POČÁTKY FILMU Václav Wasserman Václav Wasserman si užil svého života mezi roky 1898 až 1967. Navštívil jsem ho v jeho finále s fotografem Bedřichem Kockem a jsem tomu rád. Rodokmen tohoto muže začíná na Zbraslavi v domě čp 1. Tady žily dlouhé generace Benešů, kteří se krom běžných živností zabývali také měřením vodní hladiny. Proto se ke jménu začalo přidávat přízvisko Vodička; Vodička bednář děda, Vodička knihař otec a Vodička Václav, syn. Ambice této nejmladší ratolesti mířily ovšem dál a on, chtěje vyhovět obyčejům kulturního světa té doby, začal používat raději německé transkripce Wasserman.
Václavova filmová kariera začala v biografu strýčka Koubka ve Francouzské ulici na Vinohradech. Z původního posluhy se tam stal poprvé filmovým tvůrcem. Šlo zprvu o tvorbu zvuku, ale i to byla kdysi filmová profese. Václav stál v manipulačním prostoru na druhé straně plátna, sledoval mihotání světla a stínu na druhé straně plátna a podle potřeby vyráběl vhodné zvuky (třeba rozbíjením starého porcelánu). Vedle něj seděl za plátnem strýc Koubek, který pro změnu doprovázel poetické scény hrou na citeru. Po skočeném promítání ještě Václav zametl sál a svázal špagátem židle všude tam, kde odcházející hosté porušili řady.
V roce 1911 se Václavův tatínek slitoval nad jeho ambicemi a koupil mu laternu magiku, jíž propůjčovala své světelné paprsky ještě petrolejová lampa. Tak si malý Wasserman zařídil svůj Bio Orion v jedné komoře bytu knihaře Vodičky. Nejobvyklejšími hosty byli páni spolužáci, dvě mladší sestry a pejsek. Druhý Wassermanův biograf se zrodil v bohémské partě v hostinci U Klusáčků, do níž patřil i Emil Artur Longen, představující ponejvíce Sherlocka Holmesa. Také sem patřil Jaroslav Hašek a František Kovařík se svým maňáskovým bramborovým divadlem; všechno bylo spíše parodií na biografy pionýrských let a odbývalo se jen v době Wassermanova volna – pracoval až do konce první světové války v puškařské firmě Ladislava Švestky.
Rozhodující bylo, když trojice Wasserman, Rovenský a Heller získala financiéra pro svůj film Komediantka; byl jím majitel prádelny Kahlenbacher. Film byl obchodním úspěchem, financiér se namlsal a v touze shrábnout všechny finance sám, pustil se nezkušeně do filmu Odplata a to byl propadák první třídy. Utopil v tom všechny své finance! Ostatně české filmy měly tenkrát vůbec malou šanci – jen málokterý se mohl rovnat masové produkci cizích atelierů, které tehdy vyráběly nesrovnatelně levněji než první pionýři českého filmu.
První velký úspěch scenaristy Wassermana byly Děti osudu, natočené roku 1921. Tenkrát se poprvé stalo, že diváci vzali při premiéře režiséra filmu – byl jím Josef Rovenský - na ramena a nosili ho sálem. Tento film dosáhl i zahraničního úspěchu. Wasserman také přinesl na plátno matku Kráčmerku a Kondelíkovské filmy, natočil Snědený krám Ignáce Hermanna. Podílel se i na díle o Kmochovi, které sehrálo svou obzvláštní roli na začátku druhé světové války. V první filmové verzi Nerudova Kam s ním, natáčel všechny exterierové scény přímo v prostředí Malé Strany. Kterýsi teoretik našich časů napsal, že Wasserman tak o půl století předešel italské neorealisty.
Z Wassermanova díla vyplývá, že má na kontě šest nebo sedm stovek scénářů, z nichž dobrá třetina, dvěstěpadesát filmů bylo skutečně natočeno. Nejhezčí léta svého života strávil v trojici s kameramanem Hellerem a s hercem, režisérem, spisovatelem, pianistou, farmaceutem a technikem Karlem Lamačem. Znal je tehdy celý svět a zvaly je četné zahraniční společnosti. Když na ně Wasserman vzpomínal v naší společnosti, bavili jsme se nad osobitým charakterem Otty Hellera, který bez luxmetru natočil skvělý shakespearovský film, Richarda III. A přece nikdy nepochopil, že země je kulatá!
Václav Wasserman vzpomínal i na Anny Ondrákovou či na Vlastu Buriana, s nímž natočil za jeden týden film Funebrák. Hlavou mu běžely myšlenky na filmové nebe, v němž skončila valná většina těch, s nimiž kdysi dávno spolupracoval… Vlastně ani Wasserman sám neměl do toho nebe daleko. Němci si jeho umělecké jméno vysvětlili nearijsky a tak jednoho dne napsal Hitlerův Völkischer Beobachter, že „svinský žid Wasserman je zase tady, v Německu.“ A v Praze mu na kavárenský stolek kdosi přilepil výstřižek listu Vlajka. „Komunista Wasserman opět sedá na své místo“, psalo se, „kdo to bude trpět dál.“
A brzy potom ho vyhodili i z Filmové ligy a ten velký filmař v předtuše toho, co může následovat, se začal toulat venkovem. Jako psanec byl chvíli v okolí Prahy, žil také v Orlických horách, v Kolíně, v Poděbradech … A tohle všechno, i bezesné noci, honičky kolem filmu, které nebraly konce a které Wassermanovi nedopřály chvilku odpočinku, pak důkladně otřásly srdcem toho výjimečného muže.
Už potom nevytvořil žádný další samostatný film. Kdoví proč? Nemocí to není, Wasserman si ji nepřipouští. Není to ani nedostatkem humoru – slavný scénárista našich veseloher jím ještě pořád září. Dost možná, že je to proto, že mu – jak říká – zavřeli kavárnu U Karla IV, ve které se valná část těch dvěstěpadesáti natočených scénářů, zrodila.
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Foto: VW Bedřich Kocek, ostatní foto internet