pozadu. A jejich prarodiče budou negramotní.“ Kéž by to byl alespoň tygr!" dodala s despektem. "Proto nikdy nepotkáte mimozemšťana," uzavřela. "Nemá tělo, ale žil by na síti navždy, kdyby tam byl." Ani kdyby tam už nebyl. A opravdu tam chce být? Možná je šťastný v Tartaru, domově duší. Jaký je vůbec pokrok? Mysli na to. Rodiče vynakládají veškerou svou energii jen na to, aby nakrmili své děti, aby byly zdravé a dobré ve škole. Děti je odmění. Budou vzdělaní a udělají spoustu neuvěřitelných vynálezů. Víte, co je tak paradoxní? Jejich rodiče budou pozadu. A jejich prarodiče budou negramotní.“ Ani kdyby tam už nebyl. A opravdu tam chce být? Možná je šťastný v Tartaru, domově duší. Jaký je vůbec pokrok? Mysli na to. Rodiče vynakládají veškerou svou energii jen na to, aby nakrmili své děti, aby byly zdravé a dobré ve škole. Děti je odmění. Budou vzdělaní a udělají spoustu neuvěřitelných vynálezů. Víte, co je tak paradoxní? Jejich rodiče budou pozadu. A jejich prarodiče budou negramotní.“ Ani kdyby tam už nebyl. A opravdu tam chce být? Možná je šťastný v Tartaru, domově duší. Jaký je vůbec pokrok? Mysli na to. Rodiče vynakládají veškerou svou energii jen na to, aby nakrmili své děti, aby byly zdravé a dobré ve škole. Děti je odmění. Budou vzdělaní a udělají spoustu neuvěřitelných vynálezů. Víte, co je tak paradoxní? Jejich rodiče budou pozadu. A jejich prarodiče budou negramotní.
"Tak, babičko, to jsi trochu přehnala."
„Jsem? Dovolte mi uvést příklad. Pro začátek, jen málo lidí z mé generace umí vybírat peníze z bankomatu. Na několik sekund jsou zvyklí dostávat účty poštou a nebudou platit za něco, o čem nevědí. Jsou zmatení a dělají chyby. Podívej se na mě. V létě jsem, jak víte, prodal státu jeden metr čtvereční svého majetku, který nutně potřeboval. Vydělal jsem tedy asi čtyři sta třicet korun. Ale jelikož jsem se nevzdělával na netu, netušil jsem, že musím do dvou týdnů zaplatit daň z příjmu a finanční úřad mi dal pokutu pět stovek. Vzhledem k tomu, že se u počítačů vyhýbám, jel jsem tam osobně. Doma, který je, jak víte, 150 kilometrů daleko. Takže včetně jízdného jsem z kabelky vylovil sedm set čtyřicet korun. Podívejte se, jaké obchody dělám. Doufám, že jsi na mě pyšný,“ zachichotala se babička pobaveně. Nemůžete popřít, že tato internetová věc, počítačová věc nebo whatchamacallit, zcela oddělila mladé od starých. Za starých časů měly všechny kultury, které přežily, úctu ke starým lidem. Byli pro ně hrdinové. Milksops přebíral rady a zkušenosti od svých prarodičů. Uctívali své starší jako bohy. Dnešní staří lidé neumí mluvit s počítači, protože se nenaučili je rozbít. Buď nemají peníze na jejich nákup, nebo mají příliš špatné oči. Ale jejich potomci jsou nabití spoustou internetových mouder a definic. Většinou ale netuší, jak je používat. Takže hrají hry. Život je hra, to je jisté: Goodies versus Baddies. Nebe nebo peklo, jsme v tom tak dobří. Ale zdá se, že se nám nedaří znovu získat Ztracený ráj. Sledujte večerní zprávy v televizi a dáte mi za pravdu. Den co den! Chesterton napsal: „Reformátor má vždy pravdu v tom, co je špatně. Často se však mýlí v tom, co je správné.“ Míč, který hrajeme na stadionu světa, je plný výbušnin a nenávisti, protože o nikom jiném vlastně nikdo nic neví. Takže se navzájem podezírají z nejhoršího. Jak to, že si s tím váš vševědoucí internet neví rady? Ví se, kdo vstřelí branku? Dlouho mi všechno připadá jakoby zkreslené. Babičky na kolenou prosí svá vnoučata, aby byla tak hodná a ukazovala jim nové fotky z dovolené začarované do stříbrného kotouče, protože nevědí, jak je vidět a potěšit. Jenže vnoučata s nalepenými mobily na uších nemají čas. Příběhy babičky a dědečka je otravují. Staří lidé ve svých rodinách mlčí. Nemají na výběr. Drží se v ústraní a jsou smutní. Děti ani nevědí, že dědu bolí záda. Nemají žádnou empatii. K čemu je dobrý soucit? Je to jen slabost, zátěž a ztráta času. Spolkněte své prášky, pokud jste milionář, a jděte spát! Je to proti přírodě. Dítě, které hlídá svou matku, jí může časem pohrdat. Co je digitalizace ve srovnání s mateřskými city? To není demagogie. Jako by se zelená větvička vysmívala svým kořenům. To má být pokrok?"
Otevřel jsem knihu. "Uvidíme, co si tvůj Chesterton myslí o pokroku." A cituji: „Věřím, že to, co se v historii skutečně děje, je toto: starý člověk se vždy mýlí; a mladí lidé se vždy mýlí v tom, co je s ním špatného. Zatímco starý muž se může držet nějakého hloupého zvyku, mladý muž na něj vždy zaútočí nějakou teorií, která se ukáže být stejně hloupou.“
„No, jsme tady! A narodil se v roce 1874."
Její přesné datum mě šokovalo.
"Přečti si víc, až najdeš tu stránku," zeptala se mě babička zvědavě.
„Pokrok nebyl nikdy víc mravenčení než pronásledování obyčejného člověka. Zdá se, že nezůstalo nic normálního, co by se ještě dalo obyčejnému člověku vzít."
“ A měl tak pravdu. Za mých časů si každý dřevorubec postavil chatu v horách – na kopci nad řekou, s malou studánkou nalevo a potokem napravo. Bylo mu to tak líto: Tady je ticho! Tak nudné! Hospoda tak daleko, z kopce, do kopce, v blátě nebo sněhu, cítím se tak osaměle! Snil o koňských povozech, podnikání a ženě, která by s ním mohla sdílet svůj život. Byl by tak vděčný a nikdy by se s ní nerozvedl. Stejně to nebylo možné. Kdyby viděl televizi nebo počítač, byl by běžel do nejbližšího kostela a oblehl Všemohoucího Pána, aby obnovil svůj zdravý rozum. Jak se všechno změnilo! V krátké době — jeden lidský život! Nyní by chýši dřevorubce zanikly paneláky. Pod verandou, kde uklízel svůj dnešní houbařský sběr, byla by tam rušná dálnice s burácejícími kamiony a páchnoucími výfukovými plyny, ve dne i v noci. Letadla na obloze místo černých čápů; nedotčená studna se změnila na žumpu plnou jedovatých šrotu.“
Babička mlčela. Představuji si chalupu ve svahu v plném květu. Je tam klid, občas ho vyruší bzučící včely. Monotónní hučení řeky léčí vaše nervy. Předpokládám, že takový luxus si může dovolit málokdo. Dřevorubec by neměl peníze.
"Zítra," začal můj milý rebel, "prezident republiky udělí státní cenu tomu, kdo vynalézá louky."
Zdálo se, že jí praskne hlava, a šla spát. Ráno si u snídaně povzdechla: „Napůl zavřu oči a ocitnu se v jeskyni. V té jeskyni je jeskynní muž. Sedí na plastové podložce s počítačem, surfuje na webu, chlastá Pilsner Urquell a všude kolem se pasou moravské klobásy. Viděl mě, zpanikařil a křičel, Ženo!!! Jedno kliknutí a byl pryč. Když si myslel, že vzduch je čistý, chtěl být zpátky ve své jeskyni a také se mu to podařilo. V hlavě měl tento malý cestovní kompas. Pokud bude chtít, zjistí, kdy nejbližší létající talíř odlétá z Jupiteru do Rychnova nad Kněžnou, a bude tam. Vidíš, nemůžu se pořádně vyspat kvůli těm počítačům. Tohle musí přestat! Proto,“ vstala, stiskla podpatky a oznámila mi své rozhodnutí: „Přežila jsem druhou světovou válku, rudí a současný režim mi také dává zabrat; podej mi židli, zapni komp a naučíš mě to!“
Líbilo se jí, že maršál Radecký šel do bitvy. Netrvalo dlouho a házela kolem sebe pojmy jako software, server, virtuální svět, hackeři, antivirus, kyberšikana, distribuovaný útok, Facebook, Wikipedie, bity a bajty a surfovala na webu, jako by to dělala odnepaměti.
Vím, kdo ochrání tuto planetu před srážkou s asteroidem BS-34, 60 000 kilometrů od Země. Moje babička to udělá, nejspíš loupe brambory v kuchyni... Najde způsob, jak ten asteroid odklonit, nebo ho vystřelit do hvězdného prachu, který buď zlikviduje malým vysavačem, nebo ho nechá splynout do nové hvězdy která by nám všem přála šťastný život. Na té hvězdě bude babička filozofovat, jestli je svět stařík nebo dítě, jestli budeme mít auta s křídly, pěnu bez piva a města pod mořským dnem, dvouhlavé včely, aby bylo hodně medu… jen se podívejte ty děti na Haiti…
Povídání o kanárských semenech…
Ludmila Lojdová