„Holčička Jana“ Je smutné dostávat zprávy o tom, že odcházejí herci, které jsme celá léta obdivovali a kteří nám přinášeli svým uměním radost a potěšení.
Zprávu, o tom že nás opustila Jana Štěpánková nám k nám do Austrálie poslal blízký přítel, který žije v Kolíně nad Rýnem, Václav Židek.
Protože nevěřím na náhody, vyvolalo to ve mně vzpomínku na článek, který jsem napsala v roce 2006.
Nyní si dovoluji poslat ten článek do magazínu SeniorTip.
* * *
Moje „story“ začala už dávno, pravděpodobně ne příliš dlouho po tom, co jsem se v červnu 1938 narodila. Moje vzpomínky jsou ale přece jen o trochu mladší, tedy z doby, kterou si již pamatuji, nebo lépe řečeno, kdy si pamatuji, co mi vyprávěla moje maminka. Vracela se k tomu poměrně často; prý potom kdy jsem se narodila, poslouchávala z rádia písničku s názvem „Holčička Jana“, jejíž melodii ani slova si již přesně nepamatovala, jen útržky textu, hlavně poslední verš – „holčičku se smutným jménem Jana, život pryč odnesl na křídlech“. Plakávala prý když tu písničku poslouchávala, ale potom se spíš jen tak smutně usmívala, vždycky když mi to vyprávěla.
Po příchodu „bratrských armád“ jsme s manželem a malým synkem opustili republiku a trvalo několik let, než moje maminka měla dovoleno nás navštívit. Samozřejmě, že vzpomínala na slova té písničky.
To ale vůbec ještě není konec té historie.
V roce 2001 jedna paní z Uherského Hradiště našla internetovou adresu časopisu Spectrum, ze které zjistila, že jsme s manželem činní v krajanské obci v Sydney (vydávali jsme tento časopis pro společnost Czech-Australian Artspectrum, která sdružovala umělce českého původu) a napsala mi dopis. Zajímal ji život našinců v Austrálii. Ta paní se jmenuje Jana a má příjmení začínající také písmenem „R“, Rybová, je jen o rok mladší než já, máme velmi podobné zájmy a tak začala mezi námi velmi pěkná korespondence. V roce 2004, při naší návštěvě domova, jsme se konečně setkaly. Nikdy jsem jí nenapsala, že miluji šeřík, a že zásadně nosím vše jen v šeříkových barvách, ale když jsme se potkaly na rohu ulice kde bydlí, přivítala mne kyticí šeříku.
Když přišla v roce myslím 2002 doba svátku Jany, ptala se mě moje moravská Jana, jak se jmeniny slaví v Austrálii. Musela jsem ji zklamat. Australané slaví náramně rádi vše co se slavit dá, ale jmeniny neznají. A když jsme již byly u toho jména, vypsala jsem jí mojí „story“ s písničkou. Prostě ji nemohu zapomenout, to bych musela zapomenout na maminku.
Rok nato jsem slavila šedesáté páté narozeniny a od Jany z Moravy přišel dopis s gratulací a tím nejkrásnějším dárkem. Napsala totiž do časopisu Vlasta prosbu o písničku „Holčička Jana“ a dostala na sedmdesát odpovědí. Dostala také několikeré noty se slovy, nebo jen slova i jen vzpomínky na tuto písničku, ale i kopii sešitku, vydaného nakladatelstvím Melantrich – třetí vydání.
V dopise mi Jana psala: „Některé dopisy obsahovaly celý text, jiné pouze úryvky, ale hlavně ten, který si pamatuješ i Ty. Také jsem podle ohlasu čtenářek zjistila, že se opravdu musela zpívat hlavně v Čechách, protože z Moravy jsem dostala pouze dva dopisy, a že je na Moravě téměř každý zpěvák, tak to je co říct. Přečetla jsem různé vzpomínky na tu písničku, zpívala se u táboráku, jako ukolébavka, provázela první lásky. Ale zpívala se i v koncentráku, o tom mně napsaly tři čtenářky, zpívala se v Londýně, USA a od třech dalších čtenářek jsem se dozvěděla, že Milada Horáková, která měla dceru Janu, si nechávala tuto písničku zpívat od spoluvězeňkyně.“
V dalším dopise pak přišlo ještě jedno překvapení. Že v roce 1937 skladatel K. M. Walló napsal tuto písničku jako ukolébavku pro jednu z našich nejznámějších hereček, Janu Štěpánkovou.
A Jana R. píše: "Myslím, že to je zajímavá a moc pěkná tečka za těmi všemi dopisy, které jsem dostala.Ta paní, co mně to napsala mě potěšila a tak jsem jí odpověděla, že stejnou radost budeš mít určitě i Ty.“
Jméno Jana prý ztrácí popularitu, ale domnívám se, že ty Jany, které stále žijí by mohla celá tato historie jedné písničky potěšit. Je to myslím dnes písnička již polozapomenutá, mladší generace ji s největší pravděpodobností vůbec nezná.
Kupodivu se jméno Jana začíná objevovat i v Austrálii. Nemyslím všechny ty Jany, které se sem dostaly po roce 1948 a po roce 1968 i později, ale třeba nedávno jedna přítelkyně v Queenslandu, také Jana, byla za kmotru holčičce jejíž maminka je Češka, ale tatínek Australan. Písničku jsem jí samozřejmě poslala jako dárek, vždyť je to holčička Jana.
Zpočátku každý to jednoduché jméno zde v Austrálii komolil, volali na mě Džána, Džoun, nebo alespoň dlouze Jána. Potom se v televizi objevila Jana Wentová, dnes již velmi známá a oblíbená hlasatelka a komentátorka. A Australané se začali učit. Navíc nyní toto jméno nosí také nadějná australská atletka Jana Pittmanová.
Zpět k mé „story“. Byla bych bývala moc ráda při poslední návštěvě domova vyhledala paní Janu Štěpánkovou, ale trochu jsem se obávala, abych ji třeba neobtěžovala, zkrátka, neměla jsem odvahu zazvonit u dveří tak známé a populární herečky.
A potom se objevil ten potřebný rytíř, i když nebyl právě na bílém koni.
Náš přítel Václav Židek, který žije již dlouhá léta v Kolíně na Rýnem, nemohl už déle číst moje naříkavé e-maily, co jsem měla udělat a neudělala a při jedné návštěvě Prahy paní Štěpánkovou zavolal a dokonce se spolu sešli. Bylo to prý velmi milé a vstřícné setkání a Václav dal paní Štěpánkové můj dopis s celou tou historií její písničky. Ovšem, že o ní věděla, vždyť je to její písnička!
Poslali mi z tohoto setkání pěknou kartičku s obrázkem Hradčan.
Uvnitř bylo napsáno : Milí drazí přátelé, zasílám vám mnoho pozdravů z Matičky Prahy a zprávu, že jsem Jani Tvůj dopis v pořádku paní Janě Štěpánkové předal. Zdraví co nejsrdečněji váš Václav.
A paní Jana Štěpánková připsala :
Ano, předal a měla jsem z něj velikou radost. Moc Vám děkuji a přeji všechno dobré, Jana Štěpánková.
Václave, děkuji touto cestou ještě jednou a doufám, že radost bude po přečtení tohoto článku mít více Jan, a že si třeba tu písničku budou moci zahrát a zazpívat.
Také děkuji mojí přítelkyni z Moravy, Janě Rybové, protože bez ní, by tahle velmi pěkná písnička byla již zapomenuta.
* * *
Holčička Jana
Slova K. M. Wallo, Hudba Jiří Srnka
Celé noci po mém boku dýchá,
spokojeně tichým dechem svým,
potmě život nijak nepospíchá,
potmě plyne spánkem bezpečným.
je to krásné vědět, že je se mnou
všechno to, co nejdražší mi je,
noc nás hladí vlahou rukou jemnou,
miluji vás tiché stíny mé.
Má malá dcera dříme v mých snech,
mám tolik ráda ten tichý dech,
když člověk rád má vždy se bojí,
mám tolik ráda malou moji…
jednoho dne přece velká bude,
moje dcera, malé dítě mé,
cizí muž ji pošle květy rudé,
řekne pojď a ona přikývne.
Potom v noci budu náhle sama,
neuslyším tichý známý dech,
holčičku se smutným jménem Jana,
život pryč odnesl na křídlech.