Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jarní tání
Okamžikem našeho zrození začíná naše minulost. Ubývá nám čas a přibývají vzpomínky. A ty nám jako jedinou věc na světě nemůže nikdo vzít. Jen náš letitý a unavený mozek vyřazuje ty nejčerstvější, aby nám zachoval ty nejcennější a nejstarší. Vytrácíme se pomalu z obrazovky reálného světa a zbývá nám jen kaleidoskopické kukátko našich nejvlastnějších vzpomínek. Kukátko, kterým si můžeme točit, jak a kdy chceme.
Když se sníh stává nejdrsnějším z neustálého odtávání a zamrzání, je neradno brát lekce ze zemské přitažlivosti. Jsou to lekce, které se vryjí na bolestný čas do vaší kůže. Nastává čas, kdy už jsou tu, sem i tam, vidět místa bez sněhu. Ale hlína ještě nevoní. Jižní stráně si mohou zatím o vůni mateřídoušky nechat jenom zdát. Už sice kvetou sněženky a bledule, ale tráva je ještě žlutá, suchá, mrtvá. Jen místy je rozbředlý sníh, ale voda si už vzpomněla na to, že musí téct z kopce. A tak se objevují stružky, potůčky a tůně. Začíná čas zrození a tání.
My, kluci škole neodrostlí, jsme pověsili brusle do komor, lyže opřeli o kůlny, sáňky vynesli na půdu a začali se chovat tak, jako by zima byla náš úhlavní nepřítel. Vše je zapomenuto. Lyžování, bruslení i koulování. I iglú už roztálo a kuličku ze sněhu neuděláš, ani kdyby sis rozmačkal ruce. Voda v potoce stoupá, je divočejší a divočejší. Zakalila se a pomalu vystupuje z břehů. A my mladí zase pozorujeme kalnou vodu s obdivným nadšením. Divíme se trochu strachu všech dospělých. Vždyť ta voda přece každý rok přijde a zase odejde. Proč a čeho se bát! Každý z nás shání krabičku od Nivey. Ta plave v potůčcích a strouhách nejlépe. Pádí jako závodní kůň, nepotápí se a snadno všechno propluje, přeskočí a podplave. Kam se na ní hrabe krabička od krému na boty. Ta je těžká a o zavírání se každou chvíli někde zachytí. Nikdy neplave na vítězné vlně.
Louka se už zatopila vodou. Děda, táta, babička i mamka co chvíli vybíhají ven a okukují přibývající hladinu. Psi štěkají ze strachu a kočky utekly do polí. Chvíli jim to potrvá, než se vrátí do chalup. Zítra je neděle. Ani dospělí nemusí do práce. Voda se už dostala až za dům. Vlastně je i vlevo i vpravo od nás. Zanechala jen ústupový směr k silnici. Rozlévá se a proudí, převaluje a hučí. Nikdo si nepamatuje, že by někdy vystoupala až na silnici. Cizí předci byli moudří. Ti vysídlení sudetští. Věděli kam postavit dům. Gríís got. Auf vídrzéén. Gůt morgen. Zdravíme je hromadně a uctivě už z dálky. My děti, ale i naši rodiče a prarodiče. A oni nám odpovídají stejně. Jen s jiným přízvukem a jejich pravou krkonošskou němčinou. Tihle Němci jsou ti hodní. Ty, které nevyhnal dekret do Bavor. Ti komunističtí. Jediná živá paměť zdejšího kraje. Skoro jediní místní usedlíci. My všichni ostatní jsme byli naplaveni a tudíž jsme naplavenina. Slováci, Pardubičáci, Holičáci, Rusíni…A dva Brňáci. Mamka a já.
Naproti za silnicí jsme si přehradili strouhu kamením a udělali si tůň jako moře. Voda se rozlévá do šířky, jezírko je větší a větší. Stále roste a už je široké patnáct metrů. Ale pak ta naše slepená přehrada povoluje a my vzrušeně a zmateně poskakujeme a snažíme se vzniklou díru ucpat. Dělají se další a další a my to postupně vzdáváme. Ne, vodu nikdy nezastavíš. Ruce už jsou zmrzlé a boty promočené, ale nechce se nám ještě ani trochu domů. Pouštíme krabičky po proudu a závodíme, kdo bude první u silnice. My, co jsme vzadu, postrkáváme ty naše krabičky klacky. I když samozřejmě víme, že se to nesmí a že je to nefér a že podvádíme. Ale to přece ti vpředu nevidí. Až do doby, než je dostihneme, svědomitě a čistě podvádíme v tomto lítém boji a svědomí nás tíží. Malinko, nepatrně nám přidává do naší mladé dušičky malý vroubek. Další zářez na našem svědomí. Vše pro vítězství a proti našim vítězícím kamarádům. A ti pak nám nadávají ve svatém rozhořčení do podvodníků. Ale pak, když jim krabička někde uvízne a oni jsou daleko vzadu, dělají to samé. A nadáváme si všichni jako dospělí a velcí chlapi, co to myslí vážně, a myslíme to taky vážně. I když vlastně ne. Všechny ty šťuchanice a rvačičky jsou časem zapomenuty. Jen ti dospělí v tom velkém a obtížném světě to neumí. Dospělí jsou vlastně divní. Slavnostně si přísaháme, že nikdy nebudeme dospělí. Budeme pořád kluci a holky, co jsou spolu a vždycky budeme kamarádi a vždycky budeme fér.
Pak se Pepík podívá na hodinky a všichni musíme domů. Bereme krabičky do zmrzlých rukou, rukavice máme mokré až hrůza, je nám najednou strašná zima a máme strach, jak zase dostaneme doma vynadáno. Pepík se Standou a Zdeňkem utíkají po silnici doprava a my s Naďou přebíháme silnici k hučícímu potoku. Máma mně vynadá hned ve dveřích a pak mě strčí ke kamnům. Musím se převléknou do pyžama, musím hned do postele a ona mi uvaří čaj. Celý se klepu zimou, ale ta se rozpouští v kamnech a venku už je tma. V rádiu dávají Pučálkovic Aminu. Celá rodina poslouchá. Už i děda se vrátil z lesa s kládou přivázanou na kole. A všichni se smějeme Jindřichu Plachtovi, jak to napsal a jak to čte. Venku zase trochu poletuje sníh. No to teda nevím, jestli mě naši pustí ještě někdy ven, když tak zlobím. Ale třeba ještě někdy jo. Zítra je stejně pondělí a musíme všichni do práce a do školy. Hlavně že už bude jaro a bude zase pomlázka. Budu letos chodit s Hankou. Teda jestli mě bude chtít. Ale asi jo. Káju už nechce. Řekla, že je vůl a že mu smrdí nohy. To mně teda nesmrdí. Tak třeba bude chodit se mnou. A když ne, tak se Zdeňkou. Říkala prej Nadě, že se jí líbím. No a pak bude léto a já pojedu na prázdniny na přehradu za dědou. Letos těm kaprům určitě ukážeme. Taky konečně musíme chytit toho obrovského candáta, co se nám už dvakrát utrhl. Jednou ho přece musíme chytit. Najednou se mi chce hrozně spát. Jen z dálky slyším, co že to ta Amina zase vyvedla, zavírají se mi oči a….. dobrou noc.
(Malá vzpomínka dospělého Jirky. Nebo dospělá vzpomínka malého?)
Jiří Suchánek