Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Moje úspěšné lyžování

Moji rodiče nepatřili mezi sportovně založené a proto bylo překvapením, když mladší brácha dostal k Vánocům lyže. Když nám ve škole po svátcích oznámily, že bude v pondělí výlet na lyžích  pochopitelně, že jsem se přihlásila. Přece to není nic složitého, šoupat nohami. Nějak jsem přeslechla, že se jedná o závody na lyžích ale i tak jsem se pustila do závodění. Byla to jízda s problémy, hlavně z důvodu mého vybavení. Staré boty o dvě čísla větší mi půjčil soused, tepláky co jsem nosila na lítačku mi neustále padaly, zato bunda při každém pohybu mi vylézala nahoru. Čepice byla bráchova a pro změnu mi zase padala do očí.  Prostě bylo to vybavení odpovídající 50 letům minulého století u náhodného „sportovce“. Když se pak objevily výsledky na nástěnce, měla jsem radost, že můj bratranec skončil poslední, kdežto za mnou ještě jedna holka byla. Vyprovokoval mne k dalšímu lyžování, když jsem tak dobrá. To už jsem měla vybavení lepší. Od sousedky starý „vaťák“ byl sice větší, ale za to se dost oblečení pod něj vešlo. Z jedněch tepláků jsem si udělala šponovky, čímž se mi trochu zmenšily boty a nemusela jsem je vycpávat tolik novinami. Na hlavě vypůjčenou beranici také trochu větší, ale noviny to opět zachránily. Moje oblečení tedy bylo super, protože bylo zaměřeno hlavně na to, aby mi nebyla na horách zima. Což jsem ocenila, když jsem lyžemi na zádech lezla do kopce (stromečkem mi to nešlo) a byla jsem úplně mokrá. Problém mi dělaly lyže, protože bratranec mi poradil, abych si je namazala sádlem, že z kopce lépe pojedou.

Ve své důkladnosti jsem namazala ty lyže celé, včetně vázání. Upachtěná a promaštěná jsem konečně stála na tom vršku, pode mnou byla krásná trať dolů. Bylo to moje vítězství a přímo hrdinský čin. Všimla jsem si, že dospělí při jízdě dolů dělají obloučky a tak jsem to napodobila. Ten první se mi povedl a dál už moc nevím, protože jsem se řítila dolů šupem. To už jsem na lyžích nestála, ale zaujala takový nočníkový podřep, zavřela oči, řítila se dolů a zastavila až v kůlně. Teprve dole jsem zjistila, že se mi povedlo přejet malý opuštěný polorozbořený skokanský můstek, než jsem skončila v té polorozbořené kůlně. K údivu dospělých, kteří se po mém výkonu seběhli a když zjistili, že jsem to přežila, tak jsem to od nich pěkně schytala. Lyže to odnesly víc než-li já, ale brácha s pohledem na můj odřený ciferník a další odřeniny prohlásil, že o lyžování nemá zájem.
 
 
Až po letech už ve svém vybavení jsem jela s rodinou do Tater. Dcera byla malá a tak jsme šly na cvičnou louku. Ona se batolila dole a já sjížděla menší kopeček. Jenže při poslední jízdě přede mnou dvě slečny upadly a při vyhýbání jsem narazila na vydřený kus sjezdovky. Lyže se zastavily a místo abych upadla na zadek, moji běžnou brzdu, jsem se ve vzduchu otočila a přetočila s dopadem na ruku. Byla to památka na malý parašutistický výcvik, který jsme absolvovali při sportovní gymnastice, protože překulením se chránila páteř, což přítomný instruktor nechtěl pochopit, protože v životě nic takového neviděl. Byla z toho zlomená klíční kost, jak řekl pan doktor a se svou libozvučnou slovenštinou mi pomáhal při svlékání. Sádru jsem pro ostudu odmítla a celý pobyt nosila ruku v závěsu a trvalo dlouho, než jsem se z toho doléčila.
 
Od té doby jsem už jezdila jen na běžkách a bez pohromy.
 
Jaroslava Krejčová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 07.10.2022  22:53
 Datum
Jméno
Téma
 07.10.  22:53 Vesuviana
 07.10.  19:58 von