Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Za všechno může Pinková...
Psala jsem odmala, sobě hlavně - prostě z potřeby - pak jsem sem tam své věci dávala číst, občas to i někde uveřejnili a už jako máma dvou dětí jsem se konečně strefila, co opravdu umím a hlavně chci v životě dělat. Stala se ze mne redaktorka. Někdy povím, jak jsem začínala, teď ale bych se ráda vypořádala s překvapivým faktem - pro mne samotnou - že
jsem se nakonec stala autorkou hlavně fejetónků - odjakživa jsem spíš psala povídky.
Když jsem se po sametové revoluci hned v prvních dnech vrátila k práci redaktorky, vzala jsem v úvahu svůj věk a ztrátu kontaktů s milovaným povoláním i to, že žiji v Praze, kde ale jako redaktorka nemám kontakty ani osobní. Představovala jsem si to spíš tak, že si v nějakém
týdeníku připravím půdu k vedení přílohy pro ženy. Tehdy byly prakticky všechny noviny prorevoluční, tak bylo až na výjimky jedno, ve kterých se uchytím. Nějaký čas jsem dělala od nevidím do nevidím takové děvče pro všechno v nově vzniklém Právu lidu. Opisovala jsem materiály, trpělivě naslouchala těm, kteří navštěvovali redakci a vyprávěli své totalitní příběhy, psala pravidelné sloupky k aktualitám. Redakci jsem odemykala ráno a zamykala v noci.
A připravovala si a navazovala kontakty s autory budoucí přílohy. Z autorek receptů mi nejznámější bylo jméno Alice Pinková. Šikovná novinářka, autorka mnoha kuchařek. Smluvily jsme si první schůzku. Abych jí nejsnáze vysvětlila, jak si tu přílohu představuji, napsala jsem pár takových "receptíků". Jak je mi vlastní - okořeněných osobním
vyprávěním. Paní Pinková mne trpělivě vyposlechla a pak s vlídným úsměvem pronesla rozhodující :"Víte, na první pohled je z těch receptů jasné, že vy tedy žádná kuchařka nejste. Ale to, co jste napsala kolem se moc hezky čte. Zkuste časem napsat pár fejetónků a pak se přihlaste. Já jsem v týmu rozhlasového Kolotoče, zkusím je tam uplatnit."
Netušila, co tím způsobí. A hlavně nevěděla, že mně stačí jen ťuknout, dát impuls a rozjedu se naplno. Ne nadarmo mi v rodině mého někdejšího redakčního šéfa říkali Povodeň a radostně tuto láskyplně hanlivou přezdívku převzala i celá redakce. Dodnes věřím, že toto označení, ač katastrofické, bylo myšleno vlídně.
Hned nejbližší víkend jsem ráno kolem deváté skočila rovnýma nohama k psacímu stroji a už se ze mne chrlily první vzpomínky. Bylo něco po druhé hodině, když jsem s bolavými zády, prázdnou hlavou, ale s báječným pocitem dobrého díla odložila poslední list prvních šestnácti úsměvných vzpomínek na sebe a lidi, se kterými jsem utvářela běh svého života. Druhý den jsem to opsala načisto, sem tam počesala moc rozevlátou větu a už zvedám telefon a volám k Pinkovům. Jenže ouha! Manželé Pinkovi mají chřipku a na rozhlas si musím počkat. Pro mne je čekání pohroma a asi to bylo slyšet na hlase, když paní Pinkovou napadlo: "Tak víte co, zajděte si tam sama a odvolejte se na mne!"
Tak jo. Hned v pondělí jsem utíkala na Národní třídu, kde tehdy Kolotoč měl redakci a předala složku vedoucímu Rumlovi. Samozřejmě, nejevil nijaké bouřlivé nadšení. Takových autorů se mu tam vnucoval denně houf. Tak snad za čtrnáct dnů se mám poptat. Mé nadšení bylo zchlazeno. Ale co, každý začátek je těžký, utěšovala jsem se.
Večer kolem desáté zazvonil telefon. "Ruml, Kolotoč. Poslyšte, mám teď službu a tak si to čtu a náramně se chechtám. A taky jsem se dočetl, že jste byla u divadla, co kdybyste si to u nás sama natočila?" Dohodli jsme si na příští týden hlasovou zkoušku. Na devět. Jakási magická doba těchto prvních fejetónů. Stejně, jako druhá hodina po obědě.
Ani v Kolotoči totiž netušili, jakou Povodeň na sebe svolávají. Hlasová zkouška dopadla dobře a tak, že jeden nebo dva kousky natočíme hned. A vpustili mne do studia. A už mne z něj nevypáčili až do chvíle, kdy jsme natočili všechno - před druhou hodinou. A že mne lákali na kde co. Kdepak - já jsem byla šťastná - a propadla jsem nové, dosud
nepoznané kráse - mikrofonu.
Když jsem se konečně šťastná a tím i dosud plná elánu vypotácela ze studia, seděl technik schvácený na židli a zapřísahal režiséra, aby se neopovážil tu otrokářku ještě někdy přizvat ke spolupráci. Ale natáčela jsem pak ještě mnohokrát. Pro Kolotoč, pro Vysílání pro ženy. Ale
protože to byly jednotlivé fejetóny k dohodnutým námětům, už nikdy jsem neměla příležitost si takhle na práci pochutnat a zničit lidi kolem sebe. Vy, kteří mé vzpomínky čtete, máte výhodu, že vycházejí jednotlivě a ještě můžete čtení kdykoliv přerušit. Ale třeba si nakonec řeknete se mnou - díky Alice!
Naďa Vencovská
Další články autorky: