Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Boží pomsta
Mít děti není vůbec jen tak. Ale mít jedno dítě všemi mastmi mazané - to je zrovna boží pomsta. Druhá dcera Eva se vyvedla právě takhle. Pokud jsem vůbec chtěla, abych ji k něčemu dovedla, musela jsem velice zvažovat, jak na ni a většinou to šlo tak, že jsem zdánlivě chtěla pravý opak. Jeden z mých kamarádů tomu říká "oslí efekt". V jižních krajích taky osla, který se zapře a že ne a ne, obrátí na cestu zpět a on se pak s nadšeným hýkáním otočí a uhání tím žádaným směrem.
Starší Jana byla dítě odjakživa poklidné, manipulovatelné a zodpovědné. Eva pravý opak. A protože já jsem přesvědčená, že děti mají odmala v domácnosti zastávat drobné práce - podle svých sil - tak jsem, jen co se postavily na vlastní nohy, rozdělila úkoly. Nedělní poobědové nádobí jsme ale myly všechny tři. Tedy myly - já jsme umývala a holky utíraly.
To bylo Evce asi tak pět let, když každou neděli někam vymizela za dětmi a utírání zbylo na Janu. Zprvu neříkala nic, ale pak ji to začalo štvát. A zmohla se, holubičí nátura, na protest. Byl uznán. Jenže příští neděli utírala zase samotná. A natahovala moldánky nad tou nespravedlností. Ale to už jsem Evku zrychtovala a proslov zakončila nesmlouvavým - příště si tě pohlídám a utírat budeš - to si piš!
Nastal den "D". Jana už od posledního položení vidličky sestru hlídala jako oko v hlavě, aby nemohla zaklapnout dveře od bytu a pořád po mně úzkostlivě pokukovala, abych na své pohrůžky nezapomněla. Pak malá odešla z kuchyně, ale protože šla jen do dětského pokojíčku, zůstaly jsme klidné a daly se do mytí. Nádobí okapalo, holka nikde.
Rozplývajíc se v slzách doutírala Jana jako obvykle celou dávku. A mně to rozpálilo do běla. Tak to ne - blázny se ze mne dělat nebude. Seřežu ji do němoty, jen co!!! A vtom se do kuchyně plíží skleslé, horečkou rozpálené dítě. Proboha, hrklo ve mně. Neděle, na sídlišti ještě ani telefon, co honem ... A hned se mi rýsovaly problémy v redakci, když zítra nebudu moci jít do práce. Tak jsem ji pro začátek změřila. Nedůvěřivě jsem koukala na teploměr. Ani ne sedmatřicet. Měřím ji znovu, holka nasazuje mučednický výraz. Zase nic. No, to si žádná matka neriskne, aby honila dítě do školky, když takhle vypadá a tak jsem si v duchu přeplánovala celý pondělní den a v noci se chodila na holku dívat. Spala s líbezným výrazem ve tváři. Za slibovaných sankcí samozřejmě sešlo.
Nazítří vyskočila jako rybička a hrnula se ke dveřím. Sledovala jsem to nedůvěřivě. Až za dlouhý čas jsem se dozvěděla, že po celý kus nedělního odpoledne byla zastlaná v peřiníku, aby se pořádně rozpálila a vypadala s tou horečkou přesvědčivě.
Naďa Vencovská
Další články autorky: