Je to smutné, ale jen pro nás, co tady zůstáváme. Pro ně je to naopak určitě hezký zážitek. Pochopila jsem to nejen z vyprávění lidí, kteří prožili tzv. blízkost smrti, ale hlavně, když mi umřela moje milovaná babička ve věku 91 let. Přišla jsem za ní ráno, a viděla na její tváři ten nejšťastnější úsměv, jaký si lze představit. Hodně se bude psát o smrti význačného muzikanta a skladatele Ládi Štaidla. Já bych se však chtěla zmínit o úžasné zpěvačce, která není moc známá a která též v těchto dnech zemřela. 26. ledna měla 66té narozeniny. Byla dlouho nemocná, bylo to pro ni jistě osvobození.
Mirka Křivánková byla jednou z význačných postav mé knížky Jazzmanky o našich jazzových zpěvačkách. Knížka nikdy nevyšla, protože na Pantonu, který ji měl vydat, seděla na prameni žába, spíše žabák, který si to nepřál. Když jsem se ho tehdy ptala proč, odpověděl jasně: Protože to JÁ nechci. Ale k Mirce. Zaujala posluchače nejprve v Brně, kde byla doma, ale v Praze pak hlavně na VOKALÍZE. To byla soutěžní přehlídka jazzových zpěváčků a zpěváků, kterou vymyslela a zorganizovala s energií jí vlastní naše přední jazzová vokalistka Jana Koubková.
Z první Vokalízy a z Mirky jsem tehdy byla úplně fascinována. O víkendu jsem jela s přáteli na chalupu, kde jsme byli zvyklí hrát a zpívat hlavně trampské písničky.
A protože přátelé byli zvyklí na všelijaké mé nápady, ten víkend panoval u ohníčku free jazz.
Mirka byla vítězkou hned tří Vokalíz. Se svými čtyřmi oktávami to bylo jasné. Posléze Mirka zpívala s různými kapelami či sólisty. Nedávno jsem v rádiu poslouchala její pořad s multinstrumentalistou Zdeňkem Dvořákem-Sarkou. Mirka byla úžasná. Přeju jí nebe plné muziky.