Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Mé dětství
Jaké bylo? Takovou otázku jsem si v jeho průběhu asi nekladl, jednoduše jsem je užíval plnými doušky. Na vesničce na jižním Slovensku, která nebyla ani malá, ani velká, možná nebyla zvláště bohatá, ale ani chudá a nabízela mi toho tolik, že se to dá stěží na několika řádcích vypovědět.
Velký školský dvůr, na kterém jsme bydleli, byl ideální pro dětské hry a zábavy. Na kole se dal pohodlně objíždět dokola, to otcovo bylo pro mne ještě trochu velké, těžkopádné, musel jsem jezdit „pod štanglí“, mamino, pohodlnější, dámské bylo zapovězené. Rozměry dvora ale byly ideální pro mače, někdy s hadráčem, vzácně se skutečným fotbalovým míčem, který nám občas otec, pan ředitel, půjčil. Ten míč to bylo dvojí potěšení, napřed se musel rozšněrovat, uvolnit nafukovací hrdlo, dofoukat hustilkou na kolo, pevně zavázat konopným motouzem, aby vzduch neunikal; obřad končil pečlivým zašněrováním, aby si míč podržel kulatý tvar – zápas mohl začít. Ve vzdáleném rohu pomyslné hřiště na volejbal, namísto sítě kus špagátu…
Ale hlavně ta řeka! Křišťálově čistá svěží vodička, místy klidná, rozvážná, jinde, pod elektrárnou prudká, nabízející ověření plavecké dovednosti. Léto ještě bývalo létem plným tepla, sluníčka, občasná chvilková letní bouřka zanechala ve výmolech po nerovných cestách osvěžující kaluže, v nichž se tak krásně čvachtalo bosou nohou. Jen desítky minut po lijáku jsme mohli znovu vyrazit na naše oblíbená místa koupání, neumělých skoků do vody, občas nám rybáři půjčili svoji pramici a byli docela rádi, když jsme jim nachytali něco drobných rybek jako návnadu na jednu z královen řeky, štiku. Udice samozřejmě vlastní výroby, prut z lísky, kousek konopného motouzu, plátek korku uprostřed s husím brkem a namísto nedostupného háčku pěkně natvarovaný špendlík. Nachytali jsme jich deset, dvacetkrát tolik a nepotřebný zbytek vítězoslavně odnášeli domů, nakládali se zelím, zeleninou, cibulí do octového nálevu; po několika týdnech náramně chutnaly.
Má řeka po létech (vystřiženo z videa)
Náš byt, byt učitele, ředitele školy v poměrně nové stavbě byl prostorný, světlý, vzdušný. Na svou dobu zcela odpovídající. Ale bez jakékoliv sanitární instalace, naštěstí už s elektřinou, která obnášela v každé místnosti jediné visuté, mnohdy stahovací svítidlo s jedinou žárovkou a ve dvou pokojích, dokonce po jedné primitivní zásuvce. Díky tomuto přepychu už v pokojíku, v němž se soustřeďoval život rodiny už mohlo vyhrávat rádio, „kaplička“ Telefunken a mohly naladit dokonce tři stanice, Bratislava, Vídeň a za dobrých příjmových podmínek dokonce i Budapešť.
Skutečně, o dlouhých zimních večerech ústřední pokoj poskytoval dostatek prostoru pro tři děti, rodiče, často i babičku, každý tu našel svoji židli u rodinného stolu, někdo se natáhl na divanu, četlo se, ženy a dívka háčkovaly nebo pletly, vykládalo. Pokoj byl příjemně vytopen, v kamnech plápolal ohýnek, jen občas bylo potřeba přiložit polínko tvrdého dřeva. Teplo to bylo neobyčejně příjemné, voňavé, na horní plotně kamen se občas opeklo jablíčko, které vzduch ještě dále provonělo. Sousední obývák se vytápěl jen o velkých svátcích, zejména na Vánoce, ložnice, která s ním sousedila vlastně nikdy. Tepelnou pohodu po chvilce nepříjemného objetí vystydlých lůžkovin opatřily nadýchnuté peřiny, konce konců ti choulostivější si mohly předem nahřát cihlu nebo pytlík s otrubami; pánovi domu byl vyhrazen jediný rodinný termofor.
Ale ta pravá pohoda, ta se dostavila až zjara a vytrvala až do pozdního podzimu. Večery pod košatou hruškou, o prázdninách jsme mohli do syta využívat i dvě prostorné třídy, rozložit v nich svých pět cínových vojáčků, další desítky se vystřihly z papundeklu a válečná tažení mohla započít. Z toho tušíte, že těch hraček moc nebylo, vlastně skoro žádné, ale nemyslím, že by nám cokoliv scházelo.
My, kluci, jsme samozřejmě měli i své povinnosti. Tou základní byl úkol nasekat dříví, „třísky“ na zátop. V kuchyňském sporáku se zatápělo dokonce až třikrát denně, aby se uvařila snídaně, oběd, ohřála večeře. Elektrický vařič byl ještě vzdáleným snem. Žehlička klasická, litinová na dřevěné uhlí, po zapálení se s ní mávalo, kroužilo ve vzduchu na dvoře, aby se uhlí správně rozhořelo a nekouřilo. Já jsem byl z nás dvou, kluků ten podnikavější, rád jsem se ujímal všech úkolů, které mě zavedly za vrata. Chodil jsem s konvičkou na mléko, otcovi s kríglem pro pivo (dohlížel jsem důsledně na jeho přání, aby se pivo natočilo přímo do skla a nepřelévalo), pochopitelně, měl jsem sjednanou odměnu, jednu malinovku. Drobné nákupy potravin v družstevní prodejně byly mojí doménou, v primitivním předchůdci dnešních hracích automatů jsem si mohl vystřelit kuličku a podle toho kam dopadla vybrat malou směšnou odměnu. Přiznávám, našim největším utrpením bylo zalévání, přesněji pumpování a nošení vody na zahrádku. Jeden z nás pumpoval, druhý vodu nosil, než otec usoudil, že všechny záhony patřičně zalil, nikam jsme nesměli.
Má vesnička a její okolí to byla svoboda, rozlet, kolem polí, po zaprášených polních cestách, po okolních lukách, kolem řeky, rád jsem se přidával ke kamarádům, na strništi jsme pásli husy, na podzim vyháněli na pastvu krávy, opékaly na ohníčku brambory, ty spálené jsme si rozmazávali kolem pusy…
Kraj mého dětství: roviny, řeka, v dálce Žibrica (pohoří Tribeč)
Vůbec nejraději jsem se ztrácel z domu bez ohlášení, ne že by mě nepustili, ale nemělo to to správné kouzlo. Nezůstávalo to samozřejmě beztrestné, ale co by jeden neudělal pro kousek zvláštní svobody.
Zcela mimořádnou vzácnou událostí byl příjezd kina. Kulturák naplněný k prasknutí, promítal se Rin-tin-tin, pes hrdina. Nebo pouť a s ní nebývalá atrakce, řetízkový kolotoč. Kdybyste mysleli, že už měl elektrický pohon, byl by to omyl. Byl na lidskou sílu. Nahoře jakási horní paluba kde se mezi tyče nesoucí závěsy sedadel nasoukalo pět kluků a ti to poutavé monstrum roztáčeli, uváděli do pohybu. Penízky, přidělené laskavým rodiči či prarodiči se rychle spotřebovaly, pak skutečně nezbývalo než se nechat najmout a točit. Než pouť vypukla naplno, sazba byla příznivější: třikrát točit, jednou se svézt. Ve špičce už pan majitel tak laskavý nebyl, norma byla tvrdší: pětkrát točit, jednou užít toho nenapodobitelného letu vzduchem…
Měl jsem i velké kamarády, na prvním místě místního kováře. Byl to zážitek přispět k žáru ohniště šlapáním dmychadla, asi nevíte, že kovadlina je hudební nástroj a údery kovářova kladiva i perlíku jeho tovaryše či učně (na toho jsem byl nejednou symbolicky povýšen) vyluzují ničím nenapodobitelné hudební kreace. Stanu-li se v příštím životě hudebním skladatelem, určitě napíšu koncert pro kovadlinu a orchestr.
Mohl bych ještě dlouho vyprávět, ale co nesmím zapomenout, to byli koně! Ta nádherná ušlechtilá zvířata, která se zapřahala do selských povozů, vzácně tu a tam i do kočáru. A známí sedláci nám nejednou dovolili přisednout a vzít do ruky opratě. Hijó, čehý, hot, prrr, to byly asi ty hlavní povely, k tomu lehké polechtání opratěmi, jejich přitažení tu vlevo, tu vpravo, tu souběžně s cílem přibrzdit. Největší zážitek byly cesty kočárem do nedalekého městečka, Nitry. V okamžiku, kdy se kola začala pohybovat po asfaltu v Mostní ulici, zazněla nenapodobitelná hudba, rytmika koňských kopyt na asfaltu, podložená tónem odvalujících se kol, to byla snad ta nejhezčí symfonie harmonie, pohybu, krásy.
Nemusíte souhlasit, ale tvrdím, že naše dětství, vlastně nesmírně skromné, bylo přece jen o mnoho půvabnější, zajímavější, než to dnešní doprovázené haldou hraček, televizí, počítačovými hrami. Asi to bylo tím, že jsme byli bytostně spjati s přírodou, pohltila, přijala nás, byli jsme její součástí.
Imrich Lencz
Další články autora: