„KUCVERKA“
Další díl filmu zvaného DĚTSTVÍ - 2
Chodívám pravidelně do jedné internetové hospůdky. Schází se v ní samí slušní lidé. Možná to bude tím, že v téhle hospůdce jsou skoro zakázány debaty o politice. Zákaz není pravé slovo. Prostě se nevedou. Zato pejskové, kočičky i jiná havěť, kterou doma pěstujeme jsou v téhle hospůdce středobodem. Jen v sobotu, to je jiná. Šéfová, ačkoliv řídí hospůdku až z Anglie, navaří slavnostní menu. Chatník stojí na jídelníčku a pokaždé o něčem jiném. Tak, aby se chatovalo, aby se rozproudila debata. Jednou přišly na řadu chutě. Nejásejte, ač se schází dospěláci, žádné chutě “na někoho”, či chuť “vrazit někomu jednu”, což začíná být v internetových diskuzích pravidlem. Jedná se o chutě dětství, v paměti zasunuté vzpomínky na dávné vůně a laskominy. Každý, kdo má náladu, čas a “něco k věci”, sahne do nejtajnějších zásuvek a zavzpomíná“. Jeden z chatníků” dokázal dosáhnout i do hlubin mojí paměti. Také jsem si trochu zavzpomínal a tohle je poněkud upravený výsledek. Chutě mého dětství - jako pokus o pohádku:
Sedíte milé děti? Máte umyté ručičky? No, jo, YGA jako vždycky! Šklíbí se, dělá vopičky, ale bradu mastnou od moravskýho uzenýho! Zdravá výživa a čistota - nic?
Do rukávu nééé, ty nemáš ubrousek?
Poslouchejte, bude to na pokračování.
V době, řečené Protentokrát, v sídelním městě, na Královských Vinohradech, v ulici Slezké bydlela s vnoučkem jedna móóóc hodná babička. Jako jiné 
hodné babičky se musela starat o blaho vnoučkova žaludečku. Prý v oněch podivných dobách něco sem tam nebylo, tak oblíbenou pochoutkou bývala vepřová hlava.
Slyšíte dobře - vepřová hlava! Protože řezníci nebývali ještě takoví vydřiduši a Krkovičkové jako dnes, vepřová hlava byla sakumprásk, i s lalokem! Co to je? Pan řezník nevoštucoval prasátkovskou makovici hnedka pod sanicí a tak tam byl ještě pořádný, pěkně prorostlý kus flákoty a tomu se říkalo lalok. Hlava se pekla, podlívala, kořenila, až se na pekáči udělala bílá hmota, bratru na dva palce. Navrch bílá, dole trochu jako sulc, zrovna jako když maminka dělá doma pečeni.
A jak voněla! Nejvíc ještě teplá, ale i za studena, na patičku, to byla dobrota, co vám mám povídat. Uplně nejlepší bylo, když jsem si mohl doběhnout dolů do krámku k panu Veselému. Dostal jsem za korunu do šedavého papíru ze kterého čouhaly malé třísky, hrst kyselýho zelí ze sudu, z druhéhu okurku, na cestu hašlerku, pohlazení a "Pozdravuj babičku!" Taková byla, všichni jí měli rádi, ale já ze všech nejraději. Ani pan Veselý jí nikdy nezapomněl pozdravovat!
Seděl jsem u sporáku a pochutnával si na té dobrotě. Pomaličku, jen po drobínkách, aby mi přenáramná slast dlouho vydržela.
Úplně nejlepší bylo, když zaťukal soused, pan Václav Dragoun, první ředitel Poštovního muzea v.v. a skromně se zeptal:
"U Vás to voní, jak vonívalo u mojí maminky, můžu si přijít na kousíček?"
Seděli jsme všichni společně. Na židli babička a pan Dragoun, můj kmotr, co vypadal jako pan prezident Masaryk. Já na štokrdleti, nohy na uhláku a všichni tři jsme měli stejnou dobrotu. Obyčejnej chleba a na něm bílou, na jazyku se rozplývající laskominu, které babička i pan Dragoun, v. v. říkali KUCVERKA. Pan ředitel Dragoun by nikdy neříkal nesmysly, protože byl vědec, historik poštovnictví u nás a dodneška uznávaná kapacita.
Milé děti, když někdo přede mnou řekne kucverka, cítím vůni. Vůni bílou dobrůtkou namazané patičky a hlavně - vůni babičky. Že babičky nevoní? To 
nemyslíte vážně, že ne? Babiččino pohlazení bylo nejkrásnější vůní na světě.
Taky si pamatuju, jak voněly Hašlerky. Černé bonbonky v černomodrých papírcích, měly jméno po skladateli, co ho pak nacisti zamordovali v koncentráku. Voněly krásně, ale na babiččinu vůni kucverky se zelím a okurčičkou, na tu neměly.
Jestli jsem pátral, jak to jméno vzniklo? Nedalo mi , ale nevedlo to k žádnému výsledku. Možná…, jako kucmoch. Myslím, že by mohlo jít o divnou složeninu z gut a machen, tak taky gut a werk. Dobrá dílna, dobrá práce - zkrátka dobrota nejdobrotovatější. V té slovní zpotvořenině mohlo být i kousíček pražské jidiš.
Dojedli jsme, pošmákli, zavzpomínali. Zazvonil zvonec a pohádky je konec! Pro dnešek!
Milé děti, alou domů, umýt, a spinkat. Ať se vám něco hezkého zdá! Třeba o Vašich babičkách a jejich vůních!
“YGO, ty se zase neškleb, počkej až máma uvidí ten rukáv! Protřepne ti faldy, to si piš! Nestačíš se divit!”
Nemohl jsem dlouho usnout. Najednou mne štípaly oči, bylo mi“ do Ouvej” – jak říkával pan Čtvrtek, co napsal Rumcajse a spoustu jiných pěkných knížek pro děti. Ve snu se objevila babička a hrozila:
“Kluku jeden sakulenstká, už jako malej jsi byl ukecanej, až brněly uši! Koukám, ani na stará kolena se vůbec nic nezměnilo!”
Oči jí šibalsky hrály, zrovna jako tehdy před více jak šedesáti léty! Jak ten čas letí, jako splašený!
Věřili byste tomu?
V noci se mi vybavovaly další vůně dětství. Vůně rybího tuku a koniny. Rybí tuk mi zrovna nevoněl, právě naopak. Taky jsem cítil vůni smetany v krajáči u tety Andy ve Lhotě, kde žilo bylo prasátko Vendelín.
Pod nosem mi zavoněla vůně maminčiných koblih a švestkových koláčů. Možná, že napíšu i o těhle vůních. Příště!
Jen co zaženu potvoru LENOST!
Jiří Kadlus
Další články autora