Deník paní učitelky – 26
Vlastně se nic nestalo…
Dnes ve škole nic mimořádného. Všechno normálka. Děti průměrně zlobily, průměrně se učily. Žádné vzrůšo - někdy si říkám - naštěstí. Obyčejný den jedné obyčejné učitelky.
Vypadá asi takto:
Autobus přijíždí v 7:10. O 7km dál vystupuji spolu s dětmi ze dvou vesnic na trase. Malé mě zdraví, velké někdy. Cestou ke škole potkávám Vojtíška. Pláče, že mu dva spolužáci utekli. Vezmu ho pod křídla, jdeme spolu. Podle postaviček s batůžky na zádech by poznal každý, kterým směrem je škola. Paní školnice poprvé zvyšuje hlas a usměrňuje strkanice před šatnami. 
Na chodbě potkávám Barunku. Mává mi a směje se. „My jsme se viděly!“ křičí a připomíná mi naše včerejší setkání a totéž pyšně opakuje i vedle stojící Terezce. „No, to jste se teda měly...“ šeptá mi s úsměvem kolegyně, která jde těsně za mnou. Ze třídy vybíhá Kubík a ukazuje mi, co má k svačině a Kristýnka s plyšovým kuřátkem, které skáče po podlaze. Rychle si uvařím čaj, mrknu na suplování- naštěstí dneska nic. Prohodím pár slov s kolegyněmi, mířím do třídy.
Zvoní, děti vstávají. Vtom se ozývá trojhlasné: „Jé, vy jste ostříhaná!“… a přidávají se další: „Vám to sluší..“ „No jo, musím se taky snažit, když vy jste takoví fešáci, „ odpovídám naučenou frází. Děti si totiž (někdy na rozdíl od členů rodiny) všimnou vždycky.
Potom mě zavalí informacemi, které prostě nemohou počkat. Lucka se chystá jít spát se skauty do klubovny, Kristýnce koupila babička novou hračku, Barborka jde odpoledne na oční a kluci se pohádali s kamarády z béčka. Anežka má k svačině koláčky, Lukáškovi vlezl pes do postele, a „dívala jste se paní učitelko na ten film v televizi?“ Když se zdá, že se snad nedostanu ke slovu, ťuknu ukazovátkem o stůl…a začínáme.
Ukazujeme si, jak správně telefonovat. Vysvětluji, proč má být hovor stručný, děti mi na oplátku prozrazují, že rodiče do telefonu mluví dlouho, dlouho, dlouho.. Ve Slabikáři telefonují Fanouš a Filip o zapomenutém úkolu, náš Filípek vítězoslavně zvedá hlavu.
Potom zjišťujeme, že velké psací F je jako T s kravatou a že nám půjde lehce. Filip má dovoleno projít třídou a zkontrolovat, jak se ostatním povedlo jeho jméno v písance. Tváří se spokojeně. Metoda „cukr a bič“ zafunguje za chvíli. Pár dětí v uvolněné atmosféře kazí slovo Žeryk (co je na něm těžkého!!). Zvyšuji hlas, mluvím o snaze a soustředění, nastává hrobové ticho. „No vida, jak to jde, když vám vynadám..“ vracím náladu do normálu. Zvoní.
Kluci odcházejí rovnat spory s dětmi z vedlejší třídy, Martin zalézá pod lavici - hraje se na schovku, první nedočkavci vytahují svačinu. S kolegyní na chodbě probíráme cenu plaveckého výcviku a zvažujeme, zda na to rodiče budou mít. 
V příští hodině v pohodě počítáme. Dokreslujeme obrázky, vybarvujeme. Tu a tam ještě někdo žmoulá prsty, ale většina už má příklady pěkně v hlavě. Kromě toho, že Štěpánek spadl ze židle a Tadeášovi se vylilo pití, se nic zajímavého nestalo. Vysvětlujeme si domácí úkol, děti se radují, že je krátký. Těsně před koncem hodiny svolává pan ředitel učitele na přestávku do sborovny.
Vím, že informace z porad jsou neveřejné, snad žádné státní tajemství neprozradím - řešili jsme zajištění akce „ovoce do škol“. A další hodina - opět čtení. Tentokrát žížala Božena kamarádí s bílou růží. Má štěstí - kamarádka růže ji ochrání před kosem. Děti už toho začínají mít dost. Zkoušíme psát věty, ale jen na smazávací tabulky. Naštěstí - to by bylo škrtanců! Už aby zvonilo... vidím v jejich očích.
Poslední přestávka. Jako vždy aktivita poněkud stoupá. Dojídají se svačiny, odbývají poslední diskuse a strkačky. U mého stolku se navzájem překřikuje řada dětí, každý mi chce ještě něco důležitého povědět. Odpovídám, nebo se o to alespoň snažím, začíná mi tak trochu „hučet v hlavě“.
Poslední hodinu máme hudební výchovu. Zpíváme „Zima, zima tu je..“ Potom se děti vrtí do rytmu Uherského tance, napodobujeme hru na housle a na basu. Nakonec si lehnou na lavici, přivírají oči a poslouchají valčík. Mají za úkol představit si maminku při tanci, v krásných šatech.. Ve třídě je najednou báječný klid. Teď bych si tak dala kafe…než to dohraje.
Zbývá posledních 10 minut. Shodujeme se v hodnocení, že dnes to nebylo úplně nejlepší, ale příště to zkusíme napravit. Na závěr čtu pohádku. V přestávkovém hluku odvádím děti do šatny. Část jich odbíhá na kroužek míčových her a angličtiny, někdo peláší na oběd, jiní k paní vychovatelce do družiny.
Vracím se do třídy a čtvrt hodiny nedělám nic. Pak zvolna smažu tabuli a rovnám stolky. Zbývá opravit čtvery sešity, napsat na tabuli nové písmenko, promyslet a napsat, co zítra.
Končí mi jeden úplně obyčejný pracovní den.
Eva Procházková
Další články autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy