Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jak jsme přišli o hausbót
Leckdy je velice těžké vysvětlit dítěti, že i když vlastně nelže - tedy ne ve zlém úmyslu - lže přece. A že ani tak se to nemá. Naše z dcer nejmladší Magdaléna vynikala neuvěřitelnou fantazií. Dodnes jsou v rodině proslulé její básně o jeptišce Hedvice, která prožívá šílenou lásku - což Majda zplodila asi tak ve čtvrté třídě.
Tou dobou začala také konečně chodit do hudebky na klavír - což už dlouho bylo její největší přání. Šlo jí to dobře, ale přece jen - začínala. V půli října se na základní škole začalo s přípravami na mikulášskou školní besídku a tak jsem se na rodičovském sdružení ke svému překvapení dozvěděla, že naše dítě se přihlásilo k vystoupení ve hře na harmonium, které stálo v tělocvičně. Paní učitelka se mne se zájmem ptala, kolik let už ta její nadaná žákyně na nástroj cvičí. Zatmělo se mi poněkud před očima, odpovědi jsem se jakžtakž vyhnula a doma pak se konal "pohovor". Moc úspěšná jsem myslím nebyla.
Tehdy jsme si celá rodina po večerech s velkou chutí četli nahlas Ranzomovy Vlaštovky a Amazonky - podle mne jednu z nejhezčích dětských knížek. Celá ta kupa dětí prožívá překrásná dobrodružství na svých loďkách a také se strýčkem Jimem, který se stejnou chutí hraje kapitána Flinta, má hausbót a na něm nádherného mluvícího papouška.
Manžel tehdy pracoval na příbramském nádraží a jednou přišel z práce celý vyjevený. "Představ si, maminko," obrátil se ke mně o radu a pomoc, protože on byl náramně slušný člověk, který se sebemenší lži bál jako ohně. "Přišel za mnou dnes pan Rada z překladiště, že je otec spolužačky naší Majdy a že prý, když ty už toho papouška tak nenávidíš a na hausbót na přehradě se nám taky už jezdit nechce - tak že už nemáme s nikým jednat a že to celé sakumprásk od nás kupuje. Pro své děti. A zaboha si nedá říct, že to všechno je jen fantazie z knížek, že si to ta naše holka vymyslela. A tuze se na mne zlobí, že jsem nafoukaný a protože sedím v kanceláři, tak on mi jako dělník není dost dobrý. Co mám dělat?"
Opět jsme dítěti vysvětlovali, že fantazie je moc hezká a také k životu tuze potřebná věc, ale že i vymýšlet si může člověk jen s mírou. Ale obávám se, že ani tentokrát jsme dceru nepřesvědčili, že pochybila. Vyplývá to i z toho, že o tom s Aničkou mluvila docela vážně dál, pan Rada se na nás dlouho velice zlobil a historii našeho hausbótu, papouška a tatínkovy nafoukanosti znalo celé nádraží.
Naďa Vencovská
Další články autorky: