Na pořad chválení se dostává velmi zajímavý objekt, nebo – chcete-li disciplína. Etiketa je zajímavá a chvályhodná hned z několika důvodů. Jestliže jsou lidé, kteří si pletou dojmy s pojmy a některým je dokonce jedno, zda se jedná o hodinky nebo holinky, neboť obojí se natahuje, pak zcela jistě je nejvíce těch, kteří zaměňují etiketu za etiku. A to by se mělo napravit!
Obě tato slova mají až příliš mnoho společných písmen, aby to byla náhoda, takže je jasné, že spolu nějak souviset musejí. A navíc – každý tak nějak cítí, že zde je jakási přímá souvislost s mravy i s morálkou. Tedy přesněji, etika je téměř synonymum pro morálku, zatímco etiketa je součásti společenských mravů.
Při sondování výrazu etiketa narazíme ještě na další velmi zajímavý problém. To slovo původně znamenalo lístek nebo štítek s nějakou důležitou informací. Tedy na příklad štítek na lahvičce s lékem a v sympatičtějším případě pak jako viněta či „piveta“. U francouzského královského dvora se tak ale také říkalo lístečkům se jmény, které přidělovaly hostům místo u stolu. A – heureka – blížíme se etiketě v dnešním slova smyslu.
Etiketa tedy dnes značí souhrn pravidel zdvořilosti a dobrého společenského chování jako takového. Přitom je jasné, že etiketa se měnila s dobou a byla a je odlišná v každé společnosti a v každém prostředí. Její pravidla byla původně nepsaná a u nás nejprve počátkem 1. Světové války Guth-Jarkovský a sto let po něm i Ladislav Špaček vrhli tato pravidla na papír. Který je který, to na obrázcích jistě poznáte.
Tolik tedy o etiketě obecně a nyní mé velmi osobní chválení. Je sympatické, že zdvořilostní pravidla se vlastně učíme za pochodu už od předškolního věku a více méně bezbolestně. Velmi brzy se dozvíme, že máme slušně zdravit známé kolemjdoucí a nemáme na ně vyplazovat jazyk, že se máme vyvarovat neslušných výrazů, což nám asi dělalo největší potíže, že nemáme plivat na zem ani nikam jinam, a že nemáme při jídle mlaskat, i když nám chutná. Přitom bývaly doby, kdy se spokojenost s konzumovaným jídlem dávala najevo hlasitým říhnutím a bez něj byste hostitele urazili! Mimochodem, chovat se správně u stolu při jídle patří mezi nejnáročnější úkony. Kterou rukou držíme vidličku a kterou nůž, je velmi důležité, i když levákům se to asi příliš nelíbí. A to, že se nůž nemá vůbec dostat do úst, je snad nejdůležitější, protože nedodržení tohoto pravidla prý bývá někdy i důvodem k rozvodu! To jsem ale už pokročil z dětství do dospělosti.
Zajímavé jsou různé nepsané zákony v některých prostředích. Na příklad je nepřípustné v průběhu fotbalového zápasu střílet na rozhodčího, i když s tím mívají v Jižní Americe občas problémy. V době, kdy jsem lyžoval, protože jsem si ještě snadno zapnul přeskáče a připnul „prkýnka“, bývalo na sjezdovce největším nepsaným faux pas nikoliv píchnout kohokoliv tyčkou, ale přejet někomu patky lyží. Dále je jasné, že karty se mají hrát v hospodě a ne v kostele, i když najdeme výjimky, jako je na příklad skvělý recitativ Mirka Černého Balíček karet. A když jsme u muziky – není slušné cucat citron před trumpeťákem, zejména když hraje sólo. A to by snad pro ilustraci stačilo.
Na etiketě se mi nejvíc líbí, že je vlastně velmi tolerantní, což mi vyhovuje velice, neboť na příklad velmi nerad nosím kravatu. Porušení jejích pravidel je sice společensky nežádoucí, ale netrestá se, a někdy se vlastně ani neodsuzuje. Vždyť ten, kdo porušuje etiketu, je sice nevychovaný, ale klidně může mít doslova zlaté srdce. Snad každý zná nějaký příklad ve svém okolí. A naopak, ten kdo etiketu striktně dodržuje, klidně může být pořádný gauner. Proslýchá se, že nejprohnanější Ribbentropovi diplomati Třetí říše po roce 1933 – neblahé paměti - na společenských večírcích když měli větry, chodili bzdít na WC do kabiny, kde nejdříve spláchli a ulevili si až v nastalém rachotu!
Tak – to jsem tedy zase nakonec dal té chvályhodné etiketě pořádně na frak! Snad mne za to nikdo nebude kamenovat, protože to se přece už dávno nedělá! Alespoň ve slušných společnostech!