Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jenny Marxová, žena ďáblova 

Po sedmiletém zasnoubení si v červnu 1843 své "ano" řekli doktor filozofie, 25letý Karel Marx, a 29letá baronka Jenny von Westphalen. Budoucí autor světoznámého Kapitálu pak s krásnou pruskou aristokratkou prožil v manželství 38 let a v prvních 12 letech se jim narodilo 6 dětí.
 
Pojďte s námi  nahlédnout do soukromého života rodiny Marxových
Příležitost k tomu dává životopisná publikace francouzské autorky  Giroudové s poněkud expresívním názvem Jenny Marxová, žena ďáblova. Přibližuje a komentuje životní osudy tohoto  manželského páru.  Obsahuje  o Marxově rodině množství údajů, o nichž nebylo možné v minulých létech hovořit. Jenny a Karel byli sousedé a znali se od dětství. Rodina starého pruského šlechtického rodu Westphalenů se v Trevíru řadila k místní smetánce, a přestože Marxovi (k protestantismu konvertovaní Židé) patřili ve společenské hierarchii níže, udržovali baron von Westphalen a vzdělaný trevírský advokát Heinrich Marx ty nejlepší vztahy. Když se v září 1835 sedmnáctiletý Karel přišel rozloučit před svým odjezdem na univerzitní studia do Bonnu s "nejkrásnější dívkou v Trevíru, vysokou brunetkou se zelenýma očima, pravidelnými rysy a broskvovou pletí" (jak ji popisuje spisovatelka), neboli s Jenny, baronkou von Westphalen, ani jeden z nich určitě  netušil, co se stane příští léto při jejich prvním setkání po desetiměsíčním odloučení. Když   Jenny  znovu Karla uviděla a promluvila s ním, rázem pochopila, že vedle něj jsou všichni trevírští mladíci jako čirý vzduch. "Byl to určitě šok, děti jsou ty tam, stojí tu proti sobě muž a žena, kteří po sobě vzájemně touží a zjišťují, že bez sebe nemohou být," líčí tyto okamžiky Giroudová a dodává: "Ještě téhož dne dojde k tajným zásnubám." Karel se otci svěřil ihned, Jenny tomu svému až po několika měsících. Byl chápavý a až do své smrti (podobně jako Marxův otec se ani on svatby dětí nedožil) bránil svou krásnou dceru proti všemu a všem, nicméně o sňatku nemohlo být řeči, dokud nebude Karel "zavedený". Tlak na Jenny byl v příštích letech obrovský, vždyť v úvahu přicházelo tolik movitých nápadníků - a přitom její láska musela žít několik let pouze z dopisů! Teprve v červnu 1841 se oběma mladým lidem podařilo tajně padnout do náručí, dva měsíce poté, kdy Karel složil doktorát filozofie. Za garde (snoubenci se bez něho podle tehdejší konvence setkat nesměli) jim posloužil Jennyin bratr Edgar. O tom, co pro mladou a vášnivou puritánku tehdejší noc v jednom bonnském hotelu znamenala, napsala Jenny Karlovi hned v příštím dopise: "Když zavřu oči, vidím tvůj šťastný pohled. (...) Vím přesně, co jsem učinila a že bych si zasloužila odsouzení, vyvržení ze společnosti. To všechno i to ostatní vím, ale i tak jsem plná radosti a lehkosti a vzpomínku na ty hodiny bych nevyměnila za žádný poklad světa. (...) Karle, jsem špatná. Už ve mně není nic dobrého, kromě lásky k tobě... Konec tvé lásky by pro mne znamenal konec bytí. A po takové smrti by už nebylo žádné vzkříšení." Zlomky zachované předmanželské korespondence (jejíž velkou část, bohužel, zničila Laura, jedna z Marxových dcer), vypovídají třeba i o tom, jak Jenny toužila jednou "zaznamenávat na papír všechny" Karlovy "krásné a skvělé myšlenky, a tak" mu "být k něčemu užitečná". A skutečně, byla pak vždy nejen jeho první čtenářkou, ale současně i nejvěrnější a nejpozornější sekretářkou, neboť jen ona byla schopna rozluštit Marxův rukopis psaný neproniknutelným švabachem. Právě ona opisovala rukopis stranu po straně dřív, než šel do sazby. Krátce po vydání své knihy (v rozhovoru pro francouzský týdeník L ´ Evénement du Jeudi) odmítla Franćoise Giroudová názor, že by v jejich vztahu existovala z její strany podřízenost: "Tyto chvíle společné práce byly nejkrásnějšími momenty jejího života. Když Jenny přepisovala to, co Marx napsal, o čem přemýšlel, byla šťastná. Co tehdy vlastně mohla Jenny dělat? Byla inteligentní, ale v těch dobách neměla žena žádnou možnost seberealizace. Proto si raději zvolila život po boku génia, než aby žila s prostředním člověkem. Velká postava jejího muže ji sice s postupem doby zastínila, ale za jejího života tomu tak vůbec nebylo. Aktivně a intenzívně se na jeho práci podílela. Pochopila tohoto filozofa lépe než kdy kterýkoliv z jeho kritiků."
 
Stala se marxistkou
Mezi Jenny a Karlem existovala opravdová shoda názorů a z její strany naprosté intelektuální pochopení toho, co Marx psal. Stala se marxistkou dávno před tím, než se tento pojem ujal. Tehdy si nemohla představit, že ve jménu jejího manžela budou jednou vytvořeny nehumánní systémy, o nichž ani on nic nevěděl. Jenny byla přesvědčena, že její muž je neobyčejně intelektuálně schopný a že tuto svou sílu dává do služeb tomu, kdo si to v jeho očích nejvíc zaslouží - proletariátu.
 
Nelehké manželství
I když se Jenny a Karel Marxovi skutečně milovali, přitahovali se fyzicky i intelektuálně, dobře se znali a vzájemně obdivovali, jejich dlouhé manželství zdaleka nebylo nějakou procházkou růžovým sadem. Co jim od začátku nejvíce chybělo, byly peníze. Novomanželka nedostala výbavu ani věno, zato přinesla do manželství rodinné stříbro s erbem hrabat z Argyllu. Jeho postupné rozprodávání jim načas umožnilo solidně žít. Potom ale nastal "nekončící hon za neustále prchající kořistí, kterou jsou peníze", píše Giroudová. Byť byla v některých obdobích u nich doma sebevětší bída - zvláště v prvních letech života v Londýně, když jich žilo sedm v jedné špinavé místnosti a po celou dobu jim hrozilo, že je nelítostný domácí vyžene, a nemohli ani dát pořádně najíst svým dětem třesoucím se zimou - nikdy Marx nepřijal žádné trvalé nebo i jen dočasné zaměstnání (s výjimkou šéfredaktorství revolučních novin, jež však obvykle dlouho nevydrželo).
 
Sponzor Engels
Žili z darů, podpor, občasných dědictví, sbírek a půjček (většinou nesplácených), ale hlavně z peněz svého sponzora Bedřicha Engelse, který po předchozích nepravidelných nenávratných půjčkách začal po smrti svého otce (1860) z dědictví vyplácet Marxovým doživotně pravidelnou rentu. Jak ale dokumentuje autorka na stránkách své knihy, "Jeny ani v těch nejtragičtějších chvílích života nevyčetla muži, že není schopen uživit rodinu, a vždycky, i když s nechutí, akceptovala, když ho ostatní finančně podporovali, protože je přece samozřejmé, že mu lidstvo dluží to, co potřebuje". Přitom toho všeho ale občas mívala po krk. Křičívala, že by raději umřela, než aby takto žila dále. Nejednou se provzlykala až k nervovému záchvatu a často svůj nelehký život proklínala.
Giroudová:"Nikdy však nevinila svého muže, a pokud ano, tak snad  jen v nejtajnějším koutku srdce. Mezi těmi dvěma byla opravdová láska." Marxovi sháněli peníze všude a skoro pořád, peníze byly v centru jejich existence i všemožné korespondence. Častokrát to Karel zkoušel i u své matky. Ta přitom musela myslet na svých pět dcer, pro něž chtěla připravit věno. Karlovi prý nejednou říkávala: "Místo psaní Kapitálu bys měl raději nějaký vytvořit."
 
Smíření s bídou
Kolikrát se od svatby stěhovali? Jenny to už ani nepočítala. Pokaždé prodávali nábytek, prádlo zastavovali věřitelům, knihy odkládali u přátel a věci za sebou zanechávali rozptýlené po různých místech. A vždy museli znovu začínat. Po květnovém zákazu Marxových novin Neue Rheinische Zeitung odchází rodina nuceně z Kolína nad Rýnem do Paříže, ale za účast v červnovém povstání je Marx povinen opustit město, a tak se na podzim 1849 tehdy sedmičlenná rodina rázem ocitla v Londýně. Tam poznali Marxovi opravdovou bídu. Zatímco anglické úřady nechávaly Marxe na pokoji, z pruského Ministerstva vnitra vyrazil do anglické metropole agent Wilhelm Stieber, aby pro svého nadřízeného vypátral, jak tam Marx žije. Tento budoucí šéf tajných služeb u Bismarcka se bez velkých problémů vetřel do Marxovy rodiny (bydlící právě prvním rokem z příštích šesti let na Dean Street 28, v jedné z nejhorších a nejchudších čtvrtí) a ve zprávě, kterou začíná konstatováním, že Marx je na první pohled muž mimořádného nadání a svou intelektuální nadřazeností neodolatelně působí na lidi kolem sebe, mimo jiné napsal: "Marxův soukromý život je naprosto neuspořádaný, žije jako bohém a ke svému okolí má přezíravý vztah. Málokdy se myje, nestará se o sebe, ani si nemění prádlo. Často je opilý nebo celé dny profláká. Když ale musí udělat nějakou práci, nezastaví se ve dne ani v noci. Nechodí pravidelně spát ani pravidelně nevstává, často zůstane celou noc vzhůru, až v poledne se oblečený natáhne na pohovku a spí až do večera, netečný k tomu, co se děje kolem. Jeho vzdělaná a půvabná žena si na bohémský život zvykla a vypadá, že se se svou bídou smířila. Marxovy děti jsou nádherné, mají po otci inteligentní oči. Marx je navzdory své divoké povaze ten nejněžnější a nejchápavější manžel a otec." V další pasáži líčí pruský agent nuzné vybavení místností dvoupokojového bytu, i to, jak je všechno špinavé a pokryté prachem. "Vyzvou vás, abyste si sedl, ale židli nikdo neotřel, a tak dáváte v sázku svoje kalhoty," píše také a pokračuje: "Nic z toho nepřivádí Marxe ani jeho ženu do rozpaků. Přijmou vás co nejvlídněji, srdečně vám nabídnou dýmku, cigaretu, nebo co kde najdou. Díky kouzlu brilantní konverzace jim odpustíte nedostatky v domácnosti a jste ochotni tolerovat nepohodlí." V závěru ještě Stieber poznamenává, že když si člověk na prostředí jednou zvykne, zjistí, že konverzace s Marxem je natolik zajímavá a originální, že by v ní chtěl pokračovat dál a dál. Svou zprávu ministrovi vnitra (kterým není nikdo jiný než Marxův švagr Ferdinand von Westphalen!) končí slovy: "Toto je věrný obrázek rodinného života komunistického vůdce Marxe."
 
Na samém dnu
V roce 1852 se Marxovi dostali na samé dno. Neměli ani peníze na to, aby mohli pohřbít svou několikaměsíční dceru Františku, která zemřela na brontichidu. "I když mám hroší kůži," psal tehdy Marx Engelsovi, "tentokrát se mě celý ten svrab velice dotkl." Jenny při jiné příležitosti věci pojmenovala jinak: "Františka neměla kolébku, když přišla na svět, a dlouho jí bylo odpíráno i místo posledního odpočinku." To ovšem tehdy nebyla u Marxů první ani poslední smrt. V Londýně již pochovali maličkého Guida (1850), ale největším utrpením byla pomalá smrt prvorozeného syna (na střevní tuberkulózu), devítiletého Edgara, mazlíčka rodiny. Bylo to v roce 1855 a Jenny ve stejném čase ve svých 41 letech porodila šesté dítě. Tím potomkem byla Eleanora (přezdívaná Tussy) a doplnila sbírku krásných a inteligentních dcer manželů Marxových (po Jennychen a Lauře), které bláznivě milovaly svého otce. A on je. Byly pro něj vždycky stejně důležité jako revoluce. Miloval je, vzdělával a hýčkal. Každá z této trojice měla dlouhou řadu přezdívek, na něž si u Marxů velice potrpěli. Dědictví po jednom z početných Jennyiných strýců, ale hlavně to po její matce Karolíně umožnilo Marxům v roce 1856 opustit prokletou díru v Dean Street. V novém bytě Jenny v červenci příštího roku naposledy porodila, ale dítě nepřežilo. Po deseti letech od těchto smutných událostí - to už měli Marxovi trochu více peněz - byla jejich situace natolik jiná a lepší, že pořádali pro své dospělé dcery plesy. Aby měly styky a mohly se dobře provdat.
 
Druhá Marxova žena
Giroudovou velice zaujala postava Bedřicha Engelse. Právem, neboť v životě Marxových skutečně mimořádné postavení měl a byl to on, kdo na sklonku života živil jejich rodinu. Posledních 15 let bydleli oba muži v Londýně blízko sebe a denně se navštěvovali. Seznámili se v roce 1842 v Kolíně, když o dva roky mladší Engels přinesl do redakce Rheinische Zeitung své dva články. Ale to bylo jen v běhu. Teprve o několik měsíců později na schůzce v kavárně Régence během intenzívní konverzace jeden druhého doslova okouzlil a navázali celoživotní přátelství, jaké se nevidí. Když právě nebyli spolu, psali si německy s pár slovy v angličtině takřka každý den. Korespondence mezi nimi zabírá pět knih. "Citlivost jejich svazku byla tak silná," konstatuje Giroudová, "že když Engelse navštěvovali přátelé, tropil mu Marx žárlivé scény." Současně se na Engelse snaží podívat i očima Marxovy manželky. Giroudová vyslovuje názor - byť přiznává, že se v tomto případě neopírá o historická fakta, ale spíše o svou ženskou intuici - že Jenny na tohoto muže, který jí vzal část Marxovy lásky, prostě žárlila. Při jejich prvním vzájemném setkání v roce 1845 vkládá Giroudová do úst Jenny otázku: "Pochopila, když tohoto elegantního a usměvavého mladého muže uviděla, že napříště bude Marxovou ženou i on?" A pro překvapeného čtenáře má takovou odpověď: "Tento výraz pochopitelně nenaznačuje nic, co by se týkalo homosexuality, k níž neměl sklony ani jeden z nich. Ale ženská složka Engelsovy osobnosti musela být dost silná, když celá léta jednal s Marxem tak, jak by to člověk čekal jen od zamilované ženy. Je nepředstavitelné, nakolik se dokázal obětovat."
 
Dítě se služkou
Marxovi životopisci měli po celá léta před očima větu, kterou napsala Jenny Marxová ve svých krátkých autobiografických poznámkách: "Začátkem léta 1851 se stala událost, o které se šířit nebudu, i když velmi zhoršila naše veřejné i soukromé potíže." Nikdo však těmto slovům nepřikládal sebemenší důležitost, byla chápána jako ženské bědování a nikdo nepátral, co to bylo za neštěstí, o kterém se Jenny nechce šířit. V rodině, kde se tolik psalo, nezůstala ani stopa po jistém obrovském tajemství, které se zachovávalo i dlouho po smrti tří ústředních postav. Až poslední přeživší, Engels, tajemství krátce před svou smrtí prozradil. Měl rakovinu hrtanu a nemohl mluvit. Před očima Tussy napsal na tabulku to, co už svěřil dříve advokátu Samu Moorovi: "Frederick Demuth je synem Marxe." Zprávu o tom přinesl dlouhý dopis, který později napsala Engelsova sekretářka Louisa Freybergerová Augustu Bebelovi (jednomu z dědiců korespondence mezi Marxem a Engelsem). Dopis ale ležel přes půl století ukryt v archívech a byl nalezen až v roce 1962 v amsterodamském Institutu společenských dějin. Posloužil jako základ výzkumu, který se potom ve věci Frederika Demutha vedl a jehož výsledek Giroudová v knize prezentuje: "Pravda, všemi aktéry tohoto příběhu starostlivě skrývaná, je tato: Karel Marx měl dítě se služkou." Služka se jmenovala Helena Demuthová a říkalo se jí Lenchen. K Marxovým přišla v roce 1845 jako svěží a půvabná dvaadvacetiletá blondýnka. Předtím dělala pokojskou u samotné paní von Westphalen. V červnu 1851 porodila doma syna, dala mu jméno Heinrich Frederick, nechala ho zapsat pod svým jménem a dala ke kojné. Pro Jenny a pro všechny, kteří dům v hojném počtu navštěvovali, přivedl Lenchen oficiálně do jiného stavu Engels. Sama Lenchen o Frederikově otci během svého života nikdy nic neřekla. Podle Giroudové byla rozehrána komedie, v níž tři hlavní aktéři - Jenny, Karel i Lenchen - mlčeli, aby se jim nezhroutil jejich svět. A mlčeli tak dalece, že jsou všichni tři pochováni ve stejném hrobě. Někde v oněch pěti svazcích vzájemné korespondence Marxe a Engelse je i dopis z 31. března 1851, na jehož konci Marx píše: "A aby situace získala pikantní tragikomično, zamíchalo se do toho tajemství, které ti odhalím několika slovy trochu později ... Takže příště víc o té záležitosti, ve které i ty hraješ svou roli." A v jiném dopise o dva dny později zase poznamenává: "O tom tajemství ti nepíšu ani slovo, protože tě za každou cenu musím vidět koncem dubna." Engels mu odpovídá: "Dej mi vědět, kdy přijedeš a jak. To ostatní vyřídíme ústně." O průběhu konverzace, při níž Marx svého přítele prosil, aby na sebe vzal otcovství dítěte, které Lenchen čeká, nevíme nic. Ale v každém případě to Engels udělal. Podle Giroudové "přijal roli bídáka z lásky k Marxovi, ze strachu z Jenny a pro čest komunismu" a dodává: "Nedá však dítěti jméno a odmítne ho vidět. V tom už Marx nenaléhá. Stačí, že mu Engels zachránil čest a že Jenny nic netuší."
 
Už nemám sílu
Od té doby uplynulo 30 let a v životě rodiny Marxových se odehrály spousty dalších událostí. Jenny i Karel jsou těžce nemocní, když spolu 2. prosince 1881 mluví u manželčina lůžka. Jenny však má nečekaně sílu se smát a dlouze spolu žertují. Podle Tussy "spíš než starého muže zničeného nemocí a umírající ženu, která se s ním loučí, připomínají mladou zamilovanou dvojici". Jenny, která má rakovinu jater, náhle řekne, kupodivu anglicky: "Karl, my strenght is broken ..." - "Už nemám sílu." A v klidu umře. Tehdy prohlásil Engels: "Teď je i po něm." A stalo se to brzy, 14. března 1883.
Vybrala Ludmila Holubová


Komentáře
Poslední komentář: 21.03.2005  23:59
 Datum
Jméno
Téma
 21.03.  23:59 Věra NL okolo Marxe
 20.03.  03:52 Stana doplnek
 20.03.  03:51 Stana doplnek
 18.03.  22:52 Věra NL Drahoušek Marx
 18.03.  00:44 Stana Vero hezky napsane
 16.03.  23:22 Věra Nl dodatek