Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Škola základ života
Já jsem svejm rodičům ubohejm taky nedala nic zadarmo. Oni mně sice taky zrovna ne, ale co museli mít za nervy jsem poznala až na své druhé dceři Evě. Do gymnázia jsem přijímačky složila bez potíží, učit jsem se mohla výtečně, jenže já jsem jednak žila svůj svět ve snech a jednak, pokud jsem byla nohama na zemi, tak jsem zase měla tolik zájmů, že jsem jako žákyně byla, no řekněme taková střední cesta. Opravdu mne na škole miloval češtinář - mně sice bylo docela fuk, proč je v mluvnici něco právě takhle a proč, i když naprosto bezpečně jsem věděla, že je to tak nebo onak. Něco podobného ostatně mám i s muzikou. Nikdy mne netrápí, kdo co složil, co je to za skladbu. Pro mne je podstatné, jestli to ve mně něco vzbuzuje, nebo ne. Čímž jsem zase já později trápila svého hudby znalého muže Jana. Ostatně tou svou benevolencí k pravidlům mluvnice taky.
Ale abych neodbíhala. V češtině moje nejmilejší byly kompozice. To jsem psala ještě o přestávce a odmítala vydat sešit, že jsem ještě neřekla to hlavní. Dokonce se mi kantoři naučili tolerovat, že jsem ve snaze vyjádřit se psala jen první půlky slov. Tak moc mi myšlenky pospíchaly dál.
Kupodivu jsem byla dobrá v matematice, to se asi projevilo dědictví preciznosti po otci. Ale fyzika? Hrůza! Má schopnost pochopit skončila u volného pádu. Zato přírodopis - to byla nádhera! Zvířata mám ráda odjakživa a kytky - ty miluju. A jsem k slzám dojatá, když nějakou dostanu. Strašně ráda se rejpu v zemi, jenže tak nějak objevitelsky. Prostě nic o věci nevím, ale se zvědavostí zkouším, co to udělá. A vzhlížím s obdivem k těm, kteří zasadí, přesadí a předem vědí, co z toho vyroste. I když mně zase nepřipadá tak nezajímavé něco nastrkat do země a chodit se koukat, jak to vyčuhuje, sílí a třeba i kvete, voní, nebo se dokonce dá i jíst. Na zahrádce se tedy uplatním spíš jako oddaná pracovní síla s fantazií.
Ale abych se vrátila ke škole. Byla jsem tedy ten studijní průměr a nadto od primy s dvojkou z mravů. Jako bych za to mohla, že jsem byla z holek největší a navíc fanatik pravdy. A tak se strašně rvala - se všemi a za všechno. No a taky odmlouvala. Když za války směli studovat jen ti s určitým průměrem, měla jsem nějaké to procentíčko navíc a šup se mnou do života! Naši sice dělali co mohli a naverbovali mne do dvouleté obchodní školy - kéž by měli ten rozum a dali mne aspoň do "rodinky", abych se naučila něčemu kloudnému pro ženský život. Ale "obchodka"? Tam jsem se stala miláčkem jedině češtináře, jinak ne nebavilo nic. Ještě že za rok k závěru války zavřeli české školy vůbec.
Z té doby mi ale zůstalo, že dodnes, i jako redaktorka jsem psala a píšu na klávesnici jen čtyřmi prsty. Hodina psacího stroje byla odpoledne a to bylo víc, než jsem byla škole ochotna obětovat. Prostě jsem nechodila. Ve čtvrtletí mi kantor pro jistotu dal trojku, aby
neublížil sobě ani mně, v pololetí mi ji dal ze zvyku a ve třičtvrtiletí jsem ji už měla vysezenou. Jenže na konci roku přece jen trval na tom, že předvedu co umím - jinak koule a šmytec. Tak jsem slíbila, že přijdu na zkušební testy. Ještě v tamvaji jsem nevěděla, jak se vykroutím. Pak jsme se blížili ke škole a má fantazie spolu s komediantstvím mi vnukla nápad. Vytáhla jsem žiletku a čistým řezem přejela všechny prsty. Krve bylo - holky ječely, kantorovi jsem plasticky líčila, jak se srazily tramvaje a jak jsem raněná o sklo. Mám pocit, že jsme nakonec oba věděli své, ale poslal mne domů a dal mi nakonec zase tu neutrální trojku, byť s povzdechem.
No, končím, čím jsem začala. Boží mlýny odemlely kus života a jedna z mých starších dcer mi to bohatě odváděla. I když byla v nevýhodě - jsme si moc podobné, takže jí dalo dost práce mne přemistrovat.
Naďa Vencovská
Další články autorky: