Praštěný profesor a student se šlechtickým titulem
Každý jsme měli jak na základní, tak na gymnáziu, učitele, které jsme měli rádi a pak kantory, kterými jsme opovrhovali a dělali co možná nejvíce věcí na schvál. O našem milovaném profesoru Havličkovi jsem před lety napsal pochvalný fejeton, který si pro svoji dobrotu zasloužil.
Dovolte, abych vám nyní pro změnu představil kantora, o kterém jsem dlouho přemýšlel, jestli byl blbej od narození nebo jestli jsme ho k blbosti dohnali my, nezbední studentíci dvanáctiletky v Praze v Košířích, zvanou Kavála.
Profesor chemie Svoboda byl neduživě vypadající chlapík kolem padesátky, který mluvil jako v té době oblíbený komik Smutný muž. Tedy pomalinku, rozvážně a bez jakéhokoliv výrazu v tváři. To, že jsme dospěli k názoru, že to je blb na kvadrát způsobilo, že ho spolužák viděl, jak si v tramvaji na kolena rozprostřel kapesník a začal se pět stanic živit nakrájenou tlačenkou, ke které přikusoval čerstvou cibuli, kterou zapíjel octem! Neměli jsme tohoto kantora vůbec rádi, protože to s námi zkrátka a dobře neuměl. Pedagogové si musí u svých studentů totiž přízeň vydobýt. Musí si jejich obdiv svým chováním zasloužit. Teprve potom budou k němu studenti vzhlížet s pokorou a mít ho za modlu. A to sveřepý a krajně nesympatický Svoboda, který navíc vyžadoval, abychom mu říkali “soudruhu” neuměl. Ani se o to nesnažil.
Abychom ho potrestali, tak jsme ho jednoho krásného dne zavřeli v kabinetu, který byl součástí učebny chemie. To byla zvláštní místnost, kde byly uskladněny všechny různé chemikálie nutné k pokusům. Kabinet byl od učebny oddělen sklem, takže kantor v kabinetu, kam nikdo bez jeho svolení nesměl, měl přehled, co se ve třídě děje.
Tak do takového kabinetu jsme zamkli našeho nepříjemného kantora, soudruha Svobodu.
Uhodilo deset, kdy měla začít hodina chemie. Hluk ve třídě byl náhle přerušen zoufalým voláním z kabinetu “Buch, buch, buch, otevřete, máme hodinu chemie!” Praštěný profesor ne aby zabouchal na dveře, jak se sluší a patří, a tak se domáhal otevření, ale volal na nás tím neuvěřitelným “Buch, buch, buch.” No, my samozřejmě řvali smíchy a Svobodu jsme nechali pěkně dlouho volat “Buch, buch, buch, otevřete,” které potom doprovodil ještě tím, že z toho vyvolá patřičné důsledky.
Nakonec jsme Svobodu na svobodu samozřejmě pustili. Kapesníkem si otíral buď zlostí nebo strachy zpocené čelo, mlel něco o soudruhovi řediteli, kterému řekne, co jsme mu udělali a aby nás hned potrestal, tak začal vyvolávat.
To, že si chtěl zgustnout právě na největším esu třídy, oblíbenci holek Krauzovi, to neměl dělat, protože s Krauzem si málo který pedagog věděl rady. Dlouhý blonďák atletické postavy dovedl být drzý jako opice.
“Krauze, k tabuli!”
Ticho jako v hrobě.
“Tak Krauze, neslyšel jste? Povídám k tabuli!”
Krauz seděl v lavici u svého buzerantového kahanu, jak jsme tenkrát s oblibou nazývali Bunsenův kahan, aniž by hnul brvou.
Svoboda změnil barvu v tváři ze šedivé na rudou a zvýšeným hlasem prozrazujícím zoufalství znova vyzval Krauzeho k tabuli, tentokráte z výhrůžkou, že jeho chování oznámí řediteli a pozve si rodiče do školy.
Konečně se Krauze líně v lavici postavil, podíval se Svobodovi přímo do tváře a pevným hlasem přidrzle prohlásil: “Myslel jste von Krauze, protože tady žádnej Krauze není. Jsem prosím Helmut von Krauze.” Kamarád dal důraz na von.
Pedagog nevěděl jak zareagovat. Polknul naprázdno a musel si vyslechnout od von Krauze další vysvětlení.
“Pane učiteli, uvědomte si prosím, že moje rodiče na žádnou schůzku zavolat nemůžete, protože můj otec Karl von Krauze jako plukovník Wermachtu divize padnul na frontě v Rusku a maminka neumí česky.”
Třídou to zašumělo. Náš oblíbený kámoš Krauze potlačil slzy a tiše usednul do lavice. Napjatou situaci naštěstí přerušil zvonek a konec hodiny.
My samozřejmě o Helmutově rodině nic nevěděli. Ale nekecal, protože krátce po této příhodě nás pár kamarádů pozval domů. Tam na sekretáři byla zarámovaná fotka otce v plné uniformě plukovníka Wermachtu s černou páskou přes roh a pod ní čerstvá kytička. Helmut byl očividně na svého tátu hrdý.
Netrvalo dlouho a Helmuta z gymplu vyrazili. Docela jistě za jeho původ. Helmut při první příležitosti zdrhnul do Západního Německa.
Jestli ještě žije nikdo neví. Zrovna tak nevíme, zdali ještě šlape trávu neoblíbený kantor, soudruh Svoboda. Asi ne. Nedivil bych se, kdyby ho utrápili studenti, kteří nesnáší blbé kantory…
Ivan Kolařík
* * *
Zdroj ilustrací: https://www.meisterdrucke.cz https://pixabay.com/cs/ https://cs.wikipedia.org/