Jak jsem zastupoval knížete pána
Brzy poté, co jsem se dočetl v roce 1976 v humoristickém dikobrazu o tom, že už několik let existuje v západní Austrálii, pár set kilometrů severně od města Perth, trpasličí knížectví Hutt River, jsem si jako správný milovník kuriozit napsal o pohlednice a poštovní známky té daleké monarchie. A navázal jsem tak styk s jejím panovníkem, knížetem Leonardem I., který mne brzy nato jmenoval honorárním a v roce 1978 dokonce řádným konzulem svého státečku v tehdejším Československu.
Věren odpovědnosti svého poslání, pustil jsem se s vervou do diplomatické práce. Prvním počinem byla tabulka v češtině a angličtině, která označovala konzulát - tedy můj byt v Jihlavě. Zatím s tím nebyly žádné problémy. A to ani z počátku s tehdejšími úřady komunistického státu, které zřejmě nevěděly, co si o tom všem mají myslet a braly tuto zřejmou kuriozitu na vědomí zatím s mlčením a vyčkáváním, co se z toho asi vyklube.
Dekrety od mého knížete jsem podle jeho přání poslal prezidentu Husákovi a ministru zahraničí Chňoupkovi. A s pomocí příznivců knížectví v Praze jsem v jakési zapadlé tiskárně nechal natisknout letáčky s informacemi o vzdáleném státečku protinožců a jakým způsobem tam cestovat. A také „Poselství knížete Leonarda" v angličtině a češtině, ve kterém sympatický vládce vyzýval všechny státy světa, aby nechaly své. občany volně cestovat a tím přispívaly k vzájemnému poznávání a šíření znalostí. Protože jsem v té době měl jen chabé znalosti angličtiny z jednoročního nepovinného studia kdysi na škole, pomohla mi profesorka angličtiny z jihlavského gymnázia, která mi ochotně panovníkův text, samozřejmě pod slibem mé naprosté mlčenlivosti přeložila do češtiny.
Propagaci knížectví Hutt River jsem mezitím rozjel naplno i jinak. Začal jsem článkem do časopisu Lidé a Země, kde mi informace o knížectví v zemi protinožců ochotně otiskli. A tímto povzbuzen jsem podobným způsobem informoval Mladý svět, Naši rodinu, Svět v obrazech... Zdálo se, že kuriozní monarchie s pár desítkami obyvatel, kterou ale mezitím uznala údajně i královna Alžběta a několik států světa, (například Vatikán, který tam dokonce jmenoval formálně svého velvyslance) si začala nacházet příznivce mezi čtenáři, přáteli kuriozit, cestovateli a vůbec milovníky světa, kde ještě mohou lidé žít zcela svobodně. Na pomoc v mém diplomatickém úsilí jsem získal dobrého známého, polyglota doktora Milana Mikeše, který ovládal množství světových jazyků a o kterém jsem předtím napsal článek do Mladého světa. Tento vášnivý kuřák mi za krabičku cigaret Sparta ochotně přeložil jakýkoli dopis mému knížeti pánu i jeho odpovědi a pokyny.
Brzy se na mém jihlavském konzulátu, kterým se stal můj byt, začali objevovat návštěvníci nejrůznějšího druhu. Někteří z nich mne nepokrytě žádali, abych jim vystavil víza a vůbec abych jim nějak pomohl s odchodem z totalitního Československa do Austrálie, protože raději, jak prohlašovali, chtějí žít mezi klokany než v této podivné zemi. Musel jsem je s politováním odmítat, protože v tom jsem zatím nemohl pomoci ani sám sobě. Ale přijížděli i vědečtí pracovníci, kteří chtěli zprostředkovat dovoz menších zvířat pro laboratoře a české zoologické zahrady. V tom jsem mohl vyhovět, dovoz se uskutečnil a já byl následně pochválen knížetem Leonardem za iniciativu v diplomatickém zastupování státečku.
Celkem brzy projevila zájem o můj konzulát v Jihlavě také tajná policie, která si mne pozvala k sobě vcelku slušným, ale velmi rozhodným telefonátem, jaký se nedal odmítnout. A tak jsem se tam vydal, přestože moje maminka se netajila obavami, že už se asi domů nevrátím. Ale proč bych se měl bát, já slušný občan český?
Starší muž v civilním obleku - zřejmě vyšší policejní důstojník - mi nabídl židli a kávu. Obé jsem trochu s rozpaky přijal. Káva byla dobrá, židle tvrdá, což jsem ani nevnímal.
Poštovní známky knížetství Hutt River
„Tak jsme se dozvěděli, že nám v našem rajonu přibylo nějaké zastoupení protinožců. A jak to tak vypadá, tak konzul těch klokanů sedí tady přede mnou. Z Prahy nám bylo hlášeno, že ten váš kníže poslal dopis s informacemi o vašem jmenování konzulem přímo ministru zahraničí soudruhu Chňoupkovi. Co mi k tomu můžete povědět?"
Začal jsem tedy vyprávět o našem malém knížectví za devíti za devatero moři a horami, zdůraznil jeho mírumilovnost, malou rozlohu i to, že vůbec nemá armádu. Tvrdé rysy civilního policisty postupně měkly, dokonce se i usmál, když se dověděl, jak nepatrný počet obyvatel má monarchie a že je velká asi jako San Marino.
„Je to všechno až neuvěřitelné, člověče! Jak je to vůbec možné?"
Usmál jsem se na něj mile: „Inu, na tomhle podivném světě je už možné vše, jak vidíte, pane inspektore."
Vytřeštil na mne překvapeně oči. „Nejsem inspektor! A teď mi povězte, co vy tím osobně sledujete? To nám totiž zatím není vůbec jasné!"
„Ale to je přece docela jednoduché, pane komisaři, tím, že jsem převzal diplomatické zastupování Knížectví Hutt River, chci co nejvíc prospět své socialistické vlasti!"
Znovu se na mne s údivem podíval a pak mávl odmítavě rukou: „Nejsem žádný komisař. A proboha, jak chcete zastupováním toho trpasličího státu, který nikdo nezná, prospět právě Československu?!" Námitka mne nezmátla a já pokračoval ve stylu Švejka rozjásaně dál: “Jsou tu přece nebývalé možnosti z obou stran. Tak například Jeho Veličenstvo kníže Leonard I. by měl zájem uspořádat na území svého státu výstavu českého skla a bižuterie. Teď tam jezdí spousta turistů. Víte, jaká by to byla návštěvnost? Naši filatelisté mají zájem o známky knížectví a naše ZOO o australská zvířata. Víte, že na území naší monarchie žije vzácný malý ještěr Moloch Horridus, kterému domorodci říkají Horský ďáblík? A vůbec, Čedok by tam mohl uspořádat zájezdy. Nebo tam taky můžeme vyvážet naše pivo, které by Australanům určitě chutnalo, pane prefekte!“
Pasport, který si vyrobil V. Kříž a na který navždy vycestoval z ČSSR a Medaile, kterou obdržel V. Kříž od knížete Leonarda I.
Překvapeně sebou škubl: „Jak jste přišel na toho prefekta, člověče?" S převahou jsem pokrčil rameny: „No přece čtu francouzské detektivky! Když nejste inspektor ani komisař, tak musíte mít přece ještě vyšší funkci." Tohle už mu asi stačilo. Znovu na mne vrhl velmi podezřívavý pohled. Měl už asi toho opravdu dost a rychle vstal ze židle. „Tak si tedy užívejte diplomatické funkce, když se vám to líbí. Já ale mohu vám říci, že na ministerstvu zahraničí tím nejsou moc nadšeni."
„Ale proč? Australský svaz naše knížectví fakticky uznal už dost brzy po vyhlášení samostatnosti v roce 1970"
Policista pokrčil rameny: „Já vám to jen tlumočím."
A tak jsem poděkoval za dobrou kávu a mohl jsem odejít. Další události se na mou hlavu začínaly pak slétat kosmickou rychlostí. Ale to jsem samozřejmě mohl v této zemi a v té absurdní době čekat.