Putování Novým Zélandem (18)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Pátek 29. ledna, 6:00 a.m.
Dnešní složitý program je následující. Projedeme se opatrně městem, doplníme PHM, odevzdáme auto v Evropa Tour a necháme se jimi zavézt do přístavního terminálu. Za slunce jasu si prohlédneme okolí přístavu a po přistání v Picton Ferry si opět půjčíme ve známém terminálu auto. Lucka nám tentokrát půjčila japonské auto Tojota Corolla, které bude v přistaveno k odběru 29. 1. v 16:00, ale opět ne na mé jméno! V terminálu nás tentokráte bude, podle Lucky, čekat zástupce půjčovny s mojí fotografií na prsou?!, nebo v ruce, nevím?! To jsem tedy zvědavý! Pro všechny případy víme, že náš voucher má č.1581272-1.
Ranní vstávání bylo těžké a výfuk zn. Abarth, který jsem v noci občas slyšel mne nakonec definitivně vyhnal ze spacáku v 6:15 a.m. Bylo to v okamžiku, kdy majitel výfuku odjížděl - asi do práce?! To i hlasitě oznamoval světu, volaje z auta na svoji dívku, která mu mávala kapesníčkem… Chuck o tom samozřejmě ničeho neví neboť opět hluboce spal…
Po dalším přebalení zavazadel, které je stále složitější (viz později) jedeme vrátit auto do půjčovny Evropa Tour. V půjčovně nás sice vítá tentýž pán, ale tentokráte je velmi zachmuřený. „Co se diviš, je sobota, on ma službu a to nasere, ni“?! Řekl mi Chuck, když jsem se podivil nad proměnou onoho, původně přičinlivého pracovníka. Proměny z laskavého a usměvavého pána do podoby zaměstnance pohřebního ústavu přímo v akci.
V přístavním terminálu potkáváme opět krajany (už je to na NZ po třetí!) a tito jsou navíc z Ostravy. Mají za sebou desetidenní pobyt na Severním ostrově a čeká na ně dvanáct dnů na Jižním ostrově. Jak jsme se dozvěděli, měli krásné počasí – nevím, nevím, vždyť jsme byli na stejných místech?!, čehož využili na letecké výlety Cessnou. Poletovali nad sopkami v Tongariro National Park, ale také si zaletěli na White Island! Podobnými výlety si chtějí zpestřit i poznání na jihu NZ.
Jedeme zpět na jižní ostrov
V poklidu, bez bouře a za slunce jasu jsme přepluli zpět na Jižní ostrov a já jsem napjatě očekával nosiče mé fotky v přístavním terminálu v Picton. Nebudu napínat, ale nikdo nás nečekal a bez aktivního Chucka bychom se auta nedočkali asi vůbec, případně bychom na parkovišti čekali dodnes! Nakonec Chuck postoupil dlouhé hledání půjčovny. V praxi to znamenalo, že navštívil postupně kanceláře všech půjčoven v terminálu! Naštěstí pro nás s dobrým koncem.
Jsou 3 p.m., řídím půjčené auto a oba nahlas přemýšlíme jak a kam zajet, abychom vhodně využili zbývající tři dny do odletu z Christchurch. Sedím za volantem, jedu přesně podle předpisů a začínám se podivovat nervozitě místních „řidičů - řitičů“.
Poznámka č.17
Základní podmínky pro mou jízdu na NZ jsou následující:
1. jedu předepsanou 80tkou,
2. v protisměru nejede nikdo,
3. vpravo je přerušovaná čára,
4. rovinky na naší silnici jsou dlouhé „bratru“ jeden kilometr.
Přesto řidič každého auta, které nás dojelo cítil následující potřeby:
1. nejdříve se mne snažil vyprovokovat ke zrychlení nepřetržitým blikáním světel,
2. když jsem nereagoval – tzn. nezrychlil jsem, přidal k výzvě i klakson a kombinoval ho se světelnou houkačkou,
3. protože jsem stále nezrychloval, tak mi pustil do zpětného zrcátka světla dálková,
4. na závěr celého představení se „místňák“ odhodlal k předjíždění a obyčejně na nejnevhodnějším místě!,
5. na úrovni řidiče zpomalil a dlouze si mně prohlížel! Ještěže „místňáci“ necítí jiné „potřeby“!
Nicméně jedeme stále po SH1 a hledáme, kde bychom zakempovali. Po návštěvě dvou kempů, které nás nijak neoslovily narážíme - už k večeru - na označení vedoucí k farmě - kempu Hawkswood. Byla to sice skoro desetikilometrová zajížďka, ale na jejím konci byl ten „nejkouzelnější“ kemp, na který jsme na našich cestách narazili! Zhovorčivá a přívětivá majitelka, ve věku cca 75 let, s pokusem vyrobit si na tváři cca 45 jar, nás dva ubytovala samotné v 6ti lůžkovém apartmánu. Vše bylo OK! Koupelna, kuchyň, ale především klidné prostředí bývalé farmy! Jedinými společníky v kempu byl mladý manželský pár z Němec, který na kolech, s přívěsným vozíkem pro asi roční dítě (on), zvolna putovali na YIs.
Sobota 29. ledna, 6:00 a.m. Z Hawkswood- Stagin Poste pojedeme do Gore Bay (GB) ... It is beautiful! You can´t miss it! Toho nám pravila se vztyčeným ukazovákem, tentokrát levé ruky, ráno výrazně starší včerejšího večera, Mrs. McFarland.
Časné slunečné ráno nám v plné kráse ukázalo jak samotný kemp, tak i jeho okolí. Sluníčko, klid, mír a tichý ptačí zpěv... do takového prostředí bych chtěl jednou odejít a ulehnout! U snídaně jsme si mohli v místním kempovém „Průvodci“ počíst o dějinách rodiny McFarland, psaného školní angličtinou, která ani mně nedělala problém…
Camp Hawkswood – Stagin Poste, naše ubytovna, původně farma. Chuck právě listuje dějinami rodu McFarlands u stolu před „původně chlévem“- nyní našim apartmánem.
V dalším „původně chlévě“ bydlí německá rodina, ve složení 2+1tj. dva dospělí a dítě nebo také dvě jízdní kola a tažný vozík…
Posledními bohatýry, kteří pamatují „zlaté dobré časy“ prosperující farmy jsou obrovské eukalipty a norkfolkské borovice (na obrázku)...,
na nich stáří nebylo vůbec vidět a to i bez make upu!…
Takovéto „poklady“ se skrývají ve stájích, zbylých chlévech či garážích…
Co jsme se večerní a ranní četbou dozvěděli, o to se teď s vámi podělíme.
Takže rodina se skotskými předky obývá zdejší farmu už od roku 1872, kdy si zde praotec rodu McFarland koupil, a jeho rodina dodnes vlastní, 9000 akrů zemědělských, lučních a lesních ploch – kteréžto si však poctivě vysázeli! Poslední muž rodu John Mc Farland začal po návratu z WW II. provozovat jako „přidruženou výrobu – turizmus“. Provozoval obě činnosti souběžně až do roku 2008, kdy v požehnaném věku 88 let zesnul! Od té doby jeho žena (původem ze Sydney) přestala provozovat farmařinu úplně a věnuje se jen pořádání Jazz Festivals and Turizm. Rovněž průběžně rozšiřuje kemp, který pojmenovala The Stagin Post, neboť zde kdysi byla i poštovní zastávka. Rozšiřování kempu v jejím podání znamená to, že z většiny stojících objektů, tj. stájí, chlévů, dílen či jiných různých přístaveb a přístřešků buduje obytné apartmány. Vždy se však snaží o zachování vnější podoby objektu a do vnitřního vybavení zakomponovat jak moderní sociální zařízení, tak i místní dobové předměty – sudy, krmítka, holubníky, prasečí koryta, různé slepičí a ptačí klece – samozřejmě prázdné! Ve zbývajících objektech vystavuje různé dobové technické památky, obyčejně se zemědělským zaměřením. Nevím, zda má tato dáma nějakého „radila“, ale docela se jí to daří!
Celé dopoledne jsme s Chuckem šmejdili po kempu a fotografovali! Dílny, kovárnu a nakonec i všechny přístřešky, které byly plné různých typů povozů, bryček-kočárů a zemědělských strojů z dávných dob. Vše bylo pokryté velkoplošnými pavučinami a vrstvou prachu. Místním pamětihodnostem pak vévodila prehistorická „petrol pumpe“, vyrobená v USA v roce 1925, dnes s pavučinou v hubici hadice…
Opět se po tučné, chutné a zároveň pozdní snídani, vydáváme na doporučený výlet. Tentokrát jedeme ke Gore Bay u městečka Cheviot. Tam budeme „trajdat“ – moc hezké slovo! - kolem pobřeží, podíváme se na břehy z tekutých slínů, kamenné koule?! a na jiné roztodivnosti místní přírody!
Po příjezdu na pobřeží Chuck usoudil (přesněji řečeno vypočítal) z polohy slunce velikosti mraků, velikosti mořských vln, počtu zde poletujících ptáků a výše mého bankovního konta, že začal právě odliv! Proto jsme se ihned vydali na trek kolem pobřeží za místními krásami. Krásy jsme sice rychle našli, byly viditelné, ale stejně rychlý byl i konec našeho výletu! Asi tak za hodinu začal - a to velmi rychle - mořský příliv, který nás zastihl asi kilometr od pláže v poměrně složitém pobřežním terénu. Ze zmíněného místa, za dvěma mysy jsme nakonec prchali vodou, která nám postupně sahala až nad kolena u Chucka k pasu! Asi byla chyba v Chuckově výpočtu, nejspíše desetinná čárka... nebo se moře zbláznilo a příliv přišel dříve, čert ví?! Nicméně i na zdejším pobřeží jsme „URČITĚ jako první na světě“!, zachytili stopy po Chuck Norris a snad i Aaron Norris!
O jejich zdejším pobytu svědčily opět „koule“! Tak jako v Moeraki Boulders nebo v australských Devils Marbel. Je to zkrátka mistr ve všem na co si šáhne – dokonce i v různých geologických obdobích a světadílech, o použitých materiálech ani nemluvě!!!
Podle naší teorie zdejší koule uválel také Chuck Norris… náš oblíbený hrdina…
Na parkovišti, v budce místního WC, si vyplavujeme sůl z bot a odsolujeme i naše oděvy. Již odsoleni pak na přilehlém odpočívadle vaříme. Jako vždy to bude „chutný“ oběd a já u vaření sleduji i výkony místních surferů v příbojových vlnách. Chuck během mého vaření rozvážně třídí dary pobřeží moře, které si chce odnést na památku do vlasti… - mrtvého kraba v láhvi jsem mu však nakonec rozmluvil…!
Osvěženi a posíleni chutným obědem pokračujeme po SH1 přes Port Robinson k Leithfield. Ve vesnici, na odpočívadle u silnice jsme narazili na tržiště s „dobročinnými“ záměry. Tak bylo napsáno na vyvěšeném transparentu přes silnici – můj překlad! Postarší dámy a pánové, asi z okolních vesnic?!, zde náhodným návštěvníkům předváděli a zároveň prodávali své rukodělné výrobky. Poprvé na NZ narážíme zde na trhu na pletený tovar - svetry, čepice, šály, rukavice aj. Dokonce se zde dá koupit i ovčí vlna, ale já si nejsem jistý na co by mohla být použita. Pokusil jsem se totiž vlnu pohladit, ale pocit jsem měl takový, jako bych hladil ostnatý drát a to ještě proti srsti! Škoda, přeškoda! Pokud by to však byla vlna s příměsí chlupu ze srsti místního škodlivého zvířátka zvaného „posum“, jo, tak to by byla jiná! Věrko, ale myslel jsem na Tebe!
Kempujeme tentokrát v Leithfield a konec prázdnin je vidět i ve zdejším kempu, který je takřka prázdný. Úroveň a kvalita jeho vybavení se dala přirovnat k věku, ale i vzhledu sešlého správce, který nás zde přijímal. Přesto chci věřit, že jeho tělesné orgány jsou v lepším stavu než vydrancovaná a propálená elektrorozvodná skříň (která navíc tvarem a vybavením připomíná muzeální kousek z pražského Křižíkova muzea?!), ale i ostatní výbava kempu. S takovým „vnitřkem“ by se mu určitě radostně nežilo… pokud by žil vůbec!
Největší a snad i nejvyšší bydlík, který jsem kdy viděl. Jak říkal Chuck – hotová fotbalová tribuna „aj se spánim“!…
Neděle 31.ledna, 7:00 a.m.
Ranní pohled na kemp byl ještě méně radostný než včerejší, večerní. Ale zpět ke včerejšímu večeru. Včera si Chuck prožil malé večerní dobrodružství. Hnán svou vášní „pukajícího dědouška“ vyrazil po setmění k nejbližší pumpě pro cigarety. Cigarety mu nakonec neprodali a přijel zpět velmi rozezlený. U místní Petrol Station mu totiž chyběl 1 NZ dollar, za který pumpařce nabízel 2 USD. Pumpařka ho ale s USD vyhnala a ničeho mu neprodala! Nevím jak to Chuck, obdivovatel Ameriky, stráví, ale asi o tom nejspíše napíše prezidentovi Spojených Států - Mr. Obama... Po svém návratu do kempu byl ale rozezlen především na místní pokrytce. Myslel tím Ty, kteří mají doma zásoby všeho potřebného k životu!!! Tito pokrytci pak doma spokojeně „tajně PIJU a KUŘA“! Navenek však vystupují jako tvůrci bezalkoholových a především nekuřáckých zón! Takoví pokrytci jsou vždycky ti nejhorší a to platí na celém světě, v každém režimu a také náboženství!!! Dlouho do noci se uklidňoval a jsem docela rád, že ráno můžu řídit já! Dovoluji si ale zdůraznit, že se Chuck nakonec plně ovládl. Nesbíral „a později nepukal ani spadane listi ani suchu travu – bo ma přecek svoju hrdost“!
V 9:00 a.m. vyjíždíme z kempu na SH1. Christchurch dnes zatím míjíme a přejíždíme na SH75. Jedeme po pobřeží, kolem obrovského kráteru - dnes zálivu, skrývajícího Lyttelton Harbour, do Birdlings Flat (LP-oblázková pláž na níž mají od roku 1896 přednostní právo lovu místní maorské kmeny, které toto právo využívají dodnes, pláž rovněž slouží amatérským sběračům nefrit a dalších cenných kamenů). Hledali jsme i my s Chuckem rádobyzelené kamínky – nefrity?!, které jsou dnes ozdobou sbírky mých památek na NZ (3 maličké oblázky). Po ukojení sběratelské vášně jsme se přes Little River (LP-se vůbec nezmiňuje) vydali dál.
Birdlings Flat pláž, kde jsme si nasbírali „zelené oblázky“- nefrity?! na památku.
Projeli jsme snad sedmero hor i řek, silnice stoupala, klesala a i kličkovala, než jsme nakonec dojeli do Akaroa (LP-překlad z maorštiny znamená „dlouhá pláž“, je jedinou francouzskou osadou na NZ, v roce 1838 ji založil francouzský kapitán Jean Langlois. Koupil – či spíše vyměnil, za spotřební zboží v hodnotě 1000 franků (beztak alkohol), půdu od místních kmenů a vrátil se do Francie pro osadníky. Po svém příjezdu zpět připluvší osadníci však zjistili, že je půda znovu prodána…! Tentokráte pro změnu anglickému námořnímu kpt. W. Hobson. A tak to nakonec dopadlo tak, že se 63 Francouzů + 6 Němců, stalo prvními britskými poddanými na NZ!).
Akaroa a jediný „francouzský“ dům.
Z historického hlediska je městečko „trvalým“ pozůstatkem po tehdejší zdejší „francouzské okupaci“?! O tomto dějinném okamžiku však dnes už svědčí jen francouzský dům s vlající francouzskou vlajkou, ve kterém je muzeum, a prý i názvy ulic nebo místních restaurací. Toho jsme však už nezjistili. Času už opravdu nebylo nazbyt a tak po prohlídce místního portu musíme jet dál… Na návštěvu místních a pověstných přírodních krás - Le Bons Bay a Okains Bay, už opravdu nezbyl čas. Tak snad příště... Ale už těch restů začínáme mít nebezpečně víc než je zdrávo?!
Náhodným čtenářů zde předkládám vrchol mého fotoumění – můj „detailně propracovaný“ stínový autoportrét na molu v Akaroa... S tím se musí jeden narodit…
Vracíme do Christchurch, směrem přes Lyttelton (LP-přístavní město ležící ve svazích místních hor nad přístavními doky pouhých 12 kilometrů od Christchurch se kterým je spojen tunelem, nad městem je působivá stavba Timeball Station z roku 1876, která sloužila jako orientační bod pro připlouvající lodě, přístav je „snad“ i centrem antarktických výprav, ale rozhodně je důležitým obchodním přístavem! Zdejší restaurace i vykřičené domy jsou orientovány na drsnější komunitu námořníků). Bohužel nyní, kdy píšu tyto řádky je celá oblast postižena dalším a mimořádně silným zemětřesením (předchozí bylo v září 2010). Tento další zemětřas udeřil začátkem února 2011, a podle internetových fotografií z postižených ulic bychom dnes už sotva mnohá místa poznali, lépe řečeno nenašli. Platí to jak pro Lyttelton, tak i pro Christchurch, kde jsme té noci spali - naposledy na Novém Zélandu...
Prohlídka Lyttelton nám trvala déle než jsme předpokládali. Městečko se rozkládá na strmém svahu odkud je vidět přístav jako na dlani. Na mnohých budovách jsme si všimli výrazných stop po zmiňovaném zemětřesení v září 2010. Další budovy byly dokonce podepřené nebo stažené traverzami, viz foto. Nicméně ty už asi teď, po únorovém otřesu v roce 2011, nestojí…
Přístav Lyttelton
Stopy po zemětřesení – sešroubované domy….
Noční podnik pro „drsnější komunitu námořníku“ v Lyttelton…
Po posledním a také marném pokusu o spojení se slečnou Gabi pokračujeme v jízdě dál do Christchurch, místa našeho posledního noclehování na NZ. Díky našim zkušenostem světáků nacházíme hravě místo pro náš poslední nocleh na NZ. Tímto místem je Holliday Park Camp, který je úplně nový a tak cena 25 za noc a hlavu je snad jen symbolická! Spíme opět sami, v 6ti lůžkovém cabins, protože prázdniny skončily už i tady! Naštěstí, protože dnes večer započne tzv. “definitivní“ přebalování našich zavazadel, které bude určitě větší než kterékoliv balení předtím! Nejhůře na tom bude Chudl, který ví, že musí dokonce „vyřadit“!!! něco z dárků pro svou početnou rodinu. Nejdříve pojedl polévku ze sáčku, vypil kafe a potom to začalo! Jako první zařvaly velké kusy lávy z našeho památečního výstupu na sopky! Některé kameny jsme vyměnili za menší, některé kamínky jsme si vyměnili mezi sebou, případně jsme si navzájem doplnili naše sbírky (především mé). Přesto všechno to bylo mnohdy rozhodování velmi těžké… Tatáž akce proběhla nakonec i s mapami a prospekty navštívených oblastí. Co se dá dělat, do požadovaného 20ti kilového zavazadla se vejde opravdu jen 20 kilogramů! Ještě štěstí, že na NZ musíme jet ještě jednou - „bo jaxem už raz vzpomenul, mame tu eště cosik rozrobeneho“! Ostatně stejně jako předtím v Austrálii! No, nějak se nám ty úkoly hromadí…
Pondělí 1. února, 7:00 a.m.
Poslední budíček na NZ! Po budíčku provedeme poslední kontrolu váhy zavazadel a už teď tuším, že některé „kousky“ určitě zůstanou v zemi, kde se narodily… Po dvou hodinách tvrdé práce a rozhodování „vzít si s sebou či nevzít“ nám zbývá splnit poslední úkol. Odjet do Christchurch a najít střed města (LP doporučuje projížďku historickým středem místní historickou tramvají). Vzhledem k tomu, že jsme už „světáci“ tak jsme obé asi po hodině hledání našli a to i včetně parkoviště!
Při nástupu do tramvaje (stejná babička jako za dob našich olomouckých studií) se tramvaják – řidič, konduktér a průvodce v jedné osobě zeptal Chucka, odkud že to pocházíme, když tak dobře mluvím anglicky! Pokýval s úsměvem hlavou a pak to začalo! Během okružní jízdy městem seznamoval tento „tramvaják“ sedící turisty a v mnohém i nás, s dějinami ČSR, ČSSR, ale i ČR!
Konečná naší“olomoucké“ tramvaje…
Vynechal sice Šemíka - to nás trochu zamrzelo, Karla IV, Rudolfa II. a Jana Žižky se dotknul jen lehce, ale potom se to už z něj „sypalo jak z rukávu“! Připomněl vznik ČSR v roce 1918 a pana Masaryka, 38mý rok, první rozpad ČSR a okupaci fašisty. Po první tramvajové zastávce pokračoval SNP, Pražským povstáním a rokem 1968. Po delší pauze, způsobené průjezdem složitých křižovatek a potleskem s výkřiky „Bravo“!, seznámil osazenstvo tramvaje s rokem 1989, gentlemanským průběhem rozpadu ČSR a vznikem ČR a SR v roce 1993!
Za svůj výkon byl na závěr odměněn dlouhotrvajícím až skandovaným potleskem – nám pak byly věnovány uslzené a obdivné pohledy především jedoucích babiček?! Zřejmě proto, jak později a trefně poznamenal Chuck, že jsme vše „hrdinně přežili“! My jsme si na oplátku osvěžili, v mnohém i v paměti doplnili naše dějiny o pohled zvenčí. Podotýkám, že během svého výkladu „pan tramvaják“ hravě projížděl městským provozem s četnými křižovatkami… Jediné, čeho mohou sedící turisté litovat je to, že se na historické památky Christchurch takřka nedostalo a tak naše znalosti pochází spíše z četby LP aj.
Mezi místní pamětihodnosti patří i místní Central Park se sochami opírajícího se polárního dobyvatele Scotta a stojící anglické královny Alžběty II. v mnoha podobách, dívající se z podstavce na „gondoliéry“ v místní řece – Avon Rivera! Na náměstí před tehdy ještě málo poškozenou a tehdy ještě stojící katedrálou, vystupovali kejklíři a kouzelníci před početným davem turistů. Fotkám, uveřejněným po dalším zemětřesení na internetu se nám nechtělo vůbec věřit…
Fotky z města, kostelní věž museli zlikvidovat… a královna Alžběta
Chuck - jako vždy, opět hledal partnery pro své konverzační cvičení angličtiny. Tentokrát je našel v místní bance, kde směnil svých posledních 10 USD za místní měnu. To dokládám fotografií Chucka, vycházejícího se spokojeným výrazem na tváři z Bank of NZ. Dnes to prý byly číslovky…
MUDr. Chuck, spolutvůrce těchto řádků hlavně po stránce faktografické na mé výjimečně zdařilé fotografii.
Po poledni odjíždíme do Evrope Tour, kde vracení půjčeného auta opět proběhlo bez problémů! Firma nás opravdu zavezla, jak Lucce slíbila, na místní airport. Pohledná, ale i velmi silná firemní slečna naložila, takřka i se mnou, mé zavazadlo – obrovský batoh, kterého jsem se pevně držel, do firemního mikrobusu a zavezla nás na letiště až před odletovou halu!
Ve 4 p.m. nasedáme do letadla a takřka po měsíci usilovného putování ostrovy odlétáme do Sydney. Na vzpomínání nám zůstanou nejen naše fotky, sepsaný „cestopis“, ale především zelené kamínky z pláže Birdlings Flat. Ty nám budou navždy připomínat pobyt na NZ, ale „tež ty naše cestovatelske resty“, které nám zůstaly na obou ostrovech!
Poslední pohled na New Zealand z paluby letadla….a letíme do Sydney
Poznámka č.18
Na NZ takřka všechna děvčata, všech barev a ras a v už v raném věku, dorůstají do tvarů nám dobře známé „Věstonické Venuše a i jiných Venuší“…, kromě té „naši z ostravského Landeka, bo ta je hubena“!
* * *
Putování Novým Zélandem – Doslov
V úvodu jsem již popsal problém, který vznikl při plánování trasy „Pouti“. Tento problém, jak se později ukázalo, zanechal trvalé stopy jak ve vzpomínkách, tak především v našich osobních vztazích! Po ukončení naší části Pouti na Severním ostrově jsme se všichni sešli u Bojanů v Sydney. Setkání v Sydney a náš tamější pobyt probíhal v přátelské atmosféře do již popsaného okamžiku…
Po návratu do vlasti zásadový Chuck, který výrazně nesnáší nespravedlnost, opětovně sdělil Jirkovi svůj názor na „kamarádství! Jiří se neomluvil a jejich vztah doslova „zamrzl“!
Soudím, že si poté Jiří postěžoval Bojanovi, ten vztáhl Jirkovy problémy zcela zbytečně na sebe a „přerušené přátelství“ se stalo doposud trvajícím skutkem…
Tou dobou, asi tři měsíce po návratu do ČR, jsem poslal Bojanovi ukázku rukopisu „Pouti dědoušků“ k posouzení a případnému doplnění. Od té doby se Bojan už nikdy neozval a přestal s Chuckem, nebo mailem se mnou, komunikovat vůbec. Chuckovy telefony brávala v Sydney vždy jen Hermínka s tím, že Bojan není ještě doma, už není doma, případně spí nebo něco podobného. Oba dva s Chuckem jsme nakonec dospěli k přesvědčení, že Bojan dal za pravdu svému bratrovi Jiřímu… Dodnes mně tento stav naplňuje smutkem nad ztrátou kamaráda… Petr, který se zdál být už na NZ nad věcí, se už také nikdy neozval…
Výše popsané vztahy byly také mým hlavním důvodem, proč mi při přepisování deníku nešla práce „od ruky“ a trvala tak dlouho. A to už nechci vzpomínat na pokažený fotoaparát a také ztrátu fotografií… Už to tak bývá, že nepříjemné zážitky raději v paměti někam založíme, v horším případě vymažeme nebo v mém případě alespoň „odkládáme“. Když k tomu připočtu i svou dovednost v práci s PC je jen s podivem, že jsem se nakonec „zmátořil“ vůbec!
Narušené kamarádské vztahy se na dálku jen velmi těžce spravují už proto, že druhá strana by musela chtít komunikovat vůbec – alespoň odpovědět. Přítel psycholog, kterému jsem se s našim problémem svěřil, vzniklý stav komentoval takto: “Karle už jsi dost starý na to, abys mohl vědět jak se řeší takovéto problémy! Problémy musíš, a to bezezbytku, řešit co nejdříve, hned, jakmile opadne hladina hněvu. Každý odklad jen zhorší vzniklou situaci a vztahy se těžce zabetonují! Nakonec jsou všichni „nasraní“, přičemž už málokdo ze zúčastněných dokáže přesně říct pravou příčinu! Takhle jste si „zadělali“ na „průšvih“, který se podle mne a kolegů vědátorů na dálku vyřešit nedá!
Takže tolik odborník, který se z důvodu svého „umění - otevřeného a včasného řešení problémů“, onehdy ženil po čtvrté…, ale tentokrát, jak mi řekl na svatbě, šťastně a z lásky!
A to už je úplný konec naší „Pouti dědoušků“ na Nový Zéland. Tedy až na ty resty…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora