Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a "olše"
Díky tomu, že Tai ještě stále tápe v tom, jak si správně vyložit význam mnohých českých slov, vypadá to, že nudit se s ním ještě dlouho nebudu.
Psali jsme zase jeden z diktátů, do nichž se většinou snažím "zamontovat" jména významných osobností české kultury nebo historie, popřípadě název nějakého významného literárního díla či hudební skladby, aby si Tai zároveň s pravopisem ukládal do té svojí makovičky také něco z všeobecných znalostí o zemi, kde teď žije. A i tentokrát-stejně jako častokrát předtím- mne Tai svými myšlenkovými pochody "uzemnil". Tentokrát to odnesli Mikoláš Aleš a Smetanova Má vlast.
Přišla jsem na to, že někdy Tai diktát píše automaticky a vůbec nepřemýšlí o tom ,co píše. Prozradil ho slavný Smetanův cyklus Má vlast. Vím z dřívějška, že o tomto díle je Tai velmi dobře informován. Nicméně když jsem mu diktovala větu "Při slavnostním zahájení festivalu Pražské jaro zazněla Smetanova Má vlast," napsal Tai ...Smetanova Má vlas...a spokojeně se na mne podíval. Asi v mém pohledu vyčetl nesouhlas, protože se zarazil, přečetl si napsanou větu znovu, načež mne odrovnal dotazem : "To jako 'vlas', nebo 'Česká republika'?" Když ve výrazu mé tváře rozpoznal čiré zoufalství, honem si zabubnoval pěstí na čelo a bleskurychle udělal z 'vlas' správné 'vlast'.
"Bubnování na čelo" je Taiův nejnovější zvyk. Bubnuje vždy tehdy, když si uvědomí, že zase pronesl či napsal nějaký nesmysl. A nutno říci, že tu a tam se naše hodina podobá koncertu, na němž má bubeník dlouhodobé sólo...
Při psaní tohoto diktátu však nezůstalo jen při "Smetanově vlasu". Tai psal větu "Zádumčivé jižní Čechy byly oblíbeným krajem Mikoláše Alše." V jeho interpretaci však konec této věty vypadal následovně: "...krajem Mikuláše olše." "Tai, "upozorňuji ho, když jsem se přesvědčila, že na napsaném nehodlá nic změnit, "přečti si tu větu pozorně ještě jednou , máš na jejím konci dvě chyby!" "Jak dvě chyby?" diví se upřímně. "A co má být to 'Mikuláše olše'?" upřesňuji tedy. "Olše přece správně! To strom. Ona roste hodně tam u rybníka, má takový malý šištičky...," oponuje mi Tai horlivě. "Taíííí!" zaúpím a přeruším jeho botanickou přednášku. "Toto není strom olše, ale 2.pád od Mikoláš Aleš! Toho malíře snad znáš, ne?"ujišťuji se. "Jooo, Mikoláš Aleš já znám dobře, ale 2.pád přece Aleše!" usadí mne Tai. I následuje vysvětlení, že při skloňování se někdy samohláska "ztratí": "Hašek-Haška, Jirásek-Jiráska...a Aleš-Alše," dokončím vysvětlení a přejdu k "Mikuláši". "A křestním jménem se Aleš jmenoval Mikoláš, ne Mikuláš," ukončuji výčet chyb. "No to nééé, já vím určitě, že s anděl a čert chodil Mikuuuláš!"protestuje Tai vehementně. "S kým že chodil?" nastražím uši. Tai zabubnuje na čelo a opraví se na 's andělem a čertem', ale Mikuláše se vzdát nechce. Teprve po dalším vysvětlení o úpravách českých jmen přijme Mikoláše na milost, ale brble si pod nos:"Mikoláš! Kdo má pamatovat?"
No, je to pravda. Někdy je toho na tu jednu hlavu opravdu přespříliš...
Míla Nová