Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a "koulovačka"
Ve středu Tai dorazil načepýřený jako krocan a zmrzlý jako jitrnice. Odložil si sice bundu, ale z teplé mikiny se odmítal vymotat. "Prosím tě, kde jsi byl, že jsi tak vymrzlý?" kroutila jsem nad ním hlavou. "Byl tělocvik,"utrousil naštvaně. "Ale v tělocviku se hýbete, tak by ti nemělo být zima,"namítám, ale tím jen pootevřu ventil, jímž začne z Taiova nitra unikat jeho horší "já". "Když on takový vůůůl!"zavyje Tai rozčileně. "Hm, vůl! Tak to jsme tu ještě neměli," konstatuji v duchu, ale nahlas zapůsobím výchovně: "Tak kdo je zase vůl? A vůbec ! Co jsme si řekli o užívání hrubých slov?" "No ale když hlupák je slabý!" snaží se mě přesvědčit Tai. "Tak už vyklop,kdo tě tak rozčílil, ať se můžeme začít učit," rezignuji. Ovšem odpověď mě přesvědčila, že rezignace není na místě a že výchovný proces bude muset pokračovat. "Tělocvííík!" vyrazil Tai. "Tělocvik?" divím se, ale pak
mi dojde. "Snad nemyslíš tělocvikáře?" "Jooo, tělocvikáře," přikyvuje intenzívně a honem vysvětluje, abych mu neskočila do řeči. "Když venku plus 10 stupeň, my v tělocvičně. A dnes mííínus 8 stupeň a my museli na hřiště házet koulovačku! Já byl celý mokrý,"končí pochmurně. Nejprve Taie donutím dát "stupeň" do správného tvaru a pak se snažím rozluštit "házení koulovačky". "Tak to jste se celou hodinu jen koulovali sněhem?" vyzvídám. "Ale nééé sněhem...No, vlastně taky, ale až na konec hodina...no, hodiny...proto my tak mokří."
"Tak prosím tě, čím jste házeli, když ne sněhovými koulemi?" "Já přece říkám-my házeli koulovačku,"dívá se Tai na mne jako na mírně retardovanou. "A z čeho byla ta 'koulovačka'?" snažím se rozluštit záhadu. "Z železo , jasný, ne?" div si nepoklepe na čelo Tai. "Tai, jestliže byla ze železa, nebyla to 'koulovačka', ale 'koule', a vy jste jí vrhali do dálky,"rozluštila jsem záhadu. "No vlastně tak profesor říkal," připouští Tai.
"No ale počkej!Co bude s tím volem? Copak takhle se mluví o dospělých lidech, navíc o učitelích?"tvářím se přísně. "Ale když on je!" nechce se vzdát Tai jen tak. "Jestliže vás chce tělocvikář trochu otužovat, není žádný...no sudokopytník!"končím tónem, který nepřipouští námitky. "A vůbec, jak by se ti líbilo, kdyby tak někdo mluvil o tvém tatínkovi či mamince-oni jsou také dospělí!" Tai se zamyslí, ale pak se začne poťouchle usmívat. "Co je na tom k smíchu?" sonduji. "Když oni ne stejně dospělí," tvrdí Tai. "Jak to myslíš?" "No on, tělocvikář, ještě nemá rodinu, on neoženěný!"vyhodil Tai konečný trumf. Ach jo! Vidím, že dnes bychom mohli "diskutovat" celou hodinu, a tak už jenom přísně zopakuji, že nechci učit kluka, který mluví jako hulvát.
Vidím, že Tai by hrozně rád měl ještě poslední slovo, ale teď už jsem nekompromisní a sahám po diktátu.
No jo, Tai mě zkrátka nepovažuje za "společnost", a tak mi všechno vyklopí bez obalu.
Míla Nová
Ilustrace - práce absolventů kurzu malování
na další nádherné obrázky se můžete podívat zde