Tajemná a krásná
Úcta se nezískává hrdostí, nýbrž láskou.
Někdy před patnácti léty jsem se chystal zpracovat takový minipořad o Boženě Němcové. Před jedním spolupracovníkem jsem se zmínil, že o ní studuji literaturu a on odtušil: ta kurva. Nebyl to žádný literární historik, spíš duše prostá, ale zmiňuji to proto, že to je jeden z pohledů na tuto vzácnou dámu. Jedni ji zbožšťovali, stavěli na pomníky, druzí špinili. Tu špínu si nezaslouží vůbec, ten pomníkový bronz ano, ale připomeňme si ji živou, krásnou. inteligentní. A také nešťastnou. Osudu žel. 
Celý její život je obestřen řadou tajemných shod, nejasností, hádanek. Dnes už považuje většina literárních historiků za takřka nesporné, že její křestní list byl falšován, že její datum narození v únoru 1820 je podvrh. Stejně se zdá jisté, že Barunka nebyla biologickou dcerou manželů Panklových, byla adoptovaná. Není tajemstvím, že ke své matce Tereze měla dost chladný vztah, ostatně ani v Babičce se s ní příliš nepotkáte. Daleko lepší vztahy měla s otcem, který ovšem, jako panský kočí, často býval dlouho mimo rodinu.
Česká spisovatelka měla německé kořeny i výchovu, jako Betty Pankl vyrůstala převážně v německém duchu. Závany češství přinášela právě babička, které mimochodem při příjezdu do Ratibořic bylo padesát let. Představme si dnešní padesátnice jako rozšafné a moudré bábinky v houfu potěšených dětí.
S výchovou mladé slečny na Chvalkovickém zámku je krom německé výchovy spojená i nejasná epizoda se správcem zámku, který se do mladičké Betty zamiloval. Logickou souvislost to dostává, když si uvědomíme, že tahle adoptovaná slečna byla patrně o zhruba tři roky starší, než uváděl křestní list. Správce tedy nebyl pedofil, ale zamiloval se do slečny asi patnáctileté, podle pamětníků prý mimořádně krásné.
Krásná paní Božena není literární pověst.
Na známém Hellichovu portrétu (také s příchutí tajemna) je k vidění dáma skutečně nádherná, ovšem všichni její současníci se prý shodovali na tom, že její krása byla nesmírně zářivá, ale i živočišná, trochu orientální. A tak se dostávám k otázce skutečných rodičů krásné paní Boženy. Kdysi byla uznávaná teorie, že skutečnou matkou je „paní kněžna“ z Babičky, kněžna Kateřina Zaháňská. Byla to žena na svou dobu mimořádně vzdělaná. Pocházela z rodiny Kuronských, rodiny dam, které své zajímavé milostné vztahy příliš netajily. Kateřina ovšem matkou Barunky být nemohla, porodila kdysi jedno nemanželské dítě švédskému generálovi, ale potom už byla neplodná. Spekulovalo se hodně o mladší sestře Kateřiny, Dorotee, ale zdá se, že i to je klamná stopa.
Tady si dovolím trochu odbočit.
Často máme tendenci vnímat svět poloviny devatenáctého století naší optikou, ale to není možné. I tenkrát se lidé milovali, mít milenky bylo u šlechtických dvorů dokonce módou. Protože ty vztahy nebyly zdaleka jenom platonické, rodily se také děti, levobočci. Víme, že třeba Rudolf II. měl s Kateřinou Stradovou nemanželských dětí minimálně šest. On si mohl dovolit je slušně zajistit. Šlechta v devatenáctém století musela řešit hlavně něžné plody mimomanželských hříchů. Na velké tituly to nebylo, rodové dědictví se také dělit příliš nemohlo. Ovšem slečna byla z urozené krve, řešení se našlo. Zřízeny byly různé ústavy šlechtičen, v nichž se slečnám z nepřímé linie dostalo slušného vzdělání a na prahu dospělosti dostaly do života malý finanční obnos, někdy i nějaký nižší titul. No a na chovanky podobných ústavů potom čekali zchudlí šlechtici, většinou císařští důstojníci. Končily ty vztahy různě, to bych si netroufl zobecňovat. Zdá se pobyt v ústavu šlechtičen čekal také malou Betty, ovšem něco se zvrtlo. Stará vévodkyně Kuronská, matka Kateřiny Zaháňské, zemřela zdá se velmi nevhod, protože nestačila zařídit umístnění malé slečny do ústavu. Proto ta rychlá, a zřejmě úředně padělaná adopce do rodiny kněžniných služebných. Jsme ovšem na půdě dohadů.
Mám rád jiný dohad, pro mne až překvapivě pravděpodobný. Publikoval ho v limitovaném tisku přímý potomek paní Boženy, pravnuk Tomáš. Tvrdí, že paní Božena byla dcerou slavného španělského malíře Francesko Goyi. A ta historka má i svou logiku. Stručně vám ji převyprávím. Podle přímého potomka paní Boženy byla tajnou dcerou tehdy sedmdesátiletého slavného španělského malíře a jeho mladičké šlechtické milenky. Dlužno dodat, že se tak mělo stát po smrti malířovy manželky a většiny z jejich 24 dětí Matku snad přežily jen tři. Dítě z toho zakázaného vztahu chtěl otec ukrýt někde mimo Španělsko, v zemi s liberálnějšími poměry. Což pro tehdejší Rakousko nesporně platilo, navíc Goya měl styk i s kancléřem Metternichem a vztah kancléře a kněžny Zaháňské není tajemstvím. Podle řady pamětníků paní Božena věřila ve svůj zvláštní původ, dokonce pořád očekávala nějaké dědictví, změnu. Sama napsala: „Česká zem mne nezrodila, sama jsem se Češkou stala. Když jsem přišla do Chvalkovic, bylo mi třináct let…“ (úředně deset).Zdá se, že mimořádně talentovaný syn paní Boženy, Hynek, měl velký výtvarný talent. On byl obecně dítě mimořádně nadané, i proto jeho matku tak zasáhla smrt milovaného syna, sotva patnáctiletého.
Tady skončím první část svého vyprávění. Vyprávění o tajemné a krásné dámě, mimořádné osobnosti naší historie. Vyprávět chci s úctou a obdivem, ale bez legend.