Tak jsem konečně sama. No jo, co ale budu dělat? Půjdu do divadla. Ale holka, ty máš nápady, vždyť jsou prázdniny. Tak půjdu do kina. Ale to přece není nic neobvyklého, tam chodím, i když je mám všechny doma. Tak zavolám Stáně a půjdeme si někam sednout. To víš, ta je určitě zvědavá, začátkem týdne sedět někde do půlnoci, když ji ráno čeká šichta.
No, já ale musím něco podniknout, když jsem konečně sama! „Tak se poraď se mnou,“ pravilo mi moje Já. „Já vím, ty chceš něco lepšího. Ty chceš, abych se šla podívat do pražských zahrad.“ „No tak vidíš, konečně si rozumíme!“
Sedla jsem si na dvanáctku a vyrazila jsem. Na Klárově jsem vystoupila a šla jsem do Valdštejnské zahrady. Musím se přiznat, že jsem tam byla poprvé. A tak jsem začala splácet svůj malý dluh Praze. Valdštejnská zahrada se mi líbila svojí upraveností. Chystal se večerní koncert. Na chvilku jsem se posadila a poslouchala zkoušející. Bylo to dojemné, jak měkce se dokázal spojit zvuk klavíru se šumem města, přicházejícím z pozadí zahrady.
Ale to tu již bylo moje Já a pravilo: „Jen se mi tady nerozplyň a koukej splácet!“
Prošla jsem na Valdštejnské náměstí a hledala jsem vchod do Ledeburské zahrady. Jak se, tak rozhlížím, vidím, že je nás víc. Dvě starší paní taky hledaly. Ta mladší povídala: „Stavuji se tu vždy, když jsem v Praze, ale nikdy to nemohu najít.“ A tak jsme hledaly společně. Jejich tempo mi vyhovovalo, protože mě moje Já zaskočilo. Neměla jsem vhodné boty. Mladší paní byla Brňačka, se přeci jen upamatovala, a tak jsme šťastně našly vchod do zahrady, a dokonce jsme úspěšně absolvovaly výstup. Bylo mi do pláče, když jsem poslouchala, jak to tady vypadalo v tom a tom roce, jaká je to nezodpovědnost nechat zahradu takhle zpustnout.
Ale, když je člověk nahoře, tak na chvilku zapomene na všechno to dole a stane se básníkem. Jak jsem se dívala kolem, tak jsem viděla, že všichni mají podobný výraz. Uvolněné obličeje lidí, shlížející s úctou na tu krásu, které se nic na světě nevyrovná.
Ale to tu bylo zase to moje Já a pravilo: „Ty jsi dneska nějak na měkko, koukej splácet!“
Protože jsem byla s paníma stejného ražení, raději jsme lezly nahoru než dolů, tak jsme se začaly shánět po možnosti proniknout do zahrady pod Hradem. Posadila jsem paní na kamennou lavičku a šla hledat cestu.
Branka vpravo byla zavřená uprostřed sezóny na zámek. Šla jsem tedy vlevo. Hledám, ale stačila jsem pouze uvidět staršího pána, který seděl na zídce a si kreslil. Omlouvám se a táži se ho, zdali by mi neporadil, jak se dostat výše. Dověděla jsem se, že branky se otevírají pouze v neděli. Pán se mě ptal, odkud sem. Již jsem mu chtěla říci, že z Brna, ale moje Já mi řeklo: „Jen se nestyď.“ A tak jsem mu řekla pravdu. „Víte, pane, jsem Pražačka, neměla jsem nikdy čas se podívat do pražských zahrad. Je to můj dluh Praze, a tak když jsem zůstala sama bez dětí, tak ho chci splatit.“ Pán se na mě tak hezky podíval a řekl: „To je opravdu moc hezké, to jste na tom ještě dobře, když dovedete splácet takové dluhy.“ Moje Já bylo velmi polichoceno, protože to byla jeho zásluha, a tak pánovi oplatilo: „Víte, pane, náš děda také maluje. Já si velmi vážím lidí, kteří umí malovat. Malujete olejem?“ „Ano, dělám si zde pár skic. A váš děda?“ „Ten se dal na olej, ale dříve dělal akvarelem.“ „Víte, on akvarel je mnohem těžší. Je jednoznačný. Na oleji se dá mnohé měnit.“ „Prosím vás, pane, co je to za slunečníky tady vedle?“ „To jste pěkná Pražačka, to je Zlatá studna, vinárna s krásnou vyhlídkou“. Pán se podíval na hodinky. „Vidíte, takhle dopadnu vždy, když sem vylezu. Již jsem měl být hodinu někde jinde.“ A tak jsme se rozloučili. Já jsem se vrátila ke svým paním. „Milé dámy, nezbývá nám nic jiného nežli sestup. Mám v úmyslu navštívit vinárnu, která je nyní na naší úrovni, ale kterou musíme zdolat zespodu. Jste ochotné mě následovat?“ Ale starší paní toho měla již dost, a tak jsme se rozloučily.
Šla jsem dolů vedlejší zahradou a mé srdce opravdu plakalo nad jejím stavem. Po dvou dotazech jsem se vyšplhala do Zlaté studně. Bylo tu plno, hučelo to tu ve všech jazycích. U jednoho stolečku bylo místo volné, atak jsem si přisedla. Seděly tam dvě paní středního věku, které se zde pravděpodobně scházely tradičně. Připadala jsem si jako borovice mezi rododendrony, tak byly nazdobené. Moje Já si však duplo a pravilo: „Jen žádné mindráky, ty splácíš, tak splácej. Dej si dvě deci, však si je zasloužíš a dívej se na Prahu, proto jsi tady. Ony jsou z tebe vykulené víc. Ani jedna by sem nešla sama.“
A tak jsem popíjela a koukala a musím se přiznat, že i poslouchala, přestože jsem opravdu nechtěla. Dámy měly opravdu tak květnaté problémy, jak květnatě vypadaly a moje Já se muselo smát. Bylo v dobrém rozmaru, a proto mi povolilo ještě dvě deci. Ale potom jsem mu domluvila a raději jsem zaplatila. Přeci ta cesta dolů a ty boty.
Cestu dolů jsem absolvovala bez pádu. Prošla jsem do Nerudovky, hospoda U kocoura na mě smutně mňoukala, ale moje Já bylo posedlé a hnalo mě dál. Výstup Nerudovkou jsem mu však odmítla, ty boty.
Přišla jsem na Karlův most, ale ten již znám. Ne, že bych znala všechny sochy, ale vím, jak na mě každý krok tohoto mostu působí. Mám tam jedno místo, kde člověk pošle pryč i to svoje Já. Potom se musí pomalu sebrat a jít dál. Ale to tu bylo moje Já a pravilo: „Ty si mě pošleš klidně pryč, děláš si se mnou, co chceš! Já si myslím, že je toho pro dnešek již dost. Můžeš mě pozvat ještě na večeři a potom hajdy domů. Víš co? Půjdeme do Violy, je tam vedle Italská restaurace a tam se navečeříme.“
Unaveně, ale spokojeně jsme pochodovali na Národní třídu. Jídelna byla zavřená, Viola taky – prázdniny.
A tak mi moje Já přikázalo: „Holka, jedeme domů!“ Klášterní vinárna mi zamávala a já poslušně nasedla do tramvaje.