Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Výborný není jednička

Když náš pětiletý vnuk Honzík absolvoval poslední hodiny prvního pololetí výuky na hudební škole. Došlo na hodnocení. Vysvědčení tak malým špuntům ještě nedávali. Paní učitelka mu napsala prospěch do žákovské knížky tiskacími písmeny, aby si to mohl sám přečíst. Tož, co ti mám napsat. Máš tady samé jedničky, tak to ti musím napsat jedničku a napsala tiskacími písmeny: klavír – výborný.
 

Honzík si to pomalu přeslabikoval a mlčel. Cestou domů zklamaně prohlásil: „Vidíš, babičko, paní učitelka mi slíbila jedničku, ale napsala mi výborný!“

V tom okamžiku se mi vybavila vzpomínka na Honzíkovu maminku. Už nevím, zda byla v první či druhé třídě, kdy po příchodu ze školy mi s hrůzou v očích sdělovala: „maminko, náš ředitel má v ředitelně ředitelské důtky!“ Když jsem se na ni nevěřícně podívala, pokračovala: „Opravdu, maminko, Michalovi a Tomášovi – to byli její dost rozverní spolužáci –dvojčata – říkala paní učitelka, že „dostanou ředitelské důtky!“

Honzík nám už povyrostl tak, že se při pohledu na něj je třeba zaklánět. Sem tam se někde zaběhne, a když jsem mu povídala, že musí vždy sdělit rodičům, kam jde, odpověděl: „Babičko, oni se mi také nesvěřují.“

Tak bylo třeba vysvětlovat stejně jako kdysi jeho mamince a jemu v pěti a tak pořád… Dnes už je z něho oceněný a uznávaný sbormistr, profesor na gymnáziu, kde ho mají studenti rádi. Plat má tak úměrný poměrům dnešním, že se musel vystěhovat do jiného bytu: na ten, v němž jsme my bydleli třicet a jeho rodiče také dlouhou řádku let, mu chybělo. Zato miluje hudbu a španělštinu. 

Vzpomínkový článek na Hanku.

 
Hana Juračáková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 01.07.2020  08:27
 Datum
Jméno
Téma
 01.07.  08:27 Von