Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jednu kosí rodinku.
Prostě DéjàVu
Já vím, že to tady už před dvěma lety bylo – Pravdivé vyprávění o kosí rodince v truhlíku. Ale ono se to opakuje a ta kosice, která si v polovině března začala stavět ve stejném truhlíku jako před lety nové hnízdo, nevypadá jako stará zkušená máma, je štíhlejší a opatrnější.
Tehdy jsem kolem truhlíku mohla jít kdykoliv, věšet prádlo kosici sedící na pěti vajíčkách za zády, nebo když se otočila, hledící mi z „očí do očí“. Vůbec se nebála a ráda zďobla každou ponravu, kterou jsem jí položila před hnízdo, včetně vajíček natvrdo uvařených a nasekaných na drobné kousky.
Taky jsem tehdy nikdy neviděla, že by se v krmení a zahřívání mrňavého potomstva střídala s „otcem“ kosákem, jak jsem to vídala nyní.
Usoudila jsem tedy, že se asi bude jednat o některou kosí holku z bývalých kosátek, která si pamatuje, kde se vyklubala. No, nemusí to být jen můj předpoklad, protože kosů se na naší zahradě vyskytuje hojně. A to od jara do jara, v zimě jsou pak denními strávníky, kteří si to „svoje“ pečlivě a nesmlouvavě brání, rázně vyhánějí případné vetřelce a nocují na větvích, natahujících se přes bývalé kotce až na střechu domu.
Když jsem tedy sledovala kosici, která si pečlivě prohlížela a prolézala podzimní výzdobu truhlíku, prošlou zimou notně zdevastovanou, aby našla to nejideálnější místo, zaujalo mne to natolik, že jsem se z kuchyně skoro ani nehnula, jen aby mi nic neuniklo.
Jenže z kuchyně přes okno vidím truhlík jen z ánfasu, tak jsem využila chvíle, kdy kosice odletěla sbírat další materiál pro stavbu, a přistavila si před truhlík žebříček dvoják. Do hnízda jsem viděla nádherně a obdivovala zručnost, s jakou kosice proplétala silnější kostru tenoučkými kousky větviček a uschlé, poddajné trávy.
Žebřík a moje zvědavost málem způsobila zmar veškerého ptačího snažení. Na žebříku mne totiž zastihla kosice vracející se ze zahrady se zobáčkem plným jemných stébel. Nečekala mne, letěla přímo k hnízdu a moje přítomnost ji vyděsila natolik, že ostře zakřičela a frnkla pryč. Pohled na ni mne v prvním okamžiku rozesmál, no představte si ptáka s knírem! Vzápětí mi došlo, že by se, vylekaná, už nemusela vrátit. Takže žebřík zmizel za vrátky kotce a já v kuchyni za oknem a ještě za záclonou, která, pokud jsem chtěla sledovat dění na hnízdě, se nesměla vůbec pohnout. Kosi seděli vždy bokem a bděle pozorovali okno. Stačilo, aby se záclona jen trošinku zachvěla, a byli pryč. Proto taky nemám ani jeden záběr s kosem na hnízdě. Zkoušela jsem několikrát opatrně se přiblížit s foťáčkem, ale jakmile mne uviděli vykukovat za rohem, uletěli s rozhořčeným křikem.
Ve dnech stavění se kosice na hnízdě příliš nezdržovala, ani já jsem nemohla prostát celý den u okna, tak jsem se chodila dívat jen příležitostně. No, dívat! Abych se dověděla, co nového uvnitř hnízda, musela jsem především vystihnout chvilku, kdy kosice odletěla, a pak s nosem přitisknutým k truhlíku a rukama třímajícíma aparát co nejvýš nad hlavou, vlastně „naslepo“ jsem stiskla čudlík a pádila zase domů. Připadala jsem si jako“špion Šuškin“.
Nádherné bylo překvapení, když jsem prvního dubna v 10:30 našla v hnízdě tři vajíčka. Kochat jsem se mohla až doma, kdy jsem vytáhla obrázek z foťáčku na plochu a kdy kosí máma už zase seděla bez hnutí na hnízdě.
Trvalo pár dní, než jsem objevila první vyklubané holátko a s ním záhadu, kterou neumím rozluštit. Měla by tam přece být ještě dvě vajíčka! Představa, že dospělý kos může tak velké vajíčko vzít do zobáku a vyhodit ho z hnízda mi připadala dost absurdní, ale stejně nemožná mi přišla možnost, že to několikacentimetrové holé ptáčátko na něm leží???
A co pak, když dva dny poté už byla v hnízdě holátka dvě a třetí vajíčko, které se nikdy neproměnilo ve třetí ptáčátko, ačkoliv s nimi sdílelo hnízdo zahřívané střídajícími se rodiči a navíc svými sourozenci.
Je úžasné pozorovat, jak ptačí děti rychle rostou. Však se taky rodiče starají, div si křídla neumávají, ještě než dosednou s potravou na okraj hnízda, už se natahují dokořán otevřené zobáčky. Jsou to jen vteřinky oddechu pro rodiče, než vyčistí hnízdo a spolknou bílý „raneček“ s výkaly svých potomků a frnk pro další potravu. Pokud se stalo, že druhý rodič přiletěl dřív, než první stačil nakrmit a vyčistit hnízdo, trpělivě čekal na některé z blízkých větví. Jednou jedinkrát se mi podařilo ho zachytit v koruně habru. Pak jsem hned vyklidila pole, abych zbytečně nerušila.
Počasí bylo pravé aprílové. Když se teploty vyšplhaly ke dvacítce a někdy i výš, seděl vždy jeden z rodičů na kraji hnízda a svým tělem s roztaženými letkami chránil ptáčata před sluncem, které v této roční době dosáhlo svými paprsky až do poloviny hnízda. A když naopak se příval studené fronty postaral, aby teplota spadla téměř k nule a severovýchodní vítr řezal jako nabroušený nůž, střídali se rodiče na hnízdě a zahřívali ptáčata. Viděla jsem několikrát, že kos v době, kdy kosice trpělivě seděla na vajíčkách, jí nosil potravu. A šlo mi hlavou, jestli je dobře, že nám bylo dopřáno rozumu, a jestli by nám nestačily jen základní pudy, tak jak je mají kromě lidí všichni ostatní tvorové, se kterými sdílíme planetu.
Z holátek se den za dnem stávali pohlední opeřenci, rostli jako z vody a ani jsem se moc nedivila, když jsem viděla, jak si už zkoušejí letky a snaží se udržet na okraji hnízda. Odhadovala jsem, že tak za týden či dva budou schopní vyletět. Ale to jsem se pořádně spletla. V pondělí dvacátého dubna jsem je vlastně viděla naposledy společně v hnízdě. Chtěla jsem si vyfotit, jak si jedno z ptáčat procvičuje křidélka a přitom balancuje na kraji hnízda, ale jakmile jsem se přiblížila, kosátko se přikrčilo a jen koukalo.
Úterý jsem měla rušný den, plno práce doma a na zahradě, takže jsem se ke hnízdu dostala až v podvečer. Žádná hlavička nevykukovala přes okraj, ale upoutalo mne šustění v rohu zdi za krytým bazénkem s dešťovou vodou. Byla tam navátá hromádka suchého listí. Byla jsem jen krok od hnízda, tak jsem natáhla ruku a sáhla dovnitř. Žádná opeřená tělíčka, jen jedno vajíčko. Věděla jsem, že jedno ptáče bylo znatelně větší a určitě vyletělo první. To druhé nedokázalo přeletět dva metry krytého bazénku a dosednout na větev nad ním. První, co mne napadlo, že asi nepřežije, jestli ho objeví některá z koček, které všechny prostory kolem našeho domu považují za svůj rajon. Nechtěla jsem se k němu přiblížit, abych ptáče nezpanikařila, zvlášť když se ze stromu nad ním ozval křik kosice. Byla to chvilka, než se mi podařilo ten roh vyfotit. Už tam nic nebylo a křik kosice umlkl. Zvedla jsem hlavu a ve večerním šeru jsem viděla kosátko ve větvi nad sebou.
Příští den jsem se pustila do úklidu a chystání truhlíků pro novou sezónu muškátů a všechno jsem i s kosím hnízdem vysypala pod keře coby kompost. A tím se vyřešila i záhada se třetím vajíčkem. Bylo v tom hnízdě po celou dobu. Ač zahřívané, nic se z něho nevyklubalo. No, i takový je život.
Dnes jsem se šla podívat, jestli vajíčko v tom vyhozeném hnízdě ještě je. Není, jak můžete vidět na pravé fotografii. Třeba si na něm pochutnal ježek, říkal Toník.
Poznámka:
Autorka fotodokumantace se omlouvá za rozdílnou kvalitu snímků. Byly pořizovány v různou denní dobu a v různých podnebních podmínkách jednoduchou verzí digitálního fotoaparátu, kde k autorčině spokojenosti stačí jen umět přístroj zprovoznit a poté stisknout patřičný čudlík. Autorka je přesvědčena, že coby reportážní jsou ilustrace dostatečně jasné a spoléhá na vlídnost a pochopení čtenářů.
Text a ilustrace Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky