Prozraď mi zrcadlo, jaký jsem (1/2)
Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.
Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
Těšíme se!
Václav a Ludmila
***
Tomáš Zářecký - povoláním učitel, spisovatel a úspěšný autor magazínu Senior Tip
Zrcadlo: Začátek je ta nejdůležitější součást každé práce…
Tomáš: … řekl údajně Platón. A spolu s ním v různých obměnách tutéž myšlenku vyslovila řada dalších filosofů. Dokonce někteří šachoví mistři tvrdí, že úplně nejtěžší pozice v této královské hře je ta před prvním tahem…
Zrcadlo: Filosofie je jednou z Tvých velkých lásek…
Tomáš: Už od střední a vysoké školy. Ale teď ji stejně jako řadu dalších zanedbávám. Věcí, kterým se chci i musím věnovat je tak hodně a den má přitom jen dvacet čtyři hodin. A do toho člověk ještě někdy musí spát.
Zrcadlo: Do tohohle rozhovoru se ti ale příliš nechtělo, že? Zatímco v hlavě jsme ho vedli už tolikrát, v notebooku zůstával stále jen prázdný dokument…
Tomáš: Máš pravdu. Za prvé je to věc, kterou jsem vlastně nikdy nedělal, a tak úplně netuším, jak se jí chopit, takže cítím jisté obavy. Píšu už přes patnáct let, poskytl i vedl jsem řadu rozhovorů, ale nikdy ne sám se sebou… Alespoň ne nahlas.
Zrcadlo: Pravda. Bojíš se, co bys na sebe mohl prozradit? Ukrýváš nějakou třináctou komnatu?
Tomáš: Každý ukrývá své třinácté komnaty. Já bych řekl, že bych z nich mohl postavit celý zámek.
Zrcadlo: Mluvíš o nich někdy?
Tomáš: Málo. Jen s několika vzácnými lidmi a s každým o něčem jiném. A o něčem nemluvím nikdy a s nikým. Některé věci prostě nejsou od toho, aby se o nich mluvilo. V dnešní době ale spousta lidí ráda mluví, i když nemá o čem, anebo naopak o tom, o čem by měli mlčet. Spousta lidí má neukojitelnou potřebu být vnímána a přijímána skrz sociální sítě, což ale souvisí s jejich nepřijetím sebe sama, špatným nastavením mysli, nízkým nebo přehnaným sebevědomím. Svět je pak zaplaven informacemi, které jsou… ne zrovna potřebné. A ty skutečně důležité pak snáze zaniknou.
Zrcadlo: Takže nikdo tě nezná tak dobře jako já? A co Tvá manželka? I před ní máš tajemství?
Tomáš: Bez komentáře.
Zrcadlo: Řekl jsi předtím za prvé. Proč dál se Ti nechtělo do tohohle rozhovoru?
Tomáš: Kvůli pochybnostem, zda ho zvládnu. Zda bude dostatečně dobrý. Zda lidé, co ho budou číst, nebudou mít pocit, že jím jen marním čas. Vím, že řada umělců, nejenom spisovatelů, pochybuje o svých dílech. Vrací se k nim a upravuje je. Já bych to mohl dělat donekonečna. Mám sžíravý pocit, že nejsou dost dobrá, že některé formulace by měly být napsány jinak, že některá myšlenka není dostatečně zřejmá, zda tohle slovo ještě ponechat, nebo ho škrtnout… Je to jakýsi démon uvnitř mé hlavy. Kolikrát je pro mě velmi těžké vůbec začít psát a pak mnohdy esej nebo knihu ani nedokončím, jindy jsem kolikrát nechal ležet ladem i celou hotovou knihu, aniž bych ji někomu nabídl, protože se bojím, že prostě není hodna čtenářů.
Zrcadlo: Perfekcionismus. Pochybnosti. Nejsou to ale jediní temní pasažéři, kteří tu s námi sedí, viď?
Tomáš: Proč otevíráš moje třinácté komnaty? Přece jsem řekl-
Zrcadlo: Já? Otevíráš je přeci Ty. Jsi spisovatel, učitel, otec tří dětí, copak nemají právo vědět Tví čtenáři a žáci, jaký skutečně jsi?
Tomáš: A vím to já sám? Ví to o sobě vůbec někdo? Nebo žijeme v zajetí bludů, vytváříme si o sobě klamný sebeobraz, oprašujeme si vidinu svého dokonalého já a přitom…
Zrcadlo: Zajímavá otázka. Ale takové chci klást já. Napsal jsi mimo jiné fejeton o workoholismu. Několik lidí se pak ujišťovalo, že to byla jistě jen nadsázka, ale…
Tomáš: …nebyla. Nedokážu odpočívat. Možná to zní na první poslech úsměvně, ale žádná legrace to není. Je to další z mých vnitřních démonů. Slýchávám lidi, jak o sobě tvrdí, že jsou workoholici, ale většina z nich ani netuší, o čem mluví. Poznal jsem kromě sebe zatím tři workoholiky, dva mé dobré přátele, vlastně skoro jediné přátele, a mou ženu. Workoholismus je nemoc. Prokletí, které se současná západní civilizace snaží povýšit na přednost v honbě za stále většími zisky a úspěchy. Ve skutečnosti to je ale zlo, které končí totálním vyčerpáním, závažnými zdravotními komplikacemi, psychickou vyprahlostí…
Zrcadlo: Stejně si většina čtenářů bude myslet, že přeháníš…
Tomáš: Jak chceš popsat stav, kdy máš neustálé nutkání něco dělat? Cokoliv? Kdy kolem sebe vidíš jen spoustu, spoustu nevykonané práce, kterou je potřeba udělat hned teď a neudělá to nikdo kromě Tebe? Když tě štve, když ostatní neodvádí maximum a musíš za ně práci předělávat? Když vidíš, jak jde dělat věci efektivněji, ale nikdo tě neposlouchá? Když si nedokážeš ani hrát s vlastními dětmi, protože ta vnitřní posedlost neuznává hru jako práci? Nedokážeš si sednout ke stolu a vypít si čaj? Večer jít spát?
Zrcadlo: Kolik toho vlastně naspíš?
Tomáš: Teď trochu víc, ale jsou období, kdy spím i několik měsíců v kuse třeba čtyři, nanejvýš pět hodin a to ještě přerušovaně.
Zrcadlo: Thomas Alva Edison řekl, že „spát čtyři hodiny je povinnost, pět hodin pohodlí, šest hodin zahálka.“
Tomáš: Nepochybně to byl také workoholik vzhledem k tomu, co všechno dokázal, nemyslíš? Ach ano, současný svět pořád jen chce, aby každý něco dokázal, něco vydělal, nahromadil majetek, tituly, mohl se pochlubit skvostnou kariérou… A přitom to je všechno úplné nic.
Zrcadlo: Jak nic? Copak ty bys nechtěl mít větší plat?
Tomáš: Jistě. Ale nevnímal bych ty peníze jako hodnotu, ale jen jako prostředek. A už jsem tak starý, že jsem pochopil, že všechno v tomhle světě pomíjí. Úplně všechno. A že věci a jevy mají jen takový význam, jaký jim přikládáme. Někdy zbytečně velký, jindy trestuhodně malý… Jediné, co přetrvává, je změna.
Zrcadlo: Trochu děsivé, ne?
Tomáš: Děsivé? Spíše osvobozující. Na jednu stranu víš, že to špatné nepotrvá věčně a jednou se to zlomí, a současně se naučíš užívat si to dobré, protože víš, že to může kdykoliv skončit. A také skončí. Žít v přítomnosti se tak stane jediným východiskem, jak skutečně žít a ne jen přežívat. Neutápět se v promarněné minulosti ani úzkostech z nejisté budoucnosti.
Zrcadlo: To zní, jako že máš blízko k buddhismu. Řekl bys o sobě, že jsi buddhista?
Tomáš: Nemám úplně rád škatulkování lidí a omezování se na určitou ideologii, která se pak může zase vymezovat oproti jiným. Řekl bych, že jsem částečně buddhista a rozhodně mám k tomuto myšlenkovému směru nejblíže, co se týče mystiky. Stejně tak na sebe můžu prozradit, že jsem většinový vegetarián. Maso jím výjimečně, ale jím ho.
Zrcadlo: A důvod?
Tomáš: Taky nesníš svého psa, sourozence nebo kamaráda. Zvířata jsou stejně vědomé bytosti jako lidé, cítí úplně stejně strach a bolest. Víš, kolik utrpení způsobíš, když jíš maso několikrát denně? Každý den? Nehledě na devastující dopady na planetu ať už z pohledu globálních změn klimatu, odlesňování nebo spotřeby pitné vody. To vše lze zlepšit prostým omezením se nás lidí nejenom z pohledu stravovacích návyků.
Zrcadlo: Neutíkej mi od tématu víry. Oslovují Tě náboženství? Co třeba postoj ke křesťanství? Do Tvých textů také někdy prosakuje, řekl bych.
Tomáš: Uznávám Ježíše jako historickou osobnost a vážím si toho, o co se snažil, co dělal. Jestli byl synem Božím, nebo synem člověka? Na to ti odpovím, že v každém z nás se podle mě skrývá božské. Jen jde o to definovat, co chápeš pod pojmem bůh. A ta tři písmenka můžou mít milion výkladů. Když se vrátím k Ježíšovi a křesťanství, tak jako historik vím, co následovalo. Co lidé dokázali vytvořit z těch počátečních idejí. A proto bych nemohl být křesťanem v nějaké církvi, protože by to znamenalo přijmout i tyto dějiny. Ale mé výhrady se týkají i dalších velkých světových náboženství a obecně četných ideologií.
Zrcadlo: Jaké výhrady?
Tomáš: Mnohá náboženství, resp. myšlenkové systémy, vedou k dogmatismu, omezování kritického myšlení, a tím pádem omezování svobody a demokracie. Poznal jsem a hovořil s mnoha lidmi, z toho některými se projevili jako fanatici. Zažil jsem, že jakmile jsem se dotkl určitého tématu, bum, tvrdý náraz do zdi. Do skály! A ať řekneš nebo uděláš cokoliv, je tam black box, slepá ulice, nemožnost změny. Ti lidé mají naprogramovaný mozek, a i když jsou jinak milí, slušní, vzdělaní, jsou schopni říkat a prosazovat věci, které… ani nemám chuť to opakovat. A to je právě to nebezpečí. Fanatismus.
Zrcadlo: A buddhismus?
Tomáš: Je otevřený, demokratický. Existuje spousta škol a nevedou spolu žádné války jako jiní. V některých textech se dočteš, že si každý má upravit víru dle svých potřeb a kulturního prostředí. To je svoboda. Jinde tě upálí nebo ukamenují, když jenom špitneš něco, co se podle některých nemá…
Zrcadlo: Svoboda je pro tebe silná hodnota.
Tomáš: Svoboda, demokracie, právo, spravedlnost, pravda, slušnost… Bez těchhle hodnot podle mě postrádá smysl žít. Ale musí se za ně bojovat. Nepřichází ani nezůstávají automaticky. Vždycky se najdou lidé, kteří se o ně budou snažit připravit ostatní, protože pro ně je výhodnější žít v autokratickém systému, který vytvoří, na úkor druhých.
Zrcadlo: Proč takoví jedinci stále existují? Ty jako historik, pověz, kolik toho k těm dosavadním pěti tisícům let dějin lidské společnosti, ale můžeme říci také dějin násilí, válek a zločinů, kolik krveprolití a bezpráví musíme ještě navršit, než se konečně poučíme? Než vystoupáme na pomyslný vrchol a řekneme si, že takhle už to opravdu dál nejde a musí přijít změna?
Tomáš: Ale to je přeci otázka bez odpovědi! Dějiny nám neslouží k tomu, abychom se poučili. Kdyby ano, dávno by k tomu už došlo. Co víc než 20. století by mělo sloužit jako memento toho, čeho je člověk schopný a jaké jevy se nesmí už nikdy opakovat? A podívej se na současnost. S odpuštěním, je to hloupost, že se z dějin poučíme. A to proto, že část lidstva se poučit nechce. Ta naopak chce opakovat všechny ty hrůzy. Dějiny proto slouží těm vnímavějším spíše k tomu, aby je varovaly před tím, k čemu se schyluje. Bohužel nic víc. Lidstvo jako takové je totiž nepoučitelné.
Zrcadlo: Opravdu se s tím nedá nic dělat? A z čeho to zlo pramení? Je naší součástí a priori?
Tomáš: Ne, a priori ne. Nevěřím, že se někdo rovnou narodí dobrý, nebo zlý. Věřím, že každý se rodíme s potenciálem k mnoha věcem. Něco se rozvine, něco jiného ne. A máme potenciál k tomu být dobrý, stejně jako k tomu být špatný.
Zrcadlo: A podle čeho se rozhodne?
Tomáš: Podle výchovy a vzdělání, podle našeho sociálního prostředí, socializačních faktorů. Zjednodušeně řečeno, hlavní roli hrají rodiče, učitelé a pak samozřejmě celá společnost. Dneska těch vlivů existují už tisíce, máme tu masmédia, sociální sítě, celebrity atd., ale primární roli stejně hraje rodina a škola, výchova a vzdělání, už od nejranějšího věku. Proto jsou tyhle dva jevy tak zásadní a určující. Záleží na hodnotách a postojích, které nám vštípí doma a ve škole. Z nich vyroste naše osobnost.
Zrcadlo: A rozhodne se, zda bude konat dobro, nebo zlo?
Tomáš: Přesně. Je to možnost volby. Pokud bychom věřili, že jsme dopředu předurčeni k tomu konat dobro či páchat zlo, jaký smysl by měla právě výchova a vzdělání? Soudy a tresty? Naše společnost přece stojí na tom, že za své činy neseme odpovědnost. A tím pádem vycházíme z premisy svobodné vůle, protože nemůžeme nést odpovědnost v případě predestinace. Jak by mohl soud někoho odsoudit za zločin, pokud k němu byl předurčen? To by přece nebylo spravedlivé. A současně jaký smysl by mělo dávat vrahy do vězení a následně je pouštět s tím, že se napravili? Pokud jsou předurčeni k tomu vraždit, pak… Takže tu existuje jasná premisa v naší svobodné vůli a to znamená, že si volíme vlastní cestu, kterou však zásadně ovlivňují naši blízcí a výchovně-vzdělávací proces. Ne však tak, že se mu nemůžeme vzepřít a vymknout.
Zrcadlo: Takže něco jako temná a světlá strana síly, Luku, modrá, nebo červená pilulka, Neo…
Tomáš: Ano. Současně možnost volby mnohé lidi děsí.
Zrcadlo: Proč?
Tomáš: Protože to znamená, že musí přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí a činy. A samozřejmě i za ty se špatnými důsledky. Za ty vyloženě hloupé. Mnoho lidí to ale radši svalí na někoho jiného. Je to jednodušší. Oni přece za nic nemůžou, to ten ošklivý… Mnozí podléhají sebeklamu do té míry, že si vytváří mýtus o tom zlém a ošklivém světě, který jim věčně ubližuje a hází klacky pod nohy. Bojí se svobody. Je snazší říct, že za to nemůžu, protože to byl Boží záměr, nebo že ty kachličky jsou na hov…, ale že se jiné neprodávají, tak za nic přece nemůžu já, než když těch obkladů měli na skladě sto padesát a já jsem vybral ten na hov… A mnozí lidé rádi volí jednodušší cesty, ovšem neuvědomují si, že takové cesty málokdy vedou k hodnotným cílům.
Zrcadlo: Ještě zpátky k dobru a zlu, takže všichni ti diktátoři, agresoři, vrazi a další monstra dějin i současnosti si svou cestu zla vědomě zvolili?
Tomáš: Je otázka, nakolik si svou volbu dokázali zvědomit v okamžiku rozhodnutí, ale volba to byla a nesou za ni ergo odpovědnost. Byli a jsou to lidé, u kterých si vždy řeknu, že musejí být strašně nešťastní. Že museli mít hrozně smutné dětství. Že je nemilovali ani vlastní rodiče. Asi si nikdy nenašli partnera, kterého by milovali, nebo on je. Asi nepoznali skutečné přátelství. Když byli malí, nikdo jim nevyprávěl příběhy, nezpíval jim, málo malovali, málo četli, málo běhali přírodou, málo hráli hry s ostatními. Možná vůbec. Jednoduše řečeno, nenaučili se mít rádi svět, lidi v něm ani sami sebe. Nese na tom vinu jejich okolí, ale i oni sami.
Zrcadlo: Takže cílem výchovy a vzdělání by měl být šťastný člověk?
Tomáš: Přesně! A to protože…
Zrcadlo: … protože šťastný člověk nechce vidět svět v plamenech? Nechce rozbít zrcadlo, když se podívá sám na sebe…
Tomáš: …protože uvnitř sebe nechovává nenávist, vztek, lítost, bolest, zklamání, pocity méněcennosti a další ohavné negativní emoce. Šťastný člověk prostě nechce vidět svět v plamenech, jak jsi řekl. Je v něm totiž rád. Má rád ostatní lidi. Má rád sebe. To je také hodně důležité. A pokud máte rádi druhé, vážíte si jich, respektujete je, nebudete proti nim přece rozpoutávat války, nebudete cítit potřebu jim ubližovat. Šťastný člověk je naopak empatický vůči potřebám druhých a světa, umí projevit laskavost a soucit.
Zrcadlo: Proto jsi se stal učitelem? Protože věříš, že výchovou a vzděláním lze změnit svět?
Tomáš: Ano, věřím tomu. Nevím to jistě, ale nic lepšího mě zatím nenapadlo.
Zrcadlo: A jaký je smysl života?
Tomáš: Krásná filosofická otázka! Předně bych řekl, že samotný život je dar z největších, který každý z nás dostal. Ne každý však umí žít, někdo jen přežívá. A jako takový dar je život už smyslem sám o sobě, protože je to prostě to nejvíc, co může být. Já jsem došel k poznání, že vidím smysl života ve dvou rovinách. V té osobní, individuální, jde o to žít šťastně v přítomném okamžiku. Pro každého představuje štěstí něco jiného. Pro někoho peníze, pro jiného naplněné vztahy, pro někoho velká rodina, pro jiného samota… A pokud to neubližuje druhým a nezasahuje to do jejich práv a svobod, může každý hledat štěstí dle své libovůle. A ostatním je do toho putna. Nejsme soudci, nehodnoťme druhé. V obecné rovině je podle mého smyslem každé živé bytosti být užitečný. Pomáhat ostatním, pomáhat planetě. Dělat něco prospěšného. Žít tak, aby po tom žití zůstala nějaká stopa. A nebo když to někdo nedokáže, tak zatraceně aspoň neškodit a neubližovat světu ani živým tvorům v něm.
Zrcadlo: Počkat. Stopa… To jako nějaký monumentální památník, velkolepá socha?
Tomáš: To jsou značně pomíjivé stopy existence, byť často vyrobené z takřka nezničitelných materiálů. Skutečné stopy ale zůstávají v lidských srdcích a paměti.
Zrcadlo: A jak docílit onoho stavu štěstí?
Tomáš: Ta cesta není jednoduchá, ale pozitivní je, že je v moci každého z nás nalézt svoje štěstí. Jedná se totiž o nastavení naší mysli, našeho vnímání a prožívání. Mýlí se ti, kteří se domnívají, že štěstí závisí na vnějších vlivech. Líbí se mi, co jsem někde četl, byť si již nevybavím kde: „Chodíme do práce, kterou nenávidíme, abychom vydělali peníze, které utratíme za věci, které nepotřebujeme, abychom udělali dojem na lidi, které nemáme rádi.“ Tohle trefně vystihuje definici štěstí pro toho, kdo ho hledá ve vnějším bytí. Takový člověk se zpravidla neustále za něčím honí, když něčeho dosáhne, cítí pramalou radost, protože si už ani nevybaví, proč o to usiloval. Skutečné štěstí leží jen uvnitř nás.
Zrcadlo: Znamená to, že Ti tedy nezáleží na tom, co si o Tobě myslí druzí lidé?
Tomáš: Kdybych mohl odpovědět stoprocentně ano, byl by to ideál, ale úplně stoprocentní to není. Pořád mě dokáží zranit různé lži, pomluvy, útoky, zrady… Ale vesměs se mi podařilo docílit stavu, kdy mě naprostá většina názorů nechává chladným. Člověk se nemůže definovat podle názoru druhých. To je snadná cesta do pekel a právě k neštěstí. Nicméně trvalo mi to dlouho do tohohle stavu dojít. Teď se to snažím předávat svým žákům, kteří se navíc nachází ve věku, kdy jsou velmi citliví vůči názorům druhých a my lidé dovedeme hodně zraňovat „pouhými“ slovy – ty uvozovky jsou zcela na místě, protože slova a jazyk představují ve skutečnosti velice mocné zbraně. A z toho pramení spousta bolesti. Zbytečné bolesti. Za svou literární i pedagogickou kariéru jsem schytal spoustu nepříjemných komentářů na svou adresu i dost ran pod pás. Tím, že mě to teď netrápí, tak to neovlivní mou psychiku, mou další práci a nejsem kvůli tomu třeba ani nepříjemný na další lidi, které ten den potkám – my lidé si totiž negativní emoce rádi posíláme dál v takové nekonečné smyčce utrpení. A v neposlední řadě díky tomu nade mnou druzí nemají moc. To je velmi osvobozující.
Zrcadlo: Ale když Ti někdo napíše něco pochvalného, tak to si rád přečteš, nebo ne?
Tomáš: Pozor, já si přečtu všechno, i konstruktivní kritiku neb urážky a napadání. Diskuse je základ demokracie, jak pravil T. G. Masaryk, ale musí být slušná a věcná. Co ale říkám, že mě to nedefinuje. Pokud někdo někoho uráží, podává to výmluvný obrázek o něm, ne o tom napadeném. Postrádá smysl se s takovým člověkem hádat, tím mu jen dodáváš palivo, po kterém prahne. Nemá smysl s ním ztrácet čas. Je to chudák. Nemůžu psát ani učit pro to, abych byl oblíbený a chválený. Samozřejmě nechci být ani nenáviděný. Ale k životu patří všechny emoce a rozumnou cestou je držet si od nich odstup. Já to vše vstřebám, ale udržím si moc sám nad sebou, nepředám ji jiným. Jelikož přesně k tomu dochází, pokud se mnozí definují skrze názory druhých. Touží po tom být oblíbení, uznávaní, vlivní… Neuvědomují si to, ale ztrácí tím svou svobodu.
Zrcadlo: To s sebou ale může přinášet negativní důsledky.
Tomáš: Samozřejmě. Ne může, ale přinese. Jak pro ně samé, tak pro společnost. Znovu se tak dostáváme k tomu, jak je svoboda důležitá – nejenom ta vnější, ale i ta vnitřní.
Zrcadlo: Před chvílí, když jsme mluvili o náboženství, jsi mimo jiné poznamenal: V každém z nás se podle mě skrývá božské. Jen jde o to definovat, co chápeš pod pojmem bůh. A ta tři písmenka můžou mít milion výkladů. Co je tedy podle Tebe bůh a jak se manifestuje v člověku?
Tomáš: Já bych začal tím, co je vlastně člověk? My lidé jsme totiž poměrně sebestředný, arogantní druh, který si myslí, že všemu rozumí, ale osobně se domnívám, že nerozumíme ani sami sobě, natož okolnímu světu a jeho řádu. Můžeme chápat člověka jako souhrn různých soustav, cév, kostí, tkání, orgánů, to ano… Vcelku rozumíme tomu, jak některé z nich fungují, u jiných dokonce přiznáváme, že pro nás v mnoha ohledech představují ještě neprobádané pole, ale nebuďme takto přízemní. Co je člověk z pohledu vesmíru? Bytí? Na jednu stranu úplné nic. Jsme absolutní, totální, nerozpoznatelné nic v porovnání s universem. Jak svou titěrností, tak bezvýznamností. Na druhou stranu se v nás ale manifestuje celé universum. Jsme produktem vesmíru, nemohli bychom existovat bez vody, světla a tepla ze Slunce, bez naší atmosféry, jídla, které vypěstujeme na naší planetě, tedy bychom neexistovali bez úrodné půdy, bez stromů a rostlin, které produkují kyslík… Muselo se sejít dohromady milion věcí na příhodném místě a v příhodný čas, aby vznikl život, a abychom se v jeho rámci vyvinuli i my. A to je právě to božské v nás. V každém z nás je zastoupený celý nepoznaný, nepochopený a snad i pro lidský mozek navždy nepochopitelný vesmír.
Zrcadlo: Dosti protikladné tvrzení. Na jednu stranu jsme prach, na druhou máme božskou podstatu.
Tomáš: Ano, zní to paradoxně, ale všechno je na jednu stranu nicotné, celá planeta Země je z pohledu vesmíru nic, hvězdy a galaxie jsou nic, možná, že celý vesmír je nic, protože co my o něm víme? Co se nachází za jeho hranicemi? A pokud hranice nemá, jak je to uchopitelné lidskou myslí? A současně tohle všechno, ty abstraktní pojmy jako nekonečno, věčnost, bytí, vesmír… To vše lze shrnout právě pod ta tři písmenka – bůh.
Zrcadlo: Takže žádný vousatý děda na obláčku nebo svalovec s kladivem?
Tomáš: To je mytologické pojetí pojmu bůh. Antropomorfní představa něčeho přesahující možnosti našeho rozumového a smyslového poznání. Taková představa je samozřejmě mnoha lidem bližší, lépe uchopitelná, pro pravěké, starověké či středověké lidi i jediná možná vzhledem k jejich omezeným možnostem chápání. My jsme na tom v 21. století trochu lépe. Obecně si však lze lidským mozkem snáze představit Jupitera, Afroditu, Lokiho nebo Ježíše než právě prázdnotu, věčnost, energii, lásku a další fenomény ve své abstraktní podobě.
Zrcadlo: Tím pádem ale bůh prostupuje všechno a postrádá smysl dělení na jednotlivá náboženství…
Tomáš: Dělení vytvořili lidé. Když se však podíváš na jednotlivá náboženství a „božské koncepty“, ať už se zastavíme u starověkých mytologií, řecké, germánské či slovanské, ať už se podíváme na velká monoteistická abrahámovská náboženství, všude můžeme vypozorovat nápadné shody a podobnosti, jednotlivé víry se často prolínají a navzájem ovlivňují. Vše přitom ale zbavené povrchových nánosů stojí na stejných principech.
Pokračování zítra...
Tomáš Zářecký (a zrcadlo)