Jak jsem se stal slavným v obchoďáku
K oslavě mých kulatých narozenin se sešla rodina, sjeli přátelé a známí. Bylo příjemné odpoledne, pofukoval vlahý větřík, pod rozložitou korunou starého ořešáku se hezky sedělo. Mladí grilovali, děti si hrály na písku a nás několik seniorů sedělo kolem stolu, pili jsme víno a klábosili.
Protože mi před dvěma týdny vyšla kniha, stočil se rozhovor i k ní a k mé tvorbě.
„Kolik už jsi vlastně vydal knížek?“ zeptal se jeden z méně zasvěcených.
Po informaci, že jich bude bezmála už pět desítek, pravil s notnou dávkou obdivu: „To jsi už slavnej spisovatel!“
Vnučka Julie, která se v tu chvíli ke mně přišourala a sedla si mi na koleno, se zájmem poslouchala, co si dospělí povídají.
„Světská sláva, polní tráva...“ pravil jsem. „Slavnej budu až po smrti!“
Asi po měsíci na mne přišla řada, abych pohlídal Julinku, neboť rodiče museli služebně vycestovat za hranice. Přivezli ji, postavili za dveře kufr, zamávali a byli fuč. Od té chvíle jsem byl dědeček na plný úvazek.
Když jsem děvenku po obědě ukládal ke spánku, zjistil jsem, že mezi nesmyslným množstvím sukýnek a triček v kufru chybí pyžamko. Vyspinkala se v tričku s obrázkem nějaké vesmírné příšerky – jak mohou rodiče malé holčičce oblékat takovou obludnost – a odpoledne jsme se vydali do obchoďáku nějaké pyžamko pořídit.
Vybrala si červené, jak říkala „karkulčí“, s bílýma kytičkama.
„To ti tatínek koupil krásné pyžamko!“ vtírala se obstarožní prodavačka.
Jenže vnučka se nedala: „To přeci není tatínek! To je můj dědeček, slavný spisovatel po smrti!“