Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

NA TEN DEN A NA TU CHVÍLI NELZE ZAPOMENOUT…


Autentické vzpomínky…


Mé dnešní vzpomínání odstartovala anketní otázka rozhlasové moderátorky Lenky: "Vzpomínáte si, co Vás napadlo, když jste se dozvěděla, že v Praze propukla Sametová revoluce? Jak a kde Vás zpráva dostihla??"


Co mě napadlo? Svoboda... Návrat domů!

 


Jak to začalo
Návštěva Járy Kohouta v Lucernu v říjnu 1984 odstartovala na řadu let české večery hudby a poezie v naší pronajaté kavárničce Roxy v srdci Lucernu. Zhruba jednou za měsíc jsem tu s manželem pořádala besedy a čtení z české literatury a poezie, přednášky a malé koncerty s klavírem a kytarou. Tak se u nás vystřídali mnozí umělci z exilu i z domova. Zpěvačka Miluška Šimková z daleké Austrálie, Ota Ulč z Ameriky, Jaroslav Hutka z Holandska, spisovatelé Vladimír Škutina a Jaroslav Vejvoda ze Švýcar, Jaroslava Tvrzníková a Martin Štěpánek ze Svobodné Evropy, umělec mnoha tváří Karel Trinkewitz a další. Později přijížděli i umělci z Čech. Miroslav Šimek, herec Jiří Kodet, hudebník a harmonikář Milan Bláha nebo písničkář Bohdan Mikolášek a Jaroslav Bednář...


Jedním z takových večerů byl i večer 18. listopadu1989
s výtvarníkem, básníkem a spisovatelem Karlem Trinkewitzem. Jeho haiku psané po vzoru japonských básníků se nikdy předtím nerecitovaly a byly jakousi„světovou premiérou“.


Atmosféra byla od počátku napjatá, něco viselo ve vzduchu... I sem už dolehly zprávy o masakru studentů v pražských ulicích minulého dne a každý si v duchu dával otázku: Jak to dopadne? Tou dobou se samozřejmě ještě nevědělo, zda a jak moc to bude sametové...


Večer byl v plném proudu, když do kavárny jako velká voda vtrhl rozrušený Vladimír Škutina. Zprávu o demonstracích se neodvážil oznámit veřejně, vždyť co kdyby to nebyla pravda? Nejdříve zatelefonoval Ivanovi Havlovi a teprve pak jsme informace s novými podrobnostmi předali publiku... Málokdo si asi dokáže představit, jaký ohlas a vlnu radosti i obav o domov a o naše doma zpráva vyvolala. Někteří plakali, další se objímali a podávali si ruce. Mnozí telefonovali do Prahy známým, nikomu se nechtělo jen tak odejít. Všichni jsme byli duší a srdcem doma na Národní třídě a Václavském náměstí. Nadšení se střídalo se strachem uvěřit.


Události nabraly rychlý spád
Teď hlavně neztrácet čas a rychle do Bernu vyřídit vízum! Povedlo se to po krátkém dohadování a výhrůžce, že si budeme stěžovat. Stěžovat - my exulanti! Arogantní vystupování úředníků na československém vyslanectví doznalo mírné změny a o málo znejistilo. Tak to tu ještě neměli!


Za pár dní to bylo tak daleko a jelo se! Domů... Po dlouhých jednadvaceti letech konečně do Čech a do rodné Prahy.


Nikdy na ten den nezapomenu!

Před Železnou rudou se zvedl těžký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký sněhový poprašek jen jiskřil. Vnímala jsem to osudově - jako příslib. Jako naději.


Odbavení v Rozvadově proběhlo jednoduše. Pamatuju si západní hranice z minulosti, mnohé se mi zadřelo pod kůži až příliš. Byli tohle skutečně titíž strážci hranic, co ještě včera...? Ne, nesmím si to připomínat, teď ne... Teď je a bude všechno jiné!


Hraniční pásmo. Lesy a hájky. Atmosféra domova. Patřila k ní i líbezná jména českých vesnic. Třeba Čachrov, Jesená... Slyšíte to?


Jinak se zdánlivě nic nezměnilo, předtím jsme byli za čarou a teď jsme před ní. Směrem na Klatovy se po obou stranách rozkládají lesy. Jen kousek odtud leží Chebsko, moje prázdniny a moje dětství. Na kraji lesíka se laňce paří z nozder. Zcela automaticky se mi vybavují verše ze školy a zvolání Praotce Čecha, když přehlédl krajinu z vrcholu Řípu. „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“…


Tíha na nás padá asi 20 km za hranicemi.
Opona není železná, ale podobně neprodyšná, těžká a hustá. Jako na vlakovém nádraží. Mám pocit, že nám hoří motor. Vzduch je tak těžký, že se dá téměř uchopit a krájet.


Jedeme venkovem... První boží muka. Holá, ani kytička. První kostelík se zcela opadanou a zničenou omítkou. Jediné vozidlo, které míjíme, je koňský povoz. Černočernou vrstvu špíny po obou stranách silnice mylně pokládám za spálenou zemi. A čím blíž k Plzni, tím hůř. Černé mraky, černá okna autobusů s úzkým průhledem pro řidiče. Máme za sebou přes sedm set kilometrů, ale jsme široko daleko nejčistším vozidlem.


V Plzni ještě straší pěticípé hvězdy. Přes Rokycany a Holoubkov jako by se právě přehnala válka. Fronty před obchody se zeleninou. Není poznat, co se prodává. Scvrklé karikatury mrkve a brambor pod vrstvou špíny pokládám za nepovedenou atrapu.


Pražská sídliště a první studenti s trikolorou... Srdce mi buší jako splašené.
Jen vzdáleně vnímám zápach z otevřených a přeplněných popelnic, a to je zima! A zase kouř. Valivý, dusivý. V Praze je vyhlášen l. stupeň pohotovosti. Prý nemáme pít mléko a vodu, že na to už nejsme zvyklí. A samozřejmě jíst maso... Mávneme rukou, vždyť jsme doma!


Konečně Praha!
Praha! Ta je krásná, snad krásnější než kdy dřív! Proudím. Splývám. Poslouchám melodii řeči. Lítám jako splašená tam a zpět, nahoru a dolů Václavským náměstím, neschopná se nabažit pražské mozaiky chodníků, tramvají, domů, ulic...


Večer v ND. Iva Janžurová, která pořad uvádí, je uzardělá a dojatá jako celé publikum. Výzva z prken ND, aby se vrátili domů odborníci a umělci, všichni, kteří před dvaceti lety museli odejít, působí dojemně a naléhavě. Já ano, já se vrátím! Že bych musela zanechat ve Švýcarsku naše dvě holky a vnuky, to si zatím neuvědomuju.


Vždycky jsme věděli, že se jednou vrátíme a od listopadových událostí jsem trhána na kusy stejně, jako tomu bylo v prvních dnech exilu. Kolik z nás najde skutečně odvahu nechat v cizině rodiny, děti a vnuky?


Program uzavírá a celou atmosféru umocňuje národní hymna. Ach, Čechy krásné, Čechy mé...


„Nikdy neskončí okouzlení. Praha nikdy nepřestane žít. V propasti zmizí pronásledovatelé a hrobaři. A já se tam vrátím!“ říká A. M. Rippelino v publikaci Magická Praha. Pamatuju se, že jsem v noci vstala a z přemíry duševního přetlaku napsala velice emotivní báseň...


„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím“.

 

Neděle 10. prosince


Přes noc napadl sníh. Praha dostala čerstvý bílý poprašek. Je krásná. Je bílá, neposkvrněná. Svobodná, zlatá a stověžatá. Gustáv Husák podal dlouho očekávanou demisi.


Odpoledne nedělní manifest na Václavském náměstí. Už od 13.h se trousí skupinky Pražanů z bočních ulic, další přijíždějí autobusy a metrem. Všichni jsou tiší. Je mráz, -10°. Svátečně ztichlému zástupu zpívá Marta Kubišová Modlitbu za Martu tak, jako tomu bylo toho osmašedesátého.


„Už jsme tady! Ať žije Havel!“ vítá dav svoje mluvčí na balkonu Melantrichu. Prsty zdvižené do vítězného „vé“ mi umrzají. Státní hymna... Modlím se za svobodu své země.


Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 23.11.2014  12:41
 Datum
Jméno
Téma
 23.11.  12:41 Blanka K.
 23.11.  06:28 Bobo :-)))
 22.11.  17:38 Tonda ........
 22.11.  16:50 JaniaS
 22.11.  13:23 ferbl
 22.11.  10:17 Von
 22.11.  09:09 Milan Dubský