Počítač mi ničí život? Ne! Poprvé jsem se s tímto zázrakem setkala krátce po sametové revoluci v Rakousku u mé dcery. Když jsme ji tam mohli poprvé navštívit.
„To je naše první koupě, pyšnil se zeť.“
„A k čemu je to dobrý?“ divila jsem se.
Snažil se mi to vysvětlit, ale marně.
„Brzy bude počítač v každé domácnosti,“ dodal ještě.
„Pchá, tak tomu nevěřím.“
Léta plynula…
Dceru ve Vídni jsme navštívili mnohokrát, ale na počítače jsem měla stále stejný názor.
Stěhujeme se do Kanady, oznámili nám jednoho dne mladí. Z počátku jsem to nebrala nijak tragicky. Konec konců svět je otevřený, můžeme se tam za nimi kdykoliv podívat.
Ale přece jen, Toronto je kousek dál než Vídeň.
Pak onemocněl manžel. Čekala jsem že se uzdraví, a pak že poletíme. Ale bohužel, nemoc byla zákeřná, zemřel. Co teď? Co si počnu sama? Koupím si počítač, rozhodla jsem se.
Manžel druhé dcery, žijící kousek ode mne se toho nápadu hned ujal. Jednoho dne přišli dva pánové, přinesli spoustu krabic, vybalili s nich PC, a plno dalších věcí, tiskárnu, reproduktory, skener, vše zapojili, nainstalovali programy a odešli…
Zpočátku mi ta bedna dávala zabrat. Vždyť jsem ji neuměla ani zapnout...
Strávila jsem nad ní celé dny i noci. Dcera z Toronta musela mít pořádný účet za telefon v té době.
„Jen se toho neboj, mami, je to jenom bedna.“ Ale naučila jsem se, mejlovat, hrát hry, surfovat po internetu. S torontskou dcerou jsem v každodenním kontaktu na ICQ.
Do Kanady jsem se zaletěla už 2x podívat.
Počítač se mi stal dobrým společníkem, chodím na chat a mám tak mnoho přátel po celém světě. Necítím se sama.
Ale v jednom mě přece jen nebyl ku prospěchu.
Jeden známý, také vdovec, se mnou vždy když jsme se potkali, prohodil rád pár slov, vypadalo to, že bychom mohli být dobrými kamarády. Bohužel jen do doby, než uviděl můj počítač.
Cítil v něm konkurenci nebo mu připadalo, že v mém věku bych mohla mít jiné koníčky?
Třeba plést ponožky?
Nevím, ale život bez počítače už by se mi zdál šedivý…
Když jsme ji tam mohli poprvé navštívit.