Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Gymnazista
Mé bezstarostné dětství (podal jsem o něm malou zprávu), včetně pěti let na obecné škole uběhlo a otec mě nechal zapsat do první třídy gymnázia, dokonce v daleké Bratislavě. Nástup školy jsem si malinko zkomplikoval, postihla mě nepříjemná nemoc, diagnózu neznám, otekla mi celá levá tvář a dlouhé týdny jsem musel trávit v teple na lůžku. Problémy už-už končily, ležel jsem u svých tet pod dohledem jejich dobré známé, dětské lékařky, když v naší vesničce měla vypuknout pouť. Uznáte, tam jsem nemohl chybět, i když se to paní doktorce moc nezdálo. Ale ukecal jsem ji, pustila mě pod příslibem, že na pouťové atrakce jen nakouknu a budu se nadále léčit.
Sliby chyby, neodolal jsem, nejen jsem se svezl na kolotoči, čerstvý větříček omýval moji bolavou tvář, ale až mi došly peníze, byl jsem i „točit“. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, tentokrát mi otekla tvář pravá, zato pořádně, cosi tam hluboko uvnitř hnisalo, bolelo. Paní doktorka mě ani moc nehřešila, ale její doporučení bylo nemilosrdné: operace v nitranské nemocnici. Moc jsem se ani nebránil, vytušil jsem zvláštní příležitost a zděšeným tetám, které o mě pečovaly, jsem sdělil své podmínky. Za prvé, do nemocnice pojedeme taxíkem a budu sedět vedle řidiče, za druhé bude mi zakoupena kovová stavebnice Merkur.
Svět první republiky byl i v tomto směru trochu jiný, možná o tom nevíte, nemocnice měly své třídy. Na pojišťovnu, bezplatně, třída třetí, ohromné sály s desítkami lůžek, s tou nezákladnější péčí. Tety mě asi hodně milovaly, umístnily mě na třídu druhou na komfortní dvoulůžkový pokoj, jedna z nich v nemocnici obětavě přespávala se mnou. Nevím, zda si to mám chválit nebo ne, už i na druhé třídě musel operovat pan primář, soudím, že určitě neprošel kurzem estetické chirurgie, na mé tváři zanechal pro celý život docela ošklivou čtyřcentimetrovou pooperační jizvu, ale zásah byl jinak účinný. Mé podmínky byly splněny jen zčásti, stavebnici se nepodařilo sehnat, náhradou jsem dostal Knihu džunglí, její postavičky ze zvířecí říše si dokonale pamatuji dodnes.
O prázdninách jsem se dokonale zotavil a čekalo na mne nové dobrodružství, cesta do Bratislavy. Vlak do Nitry a zpět, celých 12km jsem už spolehlivě ovládal bez doprovodu, hrdě jsem odmítl myšlenku, že by mě v mých 11 měl někdo na lákavé cestě, dokonce s přestupem, slibující nevšední zážitek, doprovodit. Jízdenku mi koupili, poučili, kde mám přesednout na spoj z Nitry do Bratislavy, posadili mě do vlaku, zamávali a Sbohem. Je nutno dodat, že přemírou rodičovské péče jsme jako děti rozhodně netrpěli, dodatečně stejně přemítám, zda bych podobný experiment podnikl se svým 11letým potomkem. Ale dopadlo vše v pořádku, do Bratislavy jsem dojel bez problémů, podle dalšího bodu návodu jsem dokonce sedl na električku a dokonce jsem ani neopomněl vystoupit u tehdejšího bratislavského mrakodrapu, 11patrového Manderláku. V té chvíli už ale můj návod došel, bezradně jsem se rozhlížel na ten fantastický ruch velkoměsta roku 1941, najít ten správný směr z křižovatky asi pěti ulic a dvou náměstí se mi zdálo nad mé síly. Dobří všímaví lidé ještě nevymřeli, mé rozpaky vytušil nedaleko parkující taxikář. Máš pět korun? Zněla jedna z jeho otázek. Přisvědčil jsem a v pěti minutách už jsme zastavovali na Dostojevského radu 29 u mého bydliště pro tři školní roky, u mého internátu.
Náš internát
Na tento můj internát, domov studující mládeže, vzpomínám s láskou, byl to opravdový domov. Nejenže poskytoval bydlení, stravu, péči o prádlo, ale také žil, vychovával. Naučil jsem se tu nesmírně mnoho v tzv. samovzdělávacích kroužcích. Fungovaly nějak tak zcela bezděčně, samozřejmě, naučil jsem se vyvolávat filmy, kopírovat fotografie ( na zvětšovák jsme se ještě nezmohli), dokonce i namíchat vývojku (metol-hydrochinonovou) a ustalovač, postavit si krystalku pro poslech rozhlasu. Fotografii našeho internátu, kterou připojuji, jsem osobně kolem roku 1942 vyfotil, vyvolal, vykopíroval.
Každý zájemce o hudbu bez rozdílu nástroje, po němž zatoužil, tu našel svého učitele. Po dvou letech u klavíru, dodnes se tomu divím, mi dokonce umožnili chodit rok na varhany do slavného bratislavského Blumentalského kostela. Byl to jedinečný zážitek, byly to ve své době jedinečné varhany s odděleným hracím stolem s elektrickým ovládáním. Dva manuály, ale pro každý bylo možné si předem navolit tzv. volnou kombinaci rejstříků a stiskem jediného tlačítka je zařadit či vyřadit a kouzelné tlačítko Tutti, které rázem mobilizovalo plnou sestavu všech píšťal. Jednou týdně jsem tam mohl chodit dokonce samostatně cvičit, použít Tutti bylo přísně zakázáno, ale kdo by odolal?
Internát, k němuž ještě patřil i další pro děvčata, měl dokonce svůj symfonický orchestr. Dodnes mi zůstaly v povědomí nádherné motivy Nedokončené h moll Franze Schuberta, která byla na programu tohoto amatérského tělesa. My, malí jsme také o nic nepřišli, měli jsme svůj orchestříček, dodnes si pamatuji názvy dvou skladeb, Volkslied a Märchen, které se trpělivému panu dirigentovi podařilo natlouci nám do hlavy či prstů. Nevím, jak jsem přišel k té cti, v jedné ze skladeb našich symfoniků, charakteristické skladbě V klášterní zahradě mi byl dokonce svěřen sólový part: foukal jsem do zvláštní píšťalky, v níž zvuk probublával trochou vody a napodoboval ptačí zpěv.
Opravdu pro každého byl jedinečný smíšený sbor, který rovněž často obohatil život tohoto studentského společenství. O jeho rozsahu a složení rovněž napoví dobový obrázek. Pro zajímavost, uprostřed sedí náš, neváhám se říci táta, ředitel domovů dr. Pécsi, kousek vlevo od něho hlavní dirigent obdivuhodného tělesa, tehdy už oktaván Ivan (s motýlkem). Musím se pochlubit, dostalo se mi zvláštní výsady, už v tercii být korepetitorem dívčí částí sboru (klečím úplně vlevo), což bylo spojeno se zcela mimořádnými zážitky – měl jsem tu výsadu, vstupovat i na pokoje dívčího internátu. Přiznám, nestálo to za to, dívky, vlastně už malé slečny nejednou zvědavě zaútočily (slovně) na mé lehce tušené budoucí mužství, pochopil jsem, ale raději jsem se zděšením opouštěl poněkud předčasné bojiště.
Náš sbor
Naše gymnázium se nacházelo daleko od naší ulice, bylo nad hlavním nádražím, na Hlbokej ceste. Byla to docela vydatná procházka, prakticky od Dunaje, starého dunajského mostu, přes celý střed města. Ve snu by nás nenapadlo, použít k cestám do školy a zpět električku, asi by to byla naše kapsa ani neunesla, ale nemyslím, že nám činilo jakékoliv potíže absolvovat v létě v zimě dvě tak 40minutové procházky.
Na tři roky, trávené v tomto společenství, vzpomínám s láskou, naši pohodu kazila jen válečná atmosféra, stále častější letecké poplachy, v hluboké noci nás rozespalé hnali do protileteckého úkrytu, jindy jsme přes zákaz pozorovali z patra bombardování nedaleké rafinerie, Apolky, obrovský požár, v němž barely s benzínem vybuchovaly a létaly vzduchem; to hrůzné divadlo jsme si nemohli nechat ujít. Ve čtyři a čtyřicátém mě už otec do Bratislavy nepustil. Moudře, ten krásný dům z obrázku už není, dostal plný zásah a zmizel ze světa. Naštěstí to bylo v době, kdy většina kluků byla ve škole. Ve sklepě, který měl poskytovat protileteckou ochranu, zahynul jen jeden, druhého zachránilo, že stál mezi masívním kovovými zárubněmi dveří. Po mnoha hodinách namísto mladého muže záchranáři vytáhly prošedivělého stařečka.
Imra Lencz
Další články autora: