Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Adié, školo!
Jak jsem vyprávěla, skončilo to s mým studováním špatně. Postupným uzavíráním českých škol vůbec jsem se ocitla rovnýma nohama v životě. Jako laborantka v lékárně. Jenže tam jsem - pravdobijce - protestovala proti tomu, abych místo klepání harburnů a mytí laboratorního skla chodila k paní lékárníkové mýt nádobí a schody. A protože to byla satorie, proti které se ani pan lékárník neodvážil pozvednout hlas, skončila jsem tuhle kariéru za pár měsíců. Otci se pak podařilo umístit mne pár kroků za naším domem na malinkém nádražíčku Olomouc-Nová ulice. Tam jsem se dočkala konce války.
Konec války! Mír! Svět se mi otevřel doširoka. Chtěla jsem rovnou k divadlu, ale naši - kdepak, nejprve dostuduj a pak se uvidí. Mysleli si, chudáci, že přece jen dostanu rozum, než skončím školu. Jako válečnému poškozenci se mi nabídla možnost dostudovat gymnázium. Díky otcově úzkostlivé výchově jsem ale přece jen udělala chybu. Nešla jsem do poválečné oktávy "rychlokvašky", kde se v červnu začalo, ať ročníkem byl každý odkud chtěl a na podzim do jednoho složili maturitu a stihli ještě jít na vejšku. Já nastoupila po prázdninách spořádaně do septimy, jak se slušelo a patřilo.
Když se s odstupem let na to dívám, myslím, že i mnohem zapálenější student by byl sotva uspěl. Samozřejmě, že ze slibovaných úlev zůstaly jen sliby, učivo k navázání mi chybělo, septimánskou látku po mně vyžadovali normálně a současně jsem skládala rozdílové zkoušky za pátý a šestý ročník z kdečeho. Opět mi šla matematiky, dokonce jsem za rozdílovou zkoušku dostala ředitelskou pochvalu. Legrační byla fyzika. Starý Magnétka mne měl už z dřívějška rád, bez ohledu na můj um, ale iluze si nedělal. Využila jsem své fantastické paměti a prostě jsem za noc nadřela, co jsem stihla. Aniž bych ovšem věděla, co to melu. A on se chránil mne přerušit otázkou, aby mne nevyvedl z konceptu. Pak přišla chvíle pravdy. Posledních pár kapitol jsem si prostě k ránu už nestihla nacpat do hlavy. "Holka, holka," zavzdychal. "Bereš to za čtyři?" "No samo - a díky!"
Takže bych se vší tou bídou k maturitě se byla nějak prodrala, ale nepřekročitelná se stala franština. Nejen, řeč chce krapet času a cviku, ale navíc jsem narazila na zcela mimořádnou profesorku. Malá, šeredná a zlá - a já navíc hezká, lehkomyslná a drzá holka. Nesnesly jsem se už od pohledu. Hned v prvním pololetí se povedlo, že vešla do třídy a vyhlásila - "Třído, vyřiďte Skopalové, ať rozsvítí laskavě světlo!" A já přišla do školy "z civilu", dokonce jsem si už vydělávala. No a taky jsem nebyla žádný puťka. Udělalo se mi rudo: "Třído, vyřiďte paní profesorce, že ráda, ale musí mi slušně říct." Juj! a tak to vypadalo celý školní rok. Až nastal její slastný okamžik - zkouška.
I kdybych byla rodilá Francouzka, nemohla jsem ji udělat. Posadila si mne za katedru, aby mi nikdo nemohl pomoct, dala předem připravený text ze stavebnictví, který v učebnici vůbec nebyl, slovníku jsem použít nesměla. Jasně - překlad nebude! Ale jednak já když mám před sebou pero a papír, tak jsem prostě k neudržení a píšu a jednak mi bylo jasné, že dokud budu psát - cokoliv - mám od ní pokoj a řeči pak o krátké přestávce snáz vydržím. A tak jsem psala. I Vilonovi. Své pocity jsem přirovnávala k těm jeho před popravou a docela jsem zapomněla, kde jsem. Což se mi stalo osudné.
Zazvonilo a Tarzanka (jak se jí na škole říkalo), celou dobu překvapená, že píšu a zvědavá co asi, mi hbitě papír vytrhla a začetla se. Pak zaječela. Mou práci vysoko třímajíc v ruce vyřítila se na schodiště a až do sborovny křičela - "mne, českou profesorku, přirovnávat ke katovi!!!"
Celou hodinu se na škole nevyučovalo, byla mimořádná konference. Pak zapraskal školní rozhlas: "Skopalová ze sedmé B se vylučuje ze studia na tomto ústavu a má se ihned dostavit do ředitelny."
Ploužila jsem se schodištěm. Tuze jsem se styděla, že jsem Ducháčka - ředitele češtináře - rozzlobila. Pootevřela jsem dveře do ředitelny. Chvíli na mne mlčky koukal. "Cos to vyvedla! Mně se to jako slohová práce velice líbí, ale myslíš ty vůbec? Co já teď s tebou mám dělat? Zařídím ti přijetí v Brně, tady v Olomouci paní kolegyně učí na všech ústavech, tady bys neodmaturovala." Hezké to od něj bylo, ale na tohle naši neměli. A já stejně chtěla k divadlu a tak jsem hrdě vyhlásila, že maturitu nebudu v životě potřebovat. Později mi život mnohokrát ukázal, jak velice to nebyla pravda.
Naďa Vencovská
Další články autorky: